Venuše

Byla jsem vychována k takové nějaké samozřejmé a pokorné úctě ke stáří, takže mě chování hlavní hrdinky (doufám, že si to její postava bude vyčítat až do smrti) po celý film iritovalo, ale tento osobní dojem naštěstí nedokázal pro mne film snížit. Smutná podívaná, ale nosné téma a reálnost situací i figur. (11.01.2012)

Mužský kontrapunkt k ženské Matce, který místo stařecké uslintanosti přichází s fetišizací. Místo dramatu spíš komedie, ale hořká, překvapivě rychle plynoucí, ale chladná a odtažitá, nejhůř vykalkulovaná a dramaturgicky neuvěřitelně vychytralá a laciná ve všech zvratech, v závěru dokonce i schématická. Scénáristicky vynikající, i když ty odstředivé momenty s přáteli a "bývalou" manželkou jsou redundantní, navíc narušování fikčního světa vytrhává z fikce a v tom okamžku divák ztratí kontakt s dílem. Ale pokud někdo na tuhle spíš televizní inscenaci, moc málo využívající zajímavý motiv zrcadlení, zavítá, je to kvůli O´Tooleovi a scénáři. V tomhle ohledu by, předpokládám, neměl být zklamán. (22.07.2007)

Úsměvný, přitom hodně smutný příběh o dvou vtipně kooperujících stařících na sklonku života. Oba dva vědí, co přijde, že to přijde brzy a že už si před tím moc neužijí, přesto nepropadají beznaději a s morbidním humorem sobě vlastním prožívají (v rámci svých možností) každý den naplno. Společné scény dvou legend britského filmu patří k nejvtipnějším a tu více, tu méně kulantně říkají, že ve stáří vás sice bude všechno pekelně bolet a každý nový den, do kterého se duchem přítomni probudíte, tiše proklejete, přesto budete (v ideálním případě) člověkem vnitřně smířeným a vděčným za předchozí roky. Temnější stránku stáří, momenty, kdy v osamoceném, potemnělém pokoji prázdně hledíte do zdi, film rovněž neskrývá, celkově má jeho poselství tak jako tak nejblíže k Churchillově „Stárnout začínáme, když rezignujeme na mládí“. Nabízí se srovnání s českým Babím létem, které je ovšem oproti Venuši milým nostalgickým pohlazením po duši a bolestivější témata obchází velkým obloukem. Zápletka přitom vychází z prosté a logické myšlenky, že pro oko muže nad osmdesát je pohled na krásné ženské tělo stejným potěšením jako pro oko dozrávajícího pubescenta. Roger Michell nikdy nezachází za hranice dobrého vkusu, své hrdiny odhaluje spíše duševně než fyzicky. Některé letitější fanynky Petera O’Toolea, řekněme ty, jež mohly Lawrence z Arábie vidět krátce po jeho premiéře, by přesto mohlo pohoršovat, co tam ten starý chlípník činí. Být o pár desítek let starší, asi mi to nepřijde tak komické. 75% Apendix: Těm, jež téma Venuše zaujalo, bych doporučil komedii Poslední sbohem, kde šarmantně umírá Peter Falk. (07.08.2008)

Když pominu tu podle mě nedůvěryhodnou přisprostlou mluvu starých pánů a ne úplně dobře napsanou roli zlatokopky, byl jsem celkem spokojený. Atmosféra snímku, i když převážně smutná, je na druhou stranu docela příjemná, pohodová, sem tam se najde něco k zasmání, ale i k zamyšlení. Jinak film samozřejmě stojí na 2 kmetech, resp. na perfektním Peterovi O'Toolovi. Konec byl docela logický a já tenhle pohled na vyrovnávání se se stářím a nalezením nové Venuše (což nejspíš potkává většinu mužské populace) hodnotím slušnými 4*. "Nešahej na mě!" - "Na chvíli jsem si myslel, že mi neslouží nohy." - "To není důvod se na mě pověsit. Prostě normálně spadni na zem." (13.08.2012)

Snímek balancující na pomezí hlubokého dramatu o životě a umírání a romantické komedie. Na to, že snímek pojednává o sexuální touze staříka na sklonku života po mladé dívce, velmi vkusně natočeno a ještě lépe zahráno. Nakonec je tak Venuše spíš krásný smutný film. Podobné filmy: Užívej si, co to jde (2009), Hrdina až do konce (2017) 75 % (01.02.2022)