Calamity
Režie:
Věra ChytilováKamera:
Ivan ŠlapetaHudba:
Laco DecziHrají:
Bolek Polívka, Dagmar Bláhová, Zdeněk Svěrák, Václav Švorc, Antonín Kubálek, Bronislav Poloczek, Štěpán Kučera, Jana Synková, Marie Pavlíková (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Honza Dostál opustí studium vysoké školy, aby si mohl splnit sen a stát se strojvůdcem. Je trochu naivní, ale cílevědomý. Odmítne pracovat u otce v nádražní hospodě a přihlásí se v kanceláři ČSD. Vstupní lékařská prohlídka málem vše zhatí, když Honza z pečlivosti váhá nad testem určení barev. (Filmbox)
Recenze (221)
Dílo, které ochotně vypráví všemi filmovými prostředky, nezapře, jak plnokrevnou režisérkou Chytilová bývala, a nezastře ani její kousavost a nenaladěnost na tupé sociální poměry, v nichž jí bylo dáno tvořit a živořit (ne že by snad kterýkoli opravdový umělec a myslitel v lidských dějinách žil v lepších, ale každý mohl reflektovat a potírat právě jen ty své vlastní, konkrétně nešťastné okolnosti, a Chytilová se svojí doby ujala z gruntu nepřehlíživě). Když Polívka vztekle a rezignovaně mrští dveřní klikou o podlahu a kamera na vteřinu udělá looping, srdce poskočí. Světla a protisvětla, plíživá rezignace a stagnace pronikající dialogy, gesta, pohyby i životní situace postav, nevšímavé, kratičké meziprůzory do jejich soukromí zákulisí, povrchní mělkost a roztěkanost soubytná s prozníváním prastarých pořádků a obyčejné selské moudrosti a soustředěnosti, dokonce i ústrojná sice, částečně ukotvená v ději a dějišti a přece nad oboje osvobozená a o zcizené a neznámé svobodě hovořící filmová hudba... a v protikladu k nezáživnosti zpracováváného tématu chtivá, rvavá a nadržená kamera, živost režisérského oka, nadupaného, ohmatávajícího a dál nenasytně rostoucího vědomí - a jednota, soubytnost obého, skrze niž tady z nezbytnosti vzniká film. *** "Prosím vás, jakápak lavina, to se jenom sesunulo větší množství sněhu." ()
Filmy Věry Chytilové obecně nebývají můj šálek kávy....Tohle tak úplně špatné nebylo, místy jsem se zasmál, ale když jsem si poslechl rozhovor s Chytilovou, kde akcentuje "drama" ve smyslu, že jde o konfrontaci vertikální kalamity (kalamity ve vztazích jednotlivých protagonistů) s kalamitou horizontální (skutečnou sněhovou kalamitou), tak nevím.... Těch posledních 15 minut, které se odehrávají v zavaleném vlaku, nebylo vůbec špatné (docela slušná ponorka....), ale nějak mi to moc nepasovalo k tomu předchozímu ději. ()
Koukám, že Bolek Polívka řádil už za mlado ve filmech jak ho znám z Kurvahošigutntág. Ještě aby ne. Kalamitu točila stejná režisérka a řekl bych, že film jako takový je to vydařený. Vydařený hlavně proto, že tam je Bolek Polívka, ten tomu dodává šťávu, blbost a grácii umělce, takže jsem se nenudil od začátku až do konce. Je vidět, že Valašský král uměl. Takové postavy hrát prostě uměl. Sice to není tak sprosté a drzé jako právě Kurvahoši, ale bejt to točené v té době, asi by se tvůrci taky nebránili. Každopádně Kalamitu s ním srovnávat rozhodně nechci. Jenom mi obě postavy zahrané Bolkem Polívkou přišli hodně společné a přesto právě zábavné. No a za druhé právě díky Bolkovi jsou oba filmy tak úspěšné a oblíbené. Na to, že je to staré skoro třicet let tak klobouk dolů. --- Jaká je to barva? - Toto? To je taková bordó... ()
Kdyby byl celý film jako posledních dvacet minut, tak by to byla skvělá komedie. Já jsem si původně i myslel, že zápletka se bude točit kolem kalamity. Předchozích cca 70 minut bylo vlažných, některé scény byly snad předobrazem pro Dědictví a paradoxně lze konstatovat, že Dědictví v něčem vykrádalo Kalamitu. Pokud by Bronislav Poloczek nebyl hercem, věřím, že by byl tím nejlepším řezníkem. ()
Galerie (11)
Zajímavosti (24)
- Záverečná scéna, kedy na vlak spadne lavína, nebola nakrútená súvisle. Pred jej dokončením prišiel ďalší zo zákazov, a tak sa scéna musela dotáčať až v lete a namiesto snehu bola použitá hasiaca pena. (Raccoon.city)
- Zdeněk Svěrák převzal roli po Ladislavu Smočkovi, který se druhého natáčení nemohl zúčastnit - měl ale podmínku, že na něj Věra Chytilová nebude křičet. Přeobsadit musela Chytilová i roli babičky cestující s vnukem, protože původní představitelka (mimochodem hospodyně Chytilové) mezitím zemřela. (BoredSeal)
- Režisérce v té době nepovolili žádný její scénář, před ní barrandovský ležák jménem Kalamita nikdo nechtěl točit kvůli nutnosti natáčet v zimě a na sněhu. Projekt přijala pod podmínkou, že si ho bude moci přepsat. (BoredSeal)
Související novinky
Věra Chytilová 1929 - 2014
Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (více)
Jeden takový typicky volný den uživatele pshimi. Ráno vstanu a pomazlím se svou sbírkou vláčků. Vyhodím z postele slečnu, aby nepřekážela protože se chystám začít stavět železniční trasy v ložnici. Během stavby kolejí zjištuji, že mě v ložnici překáží nábytek a já tak nemůžu stavět okolí vlakových tras, nádrážím počínaje a panďuláčkama - vlakovýma dělníkama konče. Začnu vyhazovat nábytek z ložnice. Skříň postavím před dveře koupelny, čímž zabarikáduji slečnu, která se v ní zaručeně nachází, což se ve finále ukáže jako geniální tah, protože uvězněná holka v koupelně má dostatek času, aby se nalíčíla, nabarvila, odbarvila a znovu nabarvila, ale už tou správnou barvou, stačila si udělat řasy, učesat, přesat, vyfenovat, a ještě jednou učesat a přečesat a já tak neriskuju, že náhodou vyleze a zeptá se mě jestli může použít můj parfém, protože ona všech svých pět parfémů vypotřebovala včera večer. Stavba železničních tras trvá hodiny, protože se nemůžu rozhodnout zda postavím trasu Praha - Ostrava od okna ke dvěřím nebo ode zdi ke zdi. Hodně času taky zabere rozmýšlení kam umístím Vídeň a kam Bratislavu. Když jsou všechny tratě, koleje, města i vlakový dělníci rozmístěni v mé ložnici, přichází velmi důežitá chvíle, musím určit kolik vlaků kam bude jezdit a jakou jim přidělím lokomotivu. Pak zapínám ve svém magnetofonu zvuky, které si už pět let nahrávám po různých nádražích a okolí železničních tratí. A konečně přichází ten nejslastnější pocit co jsem kdy zažil, zmačknutí čudlíku !!! Vláčky v mé ložnici se rozjíždějí. Bohužel jen na chvíli, protože můj železniční systém jsem vybudoval tak důkladně, že vyhazuju pojistky v celým baráku. Na chodbě slyším rozhořčené hlasy sousedů. Dělám že nejsem doma. Koukám na hodinky a zjištuju, že je čas k jídlu. Vypouštím slečnu uvěznou v koupelně . Vychází krásně upravená princezna, leč také viditelně nasráná samice. Na mou žádost zda by mě neuvařila svíčkovou reaguje negativně a já zjištuju že facka umí pořád pěkně štípat. Místo do kuchyně, otevírá dveře na chodbu a odchází. Nevadí ještě jsou tu vlaková nádraží se svou levnou stravou. Utíkám na nádráží, vbíhám do restaurace a objedávám si guláš. Během čekání na jídlo vyřizuji žádosti vousatých pánů, kteří používají parfém z velmi nepovednou vůni o cigarety. Stíhám ještě vyřídit žádost chlapců s kohoutem na hlavě a krysou na rameni, kteří mají tu smůlu a každej den jim ujíždí mezinárodní rychlík do Japonska za který dali svoje poslední peníze a teď nemají na novou jízdenku. Říkám si, že taková smůla se může přece stát každýmu a tak jim dávám peníze na další jízdenku. To už, ale přichází čísnice s gulášem. Během vteřiny je u mého prázdného stolu plno lidí. Začíná psychologická válka o jídlo. Já prohrávám, platím, nechávám guláš na pospas lidské smečce a opouštím restaurant. Je 14:45, za 5 minut mě jede vlak do Lužné u Rakovníka, kde je muzeum vlaků a skutečně v 17:18 vlak přijíždí a já odjíždím za svými vláčky. Cestou si říkám, že až se vrátím ze železničního muzea v Lužné, pokusím se zprovoznit svou železnici v ložnici. () (méně) (více)