Interstellar

Čekala jsem se shlédnutím, až zapomenu všechny náhodné drobky vědomostí o tomto filmu, které se ke mně kdy dostaly, ale stejně to rozhodně nebylo ono. Osobně například nechápu, proč o (mém srdíčkově oblíbeném) Sunshine všichni říkají, že je to brak, ale tohle vzývají jako kvalitní filmařinu. Ne že bych chtěla náboženským zombies ve vesmíru přidávat na váze (ale nechci je ani zpochybňovat), spíš se ve svém komentáři pokusím dokázat, že Interstellar je podle svých parametrů obyčejný škvár. Předně to trvá strašně dlouho a strašně dlouho se to táhne, protože kromě super hudby v pár kritických momentech se tam nic neděje a o všem se jenom neustále a dokola a znovu a zase mluví. Všechny zásadní momenty a zjištění se odehrávají dialogem a nikoliv akcí a to mě prostě rozčiluje. Pokud má Christopher Nolan nějaké kvality, tak to určitě není tvorba a režie zajímavých dialogů. Kdybych chtěla dvě a půl hodiny sledovat mluvící astronauty, tak si na to rozhodně vyberu jiného režiséra než jeho. (A kromě toho je to občas až směšné, například někdo musí říct nahlas "obří sarkastický robot", protože jak jinak by asi divák pochopil, že je ten robot sarkastický, že? Bože.) Zajímavé mi ještě přijde srovnání s Dunkerkem, kde nejenže Zimmer používá dost podobný hudební princip jako tady, hudba zastupuje a imituje čas, který nám neúprosně utíká, a taky je v hlavní roli relativní vnímání času lidmi účastnícími se jedné gigantické život samotný ohrožující události, JENOMŽE Dunkerk jako by se poučil z chyby svého předchůdce a vystřihl všechno to vysvětlující žvatlání, film díky tomu odsýpá jako bič, strach o postavy je opravdový a film samotný působí o mnoho lig lépe. Interstellaru ani nepomáhá, že všechny jeho postavy mají emoce vytočené na jedenáctku, ale jakoby neopodstatněně, emocionální záchvaty se používají jako reakce na spoustu věcí, aniž by postavy samy mohly vůbec chápat, že by měly být hysterické. Mnohem víc by se mi v mnoha případech líbil efekt šoku a zamrznutí, jako když si člověk vyrazí zub nebo rozsekne nohu, jako první věc nezačne brečet a řvát "na tohle nejsme připraveni" a "myslela jsem si, že znám teorii, ale realita je jiná" (Už jsem se zmínila, jak stupidní občas ten scénář je?), ale zkrátka vůbec nechápe, co se právě stalo, funguje jako robot dál a důsledky si uvědomuje až postupně. Spousta z tohohle pramení z postavy dcery, která mi přijde až bizarně nefunkční, nehotová a nekonzistentní. Jako malá holčička je tak hrdá na svého otce letce, že se kvůli tomu porve se spolužáky ve škole, ale když mu sama pomůže k tomu, aby získal místo na další letecké misi, tak je uražená a nechce s ním mluvit? Jako dospělá už ví všechno o otcově misi a proč a kam se vydal, ale přesto na svého bratra bude hystericky řvát "Já nás zachráním, otec se o to ani nepokusil, prostě nás opustil!"? Tohle člověk řekne o alhokolickém otci, který skočil pod vlak, a ne o někom, kdo odletěl na potenciálně sebevražednou nesobeckou misi za hledáním naděje. V rámci naší reality sice uběhlo třeba čtyřicet minut od té doby, co ji opustil, ale ona přece měla dvacet let emocionálního zrání a uvědomování, které by jí mělo zabránit říkat takové očividné blbosi, i když její víru mohla otřást slova Michaela Caina, tak ona sama snad o svém otci ví, co to bylo za člověka. A potom je tam vůbec celá ta další věc s časovou diskrepancí, jako malé je jí 10 let, jako Jessice je jí o 23 let víc, což je čas, který promrhali na vodní planetě, což znamená, že jí je 33, a v dalším emocionálním výlevu tvrdí, že jí je stejně jako Matthewovi, když odešel. Tzn. tomuhle týpkovi bylo na začátku mise 33 a v té době už byl minimálně deset let farmář, takže mi film tvrdí, že se stal vysokoškolsky vzdělaným inženýrem a elitním letcem pro NASA do svých 23 let? Google tvrdí, že astronautům je průměrně 34 let, ale většinou je jim až ke čtyřiceti, takže haha, dobrý pokus, ale ne. A víme, že Jessice určitě nemá být víc, protože co se vrátí z vodní planety, tak od ní přijimají zprávy v reálném čase tak, jak ona je odesílá. Možná teď už působím dost manicky, když se v tom takhle šťourám, ale když už někdo chce psát fancy film o manipulování času, kde o nic jiného navíc ani nejde, a ještě chce, aby byl přijímán jako seriózní umění, tak by si na tom mohl dát trochu víc záležet. A když už jsme u vodní planety, tak ten moment, kdy se dívají na vlny v dálce a potom se otočí na druhou stranu na tu jednu megavelkou megablízko, tak to byl snad můj nejoblíbenější moment filmu, to kdybych viděla v kině, tak mě asi klepne pepka. (A scéna dokování ke konci filmu byla taky super, abych nedštila jen síru, ale opravdu si tam jinak moc nevyberu.) Ale na druhou stranu ani ta sekvence na vodní planetě v kontextu nedává moc smysl. Jsou tam celkově asi tři hodiny na velmi omezeném prostoru, ale ihned jsou si jistí, že tahle planeta je ztracená, a začnou pochybovat o svém poslání? Proč tam nemají aspoň nějakou sondu, která by obletěla celou planetu a vyfotila celý její povrch nebo jak něco? Kdyby někdo tímhle způsobem přistál na Sahaře, tak by taky mohl hned hodit flintu do žita, že je Země neobyvatelná. Planety jsou sakra velké, (na to vůbec sci-fi filmy odehrávající se ve vesmíru dost zapomínají, sakra!), a že je tam jeden zabijácký oceán ještě nemusí tolik znamenat. Jo a zapomněla jsem zmínit, jak si film myslí, že je strašně chytrý, když nechá dceru v první scéně říct "Myslela jsem si, že jsi ten duch." a potom očekává, že budeme překvapení, když to řekne na konci znova s větší jistotou a že je to vlastně pointa celého příběhu. A potom to pro jistotu znovu asi milionkrát slovně vysvětlí a zopakují a zopakují vysvětlení a opakovaně vysvětlí. Už jsem zmínila, jak stupidně slovní a repetitivní tenhle film je? Bože. (12.12.2018) (méně) (více)

INTERSTELLAR je nolanovská manýra, což můžete brát jako výtku, pokud je vám poetika tvůrce cizí, anebo naopak jako splnění snů. Hlavní je, že rodinné sci-fi drama není manýrou, která by zapojením postupů, jež se osvědčily dříve, byla ubíjející, protože se s nimi velmi důmyslně pracuje a dovádí se do zcela nového rozměru. A to doslova. Nolanova poetika se nevyznačuje architekturou, pro kterou by byly určující konvence klasického hollywoodského vyprávění, jež by byly ozvláštňovány zapojením jiných narativních modů. Jeho celovečerní počiny mají mnohem blíž ke skládačce či myšlenkové hře, pro které je určující experimentování s pravidly výstavby uměleckých děl a uskupení prvků do vzorců._____ V čem spočívá deklarovaná manýrističnost? Opětovně jde o příběh muže, který si vyčítá své selhání, jež se snaží napravit anebo se s ním alespoň vyrovnat. Zprvu co do distribuování informací vysoce nekomunikativní vyprávění se stává čím dál tím komunikativnějším, aby se v závěru zužitkovaly všechny předchozí motivy. Epilog si ale přesto ponechává určitou míru nejednoznačnosti jak v neuzavření některých linií vyprávění (obvykle v osobní rovině), tak v možnosti interpretovat část viděného jako sen, předsmrtnou představu._____ Nepřekvapí, že něco je odhaleno jako nespolehlivé, a tak jsme nuceni přehodnotit svůj náhled na dění. A vstříc nevychází ani výstavba, kdy se několikrát promění její uspořádání a zmnožují se linie i roviny, v čemž se ale dá orientovat díky stylu (odlišení prostřednictvím různé podoby prostředí, odlišné hudby, časové dilatace anebo komprese apod.). Styl je pak důležitý pro významovou stránku, protože užitím jednoho motivu v několika okázalých montážních sekvencí nabývá tento na větší komplexnosti a je dál rozvíjen._____ INTERSTELLAR zapojuje všechny zmíněné postupy, a to velmi důsledně, ale nezůstává pouze u toho. Aniž bych spoileroval, macho-masochistická podívaná je dovedena ke zdárné katarzi (a není k tomu třeba ani revenge motiv, jako tomu bylo předtím). I prostříhávání mezi několika rovinami vyprávění, mezi kterými se dá orientovat díky hrátkám s časem a kotrastní odlišnosti prostředí, se liší způsobem jejich provázání (montáže jsou zprvu umělecky - s důrazem na sebe sama, uskupování do vzorců a na významový přesah - motivované, nikoliv kompozičně, tj. s ohledem na potřeby vyprávění). Z důvodu doslovnosti často kritizovaný závěrečný akt je možné vykládat jako předsmrtnou vizi (viz monolog Mannovy postavy o rodině jako posledním, co člověk před skonem vidí)... a osobní linie vesmírné roviny vyprávění je ponechána otevřená._____ Jako určující se ale ukáže hra odvislá od toho, co je příznačné pro jednu z hlavních postav. V MEMENTU protagonista trpí ztrátou krátkodobé paměti, čemuž je uzpůsobena strukturace syžetu; v INCEPTION ve snech zasívá myšlenky jiným, až se v nich sám ztrácí. INTERSTELLAR jako výrazné postavy profiluje otce a dceru, vědce věřící, že čas jakožto veličinu lze zahrnout do rovnice řešící problémy gravitace (potažmo prostoru)._____ Vědeckému experimentu je uzpůsobeno spojení dvou rovin vyprávění (od určitého bodu je prostřiháváno mezi dvěma odlišnými časovými a prostorovými rovinami) i členění (stírá se rozdíl mezi úvodním aktem v podobě uvedení do děje a závěrečným v podobě klimaxu, protože oba jedním jsou). Navzdory veškeré manýrističnosti je Nolanův poslední (a jeho nejlepší, nutno dodat) snímek dál než jeho předchozí. Zdánlivě stupňovitá konstrukce vyprávění (s vnořenými dalšími, ale na rozdíl od Inception na sobě ne zcela závislými) se vyjeví jako konstrukce spřažená a horizontální organizace vyprávění, protínaná vertikálními liniemi, se ukáže jako jednotná. (14.11.2014) (méně) (více)