Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Recenze (166)
[4,5*] "Svet sa skladá z mnohých svetov. Niektoré sú prepojené a niektoré nie. Môj svet a svet tvojej mamy sú veľmi odlišné." Precítený poetický príbeh osamelého, málovravného a dobrosrdečného "hajzlipucera" so záľubou v rockových klasikách, knihách a stromoch. Nadmieru podivný námet, z ktorého sa však Wimovi Wendersovi podarilo vytvoriť nádhernú filmovú poéziu. Tak ako som vo všeobecnosti predpojatý voči nemeckým filmom, tak ma Wim Wenders neprestáva znova a znova udivovať a pomaly si vydobýja miesto medzi mojimi najobľúbenejšími filmovými tvorcami. Hlavný hrdina Hirayama (veľmi presvedčivý Kódži Jakušo) je vzácny druh človeka, ktorému stačí ku šťastiu len trošička a ktorý dokáže nachádzať krásu aj v tých najprostejších veciach. Divák je vtiahnutý do jeho života a prežíva s ním jeho každodennú rutinu, ktorá pôsobí ako z filmu Groundhog Day (1993), ale s tým rozdielom, že tento hrdina prežíva zdanlivo dookola ten istý fádny deň dobrovoľne a dokonca aj s veľkým pôžitkom (aspoňže je jeho pracovná náplň spestrená tým, že "neni hajzel ako hajzel"). Hirayama pritom žije v úplne inom svete, vo svete dávno minulom (asi tak pred 40 rokmi, keď vládli audiokazety a analógové fotoaparáty), takže snímka zároveň ponúka aj veľmi zaujímavú konfrontáciu jeho (minulého) sveta a modernej súčasnosti. Atmosféra veľkomesta je podaná uhrančivo, a to aj vďaka kombinácii s výbornou hudbou (naozaj výnimočne dobrý výber). Pôsobivé sú aj čiernobiele snové scény, v ktorých presvitajú záblesky hrdinových spomienok. Najintenzívnejším z celého filmu je pre mňa nádherný úsek s Hirayamovou neterou Niko. Toto je presne ten druh filmu, ktorý ma dokáže nabudiť, nabiť životnou energiou. "Nabudúce je nabudúce. Teraz je teraz." ()
Pomale plynulý japonský film s věcmi, o věci které jsou jak mají být. #kviff2023 ()
| Master Mind | Minimalizmus a životná každodennosť. Sympaťák a úžasný herec Koji Yakusho v dráme o veciach všedných, o denných dobrodružstvách v ordinárnej práci, plnej prekvapení, dobrej nálady, ľudskosti, ale aj zakrývania chýb minulých, samoty a zvláštnych pocitov. Perfect Days je v určitých momentoch fakt perfektný film. Momenty každého dňa prezentuje rovnako a predsa odlišne. Necháva diváka prežiť tieto momenty presne tak, ako ich prežíva hlavná postava. V pokoji, mieri a s myšlienkou, že aj bežné situácie si človek môže užiť vo forme umeleckej. Či už fotografia, hudba alebo kniha. Viac TU. | Hodnotenie: 8/10 | ()
Obyčejný život a krása v maličkostech. Hirajama mě okouzlil. Slušný, usměvavý, pohledný, nemluvný...Obklopený knihami, rostlinkami a hudbou. Ne lidmi. Vše, co dělá, dělá pečlivě a s láskou. Ke každodenním činnostem přistupuje s klidem, který je pro mě inspirací. Teď je teď. To mi nikdy nešlo, pořád jsem plánovala, co bude a vyhlížela něco lepšího, než mám teď. Není nic lepšího, než je teď, v tomto okamžiku, v tomto dokonalém dni. Vypadalo to, jako kdyby W. W. znal všechny moje lásky. Hirajama čte Divoké palmy Williama Faulknera. Kdo ho někdy četl, ví, jak je to těžké čtení - dlouhá souvětí, do kterých se zamotáte, když se pořádně nesoustředíte. Animals (The House Of The The Rising Sun), Otis Redding, Lou Reed, Patti Smith, všichni mí oblíbenci. A Nina Simone - Feeling good. "Slunce na nebi, ty víš, jak se cítím, větře proudící kolem, ty víš, jak se cítím, je to nový úsvit, je to nový den, je to nový život - pro mě. A já se cítím dobře." Film přesně pro mě - samotářku obklopenou knihami. (Jak by řekl chlapec - deset z deseti.) ()
Môj compañero čistí tokyjské toalety a moje slzné kanáliky. ()
Koukat se 2 hodiny na uklízení japonských hajzlíků bylo překvapivě celkem hluboké, mystické a dojemné. * kazety * kino Pilotů * 85 % 😎 ()
Snímek jsem navštívila s mírnou skepsí, neboť filmové dílo Wima Wenderse nepatří mezi mé oblíbené, avšak lákalo mě téma filmu. Čekala jsem, že bude nějak poeticky povýšeno nízké na vysoké – obdobně, jak to uměl Hrabal ve svých knihách, ale do toho se Wenders neměl odvahu pustit. ~ Z kina jsem odcházela s rozporuplnými pocity, avšak nemohu tvrdit, že se mě film nedotkl. Samotářský Hirajama je mi totiž v mnohém podobný, jeho postava je pro mě dost srozumitelná. Do mysli se mi však vkrádal pocit, že jsem byla obelhána - že jsem se stala obětí filmařského kalkulu. Snímek velmi nápadně připomínal Jarmuschova Patersona v zachycování krás každodennosti a pomíjivosti. I on se snažil naznačit, že nic jako stereotyp neexistuje, protože každý životní okamžik je neopakovatelný. A nepotřeboval k tomu verbalizovat, že teď je teď a příště je příště. Paterson, na rozdíl od Dokonalých dní, působil kompaktně a byl logickým vyústěním Jarmuschova mnohaletého díla, jehož nosným tématem byla vztahovost. Paterson byl tedy gejzírem tvůrčího ducha, který potřeboval vytrysknout. Oproti tomu jsou líbivé Dokonalé dny vlastně jen „filmem na zakázku" propagující tokijské toalety. Vyvstává tak otázka, do jaké míry má filmové umění (a zda vůbec) sloužit marketingu, abychom mohli ještě hovořit o umění. ~ Filmová hudba je kapitola sama pro sebe – její vměstnání do filmu na mě působilo rušivě a samoúčelně, byť drtivá většina skladeb jsou moje srdcovky. Perfect Day zde vyznívala dost nepatřičně – Wenders si vzal velké sousto, jestliže si troufl přerámovat původní význam skladby (a aby toho nebylo málo, ještě dle skladby pojmenoval celý film). Obdobně trapně působil i hlas Niny Simone v závěrečné scéně. ~ Dokonalé dny vypadají v konečném důsledku jako japonská bonsai, která je násilím ohýbána, aby vydala kýžený, esteticky vyhovující tvar. ()
Krásny film o krásnom človeku, ktorý si užíva krásne veci s krásnou hudbou v krásnom meste. ()
Perfektní snímek, zccla vás ohltí, ačkoliv se nic neděje, toto mi sedlo, je krásné, je umělecké, je plnéemocí, je skvěle zahrané. Prostě ano.... ()
Moje obavy, že si nebudu rozumět s japonským duchem filmu se nenaplnily. Právě naopak. Pan Hirayama mi byl sympatický od začátku - (!obsah) jeho rituály, skromný příbytek, sazeničky javorů, o které se s láskou stará, klid ve tváři, mlčenlivost a pokora, pořádkumilovnost, MG kazety s The Animals a Janis Joplin, knihy atd. Stromy - ty mají vůbec pro Hirayamu zvláštní význam - s oblibou fotografuje jejich koruny, aby zachytil Komorebi - sluneční světlo pronikající skrz listy stromů... Je to samotář - dívá se na svět očima ale vidí srdcem. Má zvláštní, černobílé sny, které patrně souvisí i s jeho minulostí, ta je však pouze naznačena. Někteří se na něho dívají skrz prsty, protože uklízí veřejné toalety, ale ti kteří se k němu dostanou blíže, jsou okouzleni a cítí respekt. Jeho podstatou je jednoduchost bez předsudků. Snaží se o duchovní klid a čistotu každý den. I tančícímu bezdomovci vzdáva úctu. Film s jistotou (nejenom) naznačil, ke kterým hodnotám bychom se měli vrátit a jaký postoj k životu zaujmout. V závěrečné scéně s detailním kamerovým záběrem je to zachyceno naprosto přesně. Pan Kódži Jakušo si ocenění právem zaslouží. Velice zvláštní snímek...Perfect days má přímo očistné účinky s následkem znovunalezení duševní rovnováhy. Arigató gozaimas. ()
Nádherný mix Japonska, přesně padnoucího soundtracku (zazní i House Of The Rising Sun japonsky) a kouzelných okamžiků každodennosti. „Komorebi is the Japanese word for the shimmering of light and shadows that is created by leaves swaying in the wind. It only exists once, at the moment.“ ()
Tento film je nelepší cesta jak motivovat partnera aby konečně vyčistil záchod. Dost možná s tím začne už před koncem filmu... Snímek je o člověku, který dokáže vidět krásu v jedoduchosti a v obyčejném světě okolo sebe. Wenders přenáší tuto schopnostna na diváka a pokud ji ten dokáže příjmout, tak se nenudí. Obrazně člověka učí vnímat chutě prosté vody. Japonské prostředí celou konstrukci jen podtrhuje, ale zároveň je v režii zjevná západní perspektiva. Film je tak určitou syntézou a je to imho věcí individuálních prefencí zda vyhovující. Byť respektuju, že to co chce dělat dělá asi Wenders dobře, pro mě, jelikož způsobem který mi film ukazuje jsem schopný svět vidět sám pokud chci, je to celé trochu neobjevné a Wendersova tvorba mě obecně moc nebaví. ()
Výborne spracovaná banálna téma hajzlopuciara v Tokiu. Tam sa totiž na týchto ľudí nikto nepozerá cez prsty a samotári v Japonsku majú v podstate na ružiach ustlané. Sympaťák Kodži to hral akoby sa s mopom a handrami narodil.. ()
Až příliš na jistotu. Kódži Jakušo zachraňuje a vyvažuje před pádem do kýče. V každé práci lze najít smysl, a dokonce v ní nalézt zálibu. Ani čištění záchodů neumenšuje nic z lidské důstojnosti. Mlčenlivé opakování každodenní rutiny pojaté v maximálně pozitivní podobě. Ovšem sledovat totéž cca první hodinu je odvážná hra s diváckou trpělivostí, jak ostatně polohlasně konstatovala jedna divačka. Výsledný dojem záleží na divákově očekávání. Zda touží po hlubším ponoru do lidského osudu, anebo naopak si vystačí s pozitivní zprávou o strastech a radostech obyčejného života. ()
"Next time is next time. Now is now".Feel good movie u kterého se na chvíli zastavíte a podívate na život jednoho člověka. Závěr chytil za srdíčko :). ()
Balzam na dušu. Už teraz sa teším, keď si to po čase znova pozriem. Recenzia: POMO. ()
Je to fajn - ale pořád je to jen odvar z Jarmuschova Patersona. ()
I přesto, že hlavní hrdina vede zcela obyčejný život – bydlí v malém bytě a jeho práce spočívá v umývání záchodů – vypadá to, že se neskutečně baví. Ráno vstane, vyčistí si zuby, upraví si knírek, oholí se, zalije květiny, autem vyrazí do práce, kde si na staré kazetě pustí svou oblíbenou písničku z mládí. Následuje práce čištění záchodů, které se věnuje s obdivuhodným zápalem. O přestávce se posadí v parku, sní si oběd, pozoruje stromy, a když ho něco zaujme, občas si to na starý foťák nafotí. Po práci se jde umýt do veřejných lázní, na kole jede navštívit tatínka nebo si zajde na skleničku a něco dobrého do levnější restaurace. Poté se vrátí domů, přečte si kus paperbacku a jde spát. A my jako diváci jsme právě dostali lekci z přítomného okamžiku. Dokonalé dny by se mohly zdát jako návod na život. Režisér se vysmívá moderní instagramové době, ve které se všichni předhánějí v tom, jakou dopaminovou nálož vysají z rychle dostupných potěšení. Ukazuje nám, jak člověk může být autenticky šťastný i s málem a že naše honba za dalšími vzrušujícími zážitky a věcmi je zbytečná. Adorace analogové doby je všudypřítomná. To dokládá například celá ta epizodka v obchodě s analogovými kazetami, fakt, že je film natočen ve staromilském formátu 4:3. Nebo skutečnost, že hlavní hrdina nemá smartphone, počítač a na televizi se podívá jen tehdy, když si zajde do restaurace na jídlo a po očku sleduje baseball, nebo když se na ni dívá s tatínkem v domově důchodců. Ne každý Hirajamův den je ale tak poklidný. Občas se stane, že se na něj vykašle kolega v práci a on musí pracovat přesčas dlouho do noci, jindy ho zase čeká nečekaná návštěva mladé neteřinky. Hirajamovi, stejně jako každému z nás, život přináší lepší a horší dny – nudnější nebo více vzrušující. I když klidné vlny občas střídají ty prudší, jsou to právě ty jeho každodenní rutiny, díky kterým proplouvá každým dnem s úsměvem na tváři a užívá si svoje „Dokonalé dny“. Ale i když Hirajamův prostý způsob života působí idylicky a podrobuje většinovou společnost kritice, trochu překvapivě je předmětem režisérově kritiky i sám Hirajama. Pod vrstvou spokojeného života, ve snových sekvencích probublává něco znepokojivého až hororového. Film to nikdy explicitně nevysvětlí, ale myslím si, že se do snů promítá to, co několikrát ve filmu v náznacích probleskne – samota hlavního hrdiny. Hrdina citelně selhává ve schopnosti si do života implementovat plnohodnotné vztahy. To je podle mě důvod, proč jsou jeho sny tak znepokojivé, proč ho tolik zasáhne setkání se sestrou, ze kterého je cítit spousta nevyřčené historie a emocí, a proč v poslední scéně hrdina pláče. Dokonalé dny na mě udělaly obrovský dojem. Za mě si v sobě nesou dvě ponaučení. Tím prvním je, že krásný život si lze užít i s málem, klidně můžete mejt hajzly a i tak být šťastní jako blecha, stačí být pozorní k přítomnosti a vysát radost z každé sekundy. A tím druhým je, že i když se ocitnete v nebi, pokud ho nemáte s kým sdílet, není to nebe. I když Wim Wenders není Japonec, natočil ryze japonský film o japonském minimalismu, kvalitách analogové doby, důležitosti žití v přítomném okamžiku i nepostradatelnosti mezilidských vztahů. Nepamatuji si, kdy naposledy se mi stalo, že bych po dokoukání filmu začal tolik doceňovat drobnosti vlastního života a stal se na ně o tolik citlivější. I více než měsíc po první projekci v brněnském Špalíčku jsem film musel znovu vidět, tentokrát v úplně plném sále kina Světozor na Václavském náměstí. 今度は今度。今は今. (Kondo wa kondo. Ima wa ima.) 10/10 () (méně) (více)
Je to film, na který musí mít člověk náladu. Ta nechyběla. A tak mám dojem, že je to jeden z nejlepších filmů, které jsem viděl. Oproti očekávání měl film i nějaký příběh a něco se v něm dělo. Pozornost diváka udržela určitě i parádní kamera a cílevědomé režijní vedení. Film se tak nerozpadl do dvouhodinového kalejdoskopu krásných uměleckých obrázků. Určitě ale nejde o nějaké hardcore nepřístupné umění. ()
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše. () (méně) (více)