Všichni moji blízcí

Hodinu sa pozeráte na židovské spevy a tanečky a za polhodinu už je koniec. Nestačím sa diviť tomuto nadhodnoteniu. Wintonovi samozrejme všetká česť, ale film dejinné udalosti len málo zobrazil. Do nekonečného hrania na husliach alebo na klavíri sem tam niekto niečo povie v rádiu alebo príde pán herec Labuda, ktorý tu bol najlepší napriek krátkemu priestoru, a niečo povie, aby sa dej nejak posunul. Z podobných filmov boli takmer všetky lepšie, či už Musíme si pomáhat, alebo Habbermanov mlyn. (03.03.2016)

Mináčův a Hubačův film Všichni moji blízcí je ukázkovým projektem, ze kterého by si měl český film brát častěji příklad. Dokumentární rámec, sevřený příběh jediné rodiny mapující nejen zlomová léta, ale i klid před bouří, je dokonalým receptem na brilantní film. Herecké stálice zde dokázali ze sebe vykřesat maximum a zapomenout na někdy až příliš laciné projekty, ve kterých jinak běžně rozmělňují svůj talent. Bez ostychu si zde užívám vynikající výkony Abrháma, Šafránkové, Bartošky, Brodské, Labudy i Vetchého, jako kdybych se s nimi setkala poprvé. A je mi po zkušenosti s další dekádou našeho filmu skutečně líto, že se obdobně ambiciózní projekty typu Lidic proměnili v holou frašku. Jakoby tvůrci zapomněli na onen základní recept interpretace lidských příběhů, které smetla válka a které dokázaly v hraném filmu odolat patrně všem formálním extrémům, mezi kterými dominuje například revoluční Daleká cesta. Především je nutné se stát součástí osudu těch lidí v obyčejných situacích, sžít se s nimi, aby po té destrukce nebyla jen prázdnou frází z učebnicového přehledového výkladu. (27.09.2011)

Scénář: Matěj Mináč, Jiří Hubač .. Česko-koprodukční pocta zachránci židovských dětí Nicholasi Wintonovi (nelze nedoporučit tento Mináčův dokument), před spáry nacistického očistného programu tak trochu ala Schindlerův seznam. Výborné herecké výkony, zajímavý scénář, strhující a dojemný závěr. Mírně opomíjený film, který patří zejména tématem k špičce české kinematografie. 85%. (09.05.2006)

Proč tolik druhorepublikového romantismu? Povídání o soudržném, laskavém a úspěšném životě české židovské elity (i když dokror nic moc), přísně dodržující židovské obřady a zároveň o sobě prohlašující "co my jsme za židy?") bylo něco úplně jiného než jsem (a myslím, že oprávněně) čekal. Prvoplánová oslava Nicholase Wintona vyzněla lacině a povrchně. Na vážné otázky, které musely proniknout při sledování filmu se každému, neposkytuje dílo Jiřího Hubače a Matej Mináče odpověď. Nemyslím tím ani osvětlení Wintonova charakteru a motivů, ale spíš technickou stránku věci: jak se mu to vůbec mohlo podařit. Naopak film leccos zatemňuje a leccos nepodává přesně (např. proč byl Winton ztotožněn s Trevorem Chadwickem (+1979), který působil přímo v Praze, zatímco Winton byl v Británii?). Pokud někdo namítne, že se tím film nezabýval, pak je to ovšem pochopitelné, ale musel by ještě vysvětlit, čím se vlastně zabýval. Nechtěl nám jen vehnat do očí několik slitovných slz? Pozn.: Později napsal Winton o Chadwickovi: "Byl to on, který po nacistické invazi dělal tu složitější a nebezpečnější práci." Samozřejmě, že chápu, že slavit je třeba předevšém šéfa dokud ještě žije, přesto ale nepovažuji postup tvůrců filmu za správný. (09.04.2019)

Fiktívna židovská rodina Silbersteinových kontra reálna historická postava dnes už storočného starčeka Nicholasa Wintona, ktorý zachránil v roku 1939 pred istou smrťou 669 židovských detí z vtedajšieho predvojnového Česko-Slovenska. Smutný príbeh z doby, keď hrozbu Hitlera ľudia ešte vážne nebrali. Záverečné scény, vrátane autentických záberov BBC zo stretnutia so všetkými žijúcimi deťmi, ktoré zachránil, sú silne dojímavé. Tento skvelý človek, ktorý o svojom hrdinskom čine nepovedal ani vlastnej manželke a na všetko sa prišlo len náhodou, si rozhodne takýto film zrovna od našich filmárov zaslúžil. (21.12.2009)