Jmenuji se Sam

Když mě to celé přišlo jako špatně natočená parodie na Rain Mana, Forresta Gumpa a whatever else. Mentálně zaostalý Sean Penn, mentálně předčasně vyspělá Dakota - oba mají těch 7 let, akorát že v určitých chvílích scénář přestřelí a udělá z nich ty americké postavy, co jsou schopné dostat se za hranice svých předepsaných schopností a vlastností, tzn. začnou mluvit jako kniha, vylévat si srdce tak emotivním způsobem, že se začnete neklidně ošívat na židli a přejete si, aby do toho sakra aspoň nehrála ta stupidní vygradovaná a posmutněle famózní hudba. Potom přijde zatmívačka, člověk si oddechne, že tomu aspoň nechali otevřený konec, když už nic jiného, a ejhle - ono ne. Podobné pocity (odejdu - neodejdu - tak už ten případ vyhraj, stejně všichni víme, že to tak dopadne - dejte mi velký kuchyňský nůž a já rozpárám to plátno) jsem měla naposledy u Sloního muže. (21.02.2012)

Ve filmu Tropická bouře Robert Downey jr. vysvětluje, že herec nemůže hrát 100% mentála jinak nedostane Oskara. Škoda, že to nevěděl i Sean Penn. Citově vydírací drama o muži, kterému chtějí sebrat dceru kvůli tomu, že by nebyl schopný se o ní postarat a jedinou pomoc najde v právničce Michelle Pfeiffer, která se sice nezabývá případy ze kterých nekoukají pořádný prachy ale znáte to. Žádný zázrak se nekoná ale jedno shlédnutí neublíží. (16.06.2007)

Je evidentní, že člověk, který nezvládne obsluhovat mašinu na kávu, by nemohl doprovodit svou dceru až do sedmých narozenin, respektive i v Americe prostě fungují příslušné úřady. Když nicméně scénáristky poručí, že věk, kdy roztomilá dcerka inteligenčně předbíhá svého retardovaného otce, je ideální pro podpoření diváckého zážitku, berme to prostě tak. Nelze se ale smířit s berličkami a oslími můstky, které po celou dobu sledujeme. Matka se holčičky hned po narození zřekla a dívenka (prudce inteligentní a nepřirozeně sociálně vyzrálá) začíná ve škole odmítat prospívat, aby se milovanému otci nevzdálila. Naběhnou sociální pracovnice a zoufalý Sam klepe na dveře u ambiciózní právničky, která sama hledá recept na rodičovskou lásku (klišé jak Brno). A že jich ještě bude (klišé myslím). Jde o to, že za kameru se postavila žena a ještě s jinou tuhle sebevražednou story napsala. Hodně feministickou. Je mi to líto, ale jednoduše nemá ani zdaleka pevné základy. Když přejdeme fakt, že úřady se o rodinku dosud nezajímaly, tak tu prostě až snadno sedáme před Samem na zadek. Všechny si nakonec získá (i u soudu), ač ani neví, co znamená námitka. Úsměvnější (to není lichotka) průběh soudního jednání jsem v americkém filmu dlouho neviděl. Právnička Michelle Pfeiffer mě vůbec nepřesvědčila, naopak Dakota Fanning a Sean Penn jsou jednoznačnými taháky téhle limonády. Stejně jako písníčky od Beatles. Ve výsledku je to jednoznačně Pennův film, škoda jen, že jeho bravurní výkon kazí ty samoúčelné kousky s kamerou. Za ty měl dostat někdo přes prsty. Stejně jako za řadu jiných přešlapů. (06.05.2016)

Mám Seana Penna moc rád. Nebojí se jít do hodně vážných rolí totálně na plno. A většinou není chyba u něj, jako spíše u celého filmu. Třeba zrovna tento kousek s názvem Jmenuji se Sam vůbec není špatným filmem. Jenom s vážným tématem nezachází do krajností, nic nevysvětluje. Prostě Seana Penna hodil do role mentálně zaostalého, ten jede herecky o sto šest, ale to, co se děje kolem něj, to divák musí víceméně přehlížet. No a abych tu nechválil jenom Seana, tak musím říct, že i Dakota Fanning a Michelle Pfeiffer byly ve svých rolích výborné. Jen tam na dvě hodiny a 12 minut bylo na můj vkus moc soudů a také mi přišlo, že se to všechno ohledně sociálky začalo řešit až nějak moc pozdě. Vždyť pokud se byl Sam schopný postarat o své dítě do jeho osmi let, tak proč by to nedokázal i potom? (25.05.2016)

Tati, proč dělá sníh vločky? Protože sníh prostě dělá vločky. Co když dítě mentálně přeroste svého rodiče? Má takový otec právo vychovávat dceru? Sean Penn nám milým způsobem dokazuje, že má. Sam podává silný argument, že láska je nejdůležitější složka k výchově dítěte, a že jí velice intenzivně cítí i mentálně postižený člověk, i když to neumí dát správně najevo nebo to vyslovit. Moc příjemný snímek, jen bohužel na svůj příběh moc dlouhý. (23.02.2011)