Zóna zájmu

Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF] (21.05.2023)

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% (20.04.2024)

U tohoto filmu podepsuji nominaci za zvuk, protože je to právě tato složka filmu díky které jsem vnímal tu tíseň až depresy, prootže zvuk tu zastupuje veškerý dění "za zdí". Samozřejmě nechutnost s nulovou známkou citu či obyčejné lidské emaptie s jakou jsou vedeny dialogy Hossových je další silná složka filmu. Možná až přílišný důraz na "artovost" snímku - např. noční záběry kamery na mě působí možná až přliš na sílu, ale samozřejmě jedná o kvalitní způsob a jistě originální způsob vyprávění osvětimských hrůz. (09.02.2024)

Rok 2023 byl opravdu rokem filmových událostí - a Zóna zájmu to jen podtrhuje. Přiznám se, že už hodně let nedržím Jonathana Glazera ve svém hledáčku. Kdysi mi uhranuly jeho experimentální, na hraně genilaity balancující, videoklipy, které točil pro Radiohead a Jamiroquai, ale Under the Skin navzdory pochvalným ohlasům z řad kritiků už dlouho odkládám. Proto je pro mě Zóna zájmu o to větším zjevením - pomalým artovým jednorožcem, které člověk v kině téměř nevídá. Extrémně dlouhé záběry byly Glazerovým poznávacím znamením už od jeho začátků - a pro tuhle látku se perfektně hodí, protože prostřednictvím nich můžeme dobře pozorovat banalitu všedního života rodiny rozežírané zevnitř, aniž by to bylo na první dobrou vnějšímu pozorovateli patrné. A samozřejmě také banalitu nacistického zla, odehrávajícího se tam za zdí. Glazerovi samozřejmě v tomto úsilí vydatně vypomohl kameraman Łukasz Żal, který ve své domovině pracoval na vizuálně výjimečných snímcích Ida a Studená válka. Zajímavým vizuálním řešením je i využití desaturovaných barev, které připomínají válečné barevné fotografie. Řekl bych ale, že ještě podstatnější složkou filmu je zvuk. Právě ten se stává hlavním nositelem sdělení. Zatímco totiž na obraze defilují všedodenní výjevy a z tváří postav se prakticky nedá nic vyčíst, zvuková stopa nám neustále připomíná že zdánlivá idyla v domě má vedle sebe konstantní připomínku hrůzy odehrávající se v sousedním koncentračním táboře. Kakofonie výkřiků, sténání a občasných výstřelů tvoří kontrapunkt k obyčejným výjevům ze života rodiny, u níž pouze z náznaků usuzujeme, že realita mikrosvěta kolem každého z jejich členů mentálně rozleptává. Matčino fanatické upnutí se k zvelebování zahrady jsme nuceni postupně chápat jako mechanismus popření, otec se zdá být citově zcela vyprahlý a má problémy se spaním, dcera je naopak sleepwalker a u syna se dají tušit násilnické sklony. Tohle všechno je ale mistrně jen naznačeno. O ničem důležitém nepadne ani zmínka. Což platí i pro ostatní obyvatele domu, kteří si naopak hrůznost celé scenerie uvědomují: ať už jde o vychovatelku, služky nebo babičku, která raději v noci potají uteče. Jediné, co se v dialozích občas zjeví je velmi, velmi černohumorné pomrknutí na diváka - třeba když matka kleje, že toho plevele na zahradě se přes vší snahu nemůže zbavit. Ale to je opravdu temný humor, určený netoliko pro zasmání jako spíš metaforické podtržení sdělení. Sečteno podtrženo: Zóna zájmu je rozhodně jedním z nejintenzivnějších filmů o holocaustu, jaký jsem viděl. A je tomu tak přesto, resp. právě proto, že je v něm utrpení přítomné po celou dobu, i když ho nevidíme. A rozpojení auditivní a vizuální složky z na pohled neokázalého snímku dělá i jeden z nejzajímavějších experimentů posledních let. (07.03.2024)

Pohľad na celkovo mimoriadne zvrátený chod koncentračného, resp. vyhladzovacieho tábora Auschwitz I., a to konkrétne iba z priameho pohľadu veliteľa Rudolfa Hössa, a k tomu vskutku bez akéhokoľvek čoby len akéhosi, predsa len trochu kratšieho, vrátane i bližšieho nadhľadu rovno za »múrmi pekla«, ak avšak aspoňže nepočítam i daný podhľad hneď v tesnej blízkosti vedľa tohto «hororu v priamom prenose» z bezprostrednej blízkosti v rámci všetkých možností ústredného protagonistu, či skôr vhodnejšie označenie pre toto [a mnohé ďalšie monštrá]; by najskôr bolo najmä akési antagonistické monštrum, ktoré sa zabývalo do obydlia, ihneď susediaceho s vysokým, betónovým múrom, za ktorým sa odohrávajú príslušné, šialené scenérie, ktoré divák síce nikdy na vlastné oči neuvidí; za to ich maximálne len tak oveľa častejšie započuje, čiže tým pádom treba mať uši čo najviac nastražené a vyčistené, nakoľko na tejto technickej zložke [zvuku a zvukových ruchoch], bol v podstate postavený celý tento - silne znepokojivý a desivý titul; zároveň sa silno opierajúci o divákovu informovanosť v tom zmysle, že sa trocha vyzná v dobových reáliách. • Skrátka; nielenže som ani na jediný krátky okamih nenazrel do hlavného inferna, z ktorého sa neustále hrozivo dymilo, „až sa z popola nenormálne rozpršalo,” no namiesto toho som sa stále prizeral iba na týchto mimoriadnych cynikov, ktorí si viedli úplne normálny kolobeh života, akoby sa ani príliš ne[za]chumelilo, zatiaľ čo také príchody transportov s odsúdenými na smrť, doslova praskali vo švíkoch, až som len neveriacky krútil očami, čoho je vlastne "človek" všetkého schopný, keď ho ovládne totálna nenávisť... • Hedwiga Hössová, manželka antagonistu, bola rovnako podobne zvrátenou a bez chrbtovej kosti, čo ešte iba vystupňovalo strašidelnú atmosféru do absolútnej krajnosti, ktorá sa šírila naprieč týmito rozparcelovanými pozemkami, a to buď v interiéri a na dvore, alebo aj v exteriéroch, kedy počas oboch štruktúr si dával poľsky kameraman na obrazovej stránke hodne extra záležať i povedzme v dlhších, neprerušovaných kompozíciách. • A ozaj sviatočný, britský režisér J. Glazer, ktorý snáď následne obsadil zväčša len nemeckých predstaviteľov [Christiana Friedela & Sandru Hüllerovú, mne akosi najviac známu hlavne z Toniho Erdmanna], čím dosiahol pozoruhodnú autenticitu daného prostredia, rozhodne vyšperkovanú až do maximálneho extrému z toho hľadiska, ako sa postavy ľahkovážne správali k tomu, čo sa dialo pár desiatok metrov od ich príbytku, a na čo si mimochodom medzičasom plne zvykli, že to kompletne brali na ľahkú váhu, čo je niečo naprosto neuveriteľné! • Najtemnejšia história XX. storočia, ktorá fungovala na plné obrátky, čosi strašné! (26.02.2024)