Všichni moji blízcí

Dávku emocí vzbuzených nezištným činem Nicholase Wintona už jsem si odbyla pěti hvězdičkami u dokumentu Síla lidskosti a proto budu hodnotit tento film tak, jak bych hodnotila každý jiný film. A v takovém případě musím říct, že se trošku dostavilo zklamání. Silné téma, pachuť pravdivosti, plejáda osvědčených herců i v těch nejmenších rolích, a přece jsem nebyla ohromena sevřeností ani precizními výkony. Podivná televizní kamera, nepřirozené post-synchrony a jakýsi nádech pohádkovosti nespojené ani tak s pohledem dětského hrdiny, ale celkově s náhledem tvůrců na realitu, mi po celou dobu promítání ztěžoval sledování a já kvůli tomu měla problém si film užít a nechat ho prostoupit všemi zákruty duše. (24.08.2009)

Hezký film, na kterém je ale nejvíce emocionální závěrečná dokumentární vsuvka, kdy se sir Winton konečně shledává s řadou židovských dětí, které za války eskortoval. Příběh jinak řeší dané události z druhé strany a ukazuje nepředstavitelné dilema rodiny, která si pomalu uvědomuje, že nemá budoucnost a musí svého syna poslat do cizích krajů. Herci jsou do jednoho výborní a je sympatické, že se film obejde bez rozmáchlých emocionálních gest - bohatě stačí, že divák ví, k čemu se schyluje. Přesto jsem ale v průběhu nepociťoval onu tíhu, která by s tragickým námětem a více než ambivalentním vyústěním korespondovala. Myšlenky nechybí, ale schází jejich promyšlenější distribuce a gradace - má to být v součtu film o oslavě úspěchu, ale v očích aktérů i diváka musí převažovat smutek. Něco takového geniálně zvládl Schindlerův seznam, který mnohem účelněji nacházel doutnající lidskost uprostřed chladnokrevné nacistické mašinerie. Jasně, Všichni moji blízcí jsou spíše o přechodu mezi slunným a zamračeným obdobím života, ale postrádají silnější autorský argument a vizi. 70% (07.02.2021)

Dovolím si odcitovat Gudaulinův komentář: "...protože Všichni moji blízcí spadají do kategorie pietních snímků určených primárně k odvysílání v televizi při příležitosti příslušných výročí." Něco tak výstižného již prakticky nelze doplnit. Jen tolik, že i přes tu pietnost jde o docela civilně pojatý film, který se nesnaží citovými výlevy dohánět k slzám podle hollywoodského vzoru, přestože téma k tomu jednoznačně vybízí. Zmínku si zasloží to, že jde o jeden z mála porevolučních filmů, kde naše herecká elita dostala příležitost k charakternímu herectví. (16.03.2010)

Víc jak 3 hvězdy dát nemůžu. Téma je sice silné, ale většina filmu je natočena hrozně nereálně - před vpádem nacistů do Čech až přehnaně idylicky, že i herci zde přehrávají, protože jejich postavy nemají psychologické pozadí, jen jsou jakýmisi črtami či spíše ilustracemi doby, pozdější období je zase přehnaně černé a depresivní - ne že by jinak nebylo, ale chybí tady jakákoliv realistická vyváženost. ----- Film, který je ovlivněn hrdinským činem Nicholase Wintona za 2. světové války, kdy zachránil hodně židovských dětí. Režisér Matěj Mináč nám předestřel téma v širším hávu - sledujeme osudy rozvětvené židovské rodiny, kam patří i slavný hudební virtuoz, od konce 30. let 20. století až po nevyhnutelnou tragédii rozpadu celé rodiny přičiněním nacistických pohlavárů. Od zasněných chvil se pomaličku přesouváme do stále temnějšího období, dosavadní úspěchy rodiny se rozplývají v narušených vztazích, zákazech, na židovskou rodinu ve vile se lidé začínají dívat skrz prsty. A v tom je právě problém tohoto filmu - v určité nerealističnosti zobrazení doby. Život rodiny z doby před vpádem nacistů do Čech jsou až přespříliš idylické a přeslazené, zatímco období okupace vždy a jedině černé, tmavé, depresivní a bez naděje. Ne že by takové nebylo, ale přece jen chybí určitá vyváženost. Stejně tak herecký ansámbl je sice rozsáhlý - Libuše Šafránková, Josef Abrhám, Jiří Menzel, Tereza Brodská, Jiří Bartoška, Jiří Lábus a mnozí další -, ale jejich herectví je neuvěřitelné. Nevěříte jim jejich nakašírované postavy z plakátu, jejich chtěné herectví, kde není co hrát, když chybí hlubší psychologizace postav. Ale jinak téma je silné, škoda, že si ho užijeme až v smaotném závěru filmu, kdy konečně jde o skutečné lidské osudy, ne barvotiskový plakát. Disk je mizérie českého kalibru. Na úvod se spustí protipirát, trailery na filmy Hodinu nevíš, Jánošík, další najdete dva v menu, jinak nic, nic, kromě filmu v podivném obrazovém formátu 4:3 (letterbox 1,66:1), se stereo zvukem, špatnými postsynchrony a občas přesvíceným obrazem. (23.04.2009)

Židovská tématika je - samozřejmě po právu, stále jsme jí dlužníky - až příliš v centru pozornosti; příliš v tom smyslu, že hrozí její sklouznutí do fráze, klišé, braku, tezovitého stereotypu. Přesto se čas od času i tady podaří vytvořit mimořádné dílo, které vyráží dech objevností tématu, nápaditostí scénáře, tvůrčí flexibilitou režie a jasným zaujetím herců pro jejich atraktivně jímavé role. Dětský příběh z českého maloměsta, z rozhraní národní snášenlivosti a počínajícího nacihnědnutí země, vyniká tím vším. Jsme vtahováni do současnosti děje, splýváme s protagonisty, jásáme nad jejich zdary a trneme i padáme tam, kde se proti nim staví doba a nemrav zločinu. Kousek té stříbřitě chvějivé dětské vzpomínky se podařilo mistrovsky přenést na televizní obrazovku - neméně působivý by byl i na stříbrném plátně - a postavit tak pomník muži, který udělal vše pro to, aby pomohl těm, nad nimiž zlomil svíce celý civilizovaný svět, byť ještě netušící apokalypsu židovské etnocidy. Připomenout a připomínat, že i v lidském životě naší postmoderní současnosti stále existují nadčasové hodnoty a lidé, kteří je ztělesňují, není nikdy marnotratné. A vždy je to nenahraditelně cenné a nevratné. (02.04.2008)