Good bye, Lenin!

Naši západní sousedé se tentokráte předvedli. Good Bye, Lenin! je příjemnou, vyzrálou i nostalgickou záležitostí, kde klubko událostí rozplétá demonstrace, při které je mladík před zraky své socialisticky smýšlející matky zbit a zatčen policií, zatímco jí nepříjemná zkušenost způsobí infarkt a upadá do komatu. Po jejím probuzení se ale kolem mnohé událo. Syn Alex, který se tak rozhodl pro matku fabulovat svět „staré dobré“ NDR, si je moc dobře vědom, že onen velkolepý fiktivní svět je pro ni jediným bezpečným. Své okolí zasvětí do této brilantní mystifikace, pro udržení iluze je třeba natáčení denních událostí nebo shánění donedávna typických surovin, nakládaných okurek nevyjímaje. Po čase ale začne dle očekávání skřípat rovina osobní, kam až je Alex schopen zajít ve fabulaci, která je pochopitelně také účelovou lží. Film, seč je prosycen množstvím gagů, si nedělá srandu z komunistických včerejšků, je naopak kompaktní výpovědí jedné nelehké doby. Křehké osudy jednotlivých hrdinů se zejména mohou opřít o brilantní scénář, vypointovaný, bez zbytečným sentimentálních gest. Režisér Becker společně s herci pak zasluhuje dík, že film nenudí a může nabídnout několik silných (rozuměj hluboce lidských) situací!! (11.09.2007)

Označení komedie je v tomto případě opravdu hodně zavádějící. O řachandu rozhodně nejde, spíše o citlivě pojatý snímek o synovské lásce, zákoutích rodinných vztahů a vyrovnávání se s náhlými společenskými a politickými změnami ve své zemi. Jistá naivita scenáře při synově maskování reality před svojí matkou se nedá přehlédnout, ale to by byla jediná moje výtka. Víc bych si to asi vychutnal, kdybych byl Němec a okusil všechny změny na vlastní kůži. Režisér Becker totiž zřejmě trefil do černého, protože Goodbye Lenin byl v zemi svého vzniku nejúspěšnějším filmem roku. (27.09.2004)

Z našeho pohledu mimořádný německý film jakoby nadaný hrabalovskou poetikou a jakoby jemným český krůpějovým humorem je a chce být komedií o tzv. ostalgii, tedy o nostalgických pocitech za zaniklým Ulbrichtovým a Honeckerovým státem. Typický příběh rodiny, jejíž angažovanost nestačí na exil otce rodiny do druhé části Berlína, aniž by byl s to zlomit náruživou matčinu víru v idealistická východiska komunistické utopie, přerůstá do širšího podobenství okamžikem vnitroněmeckého mocenského zvratu na podzim 1989. Srdeční kolaps stále živitelky rodiny, dlouhodobé bezvědomí a posléze - po měsících - zázračné probouzení do nového světa vyvolávají u syna-hlavního vypravěče příběhu úzkostnou touhu šetřit matčino zdraví a nedopustit její předčasný odchod. Příhody improvizovaného studia neexistující enderácké státní televize vytváří stále působivější atmosféru, jejímiž mediálními démanty se stávají např. objev cocacoly vědcí NDR v padesátých letech a angažmá prvního německého kosmonauta Jähnichena, v té době jednoho z mnoha berlínských taxikářů. Matčin očekávaný skon, jemuž předcházelo obnovení rodiny, tak rámuje velkolepý zážitek, vycházející z jak skvělého scénáře, tak dobré režie i mimořádných hereckých výkonů. Za velký úspěch autorů filmu je potřeba považovat skutečnost, že se podařilo zachovat a zvládnout plynule, nenásilně přechod z výchozí dětské fáze, přes prostředkující teenagerskou podobu až po takřka dospělý pohled hlavního hrdiny. Film, jehož ostalgie v žádném případě není nekritickým nytím za zašlým komunismem, naznačujes úspěchem složitost vyrovnávání se sovětizační komunistickou érou a tím nepřímo jednu z odstatných příčin toho, co Václav Havel před více než deseti lety označil za "blbou náladu". (25.08.2007)

"Film o tom, jak pro někoho vzkřísit Východní Německo? Holky, neblbněte, jediný dobrý věci, co kdy přišly z Východního Německa, byly moje lezecký karabiny a Katarina Wittová," remcal můj otec, když jsme tenkrát s mými zploditeli a přítelem vyráželi na obvyklé dvojité rande do kina. V průběhu filmu na své námitky zapomněl tak dokonale, že dvakrát hmátl na koleno mně místo mé matce. Označení komedie udělalo odcházejícímu Leninovi službu ještě medvědovitější než berlínský znak. Podle mě jediné, co k patřičnému vychutnání si filmu potřebujete, je vědomí, že pojednává o té legrační, smutné a vysmívané věci zvané láska, o legračním, smutném a křehkém organismu zvaném rodina, o občasné nevyhnutelnosti lží, časté nemilosrdnosti pravdy a hrách, které spolu setrvale hrajeme ještě hodinu poté, co hvizd oznamující její ukončení slyšeli i ti se zacpanýma ušima. Že to občas působí naivně a nevěrohodně? Inu, když chcete zastavit krvácení a nemáte nic než ruce, tak tu ránu taky zkoušíte ucpat rukama, i když víte, že to působí naivně a nevěrohodně, nehledě na to, že je to celé jaksi k ničemu. Ale třeba z nějakého důvodu nechcete, aby ta krvácející osoba vykrvácela úplně. Když tohle všechno cítíte, tak je možné, že v případě loučícího se Vladimíra Iljiče Uljanova dostanete hodně okurek a minimum láku. (16.07.2008)

„Budúcnosť bola v našich rukách. Neistá, ale sľubná.“ Výnimočná úsmevná, sladká i horká a smutná komédia s výborným originálnym ústredným nápadom. Čo by sa stalo, kebyže sa vaša mama dostane do kómy v istom politickom režime a keď sa prebudí, je krajina v úplne inom, no kvôli maminmu slabému srdcu ju nesmiete vystavovať šoku a tak musíte s najbližšími priateľmi a rodinou všetko zorganizovať tak, aby to vyzeralo, že sa v krajine vôbec nič nezmenilo? Tento nápad vraj dostali pred GOOD BYE, LENIN! aj kamaráti Roman Luknár a Ady Hajdu. V ich podaní sa Ady dostal pred rokom 1989 do kómy a keď sa z nej prebudil, jeho kamarát Luknár musel všetko robiť tak, akoby u nás ešte bol komunizmus. Neznie to zle, každopádne Nemci boli prví a hoci si o ich kinematografii xenofóbne myslím svoje, toto je krásna bomba s nádhernou poetickou atmosférou (opustené byty uprostred prichádzajúcich jarných večeroch), krehkou romantikou medzi dvoma veľmi sympatickými hlavnými hrdinami (postavami i hercami) a scénami, ktoré vás úprimne rozosmejú a ešte úprimnejšie dojmú... možno až k slzám. (14.09.2006)