Vejdi do prázdna

Jsou filmy, ktere sokuji. Sokuji a divak se vraci z kina s hlavou plnou myslenek, casto i oplzlych, a jeste dlouho mu vydrzi. Pak je Vejdi do prazdna. Noe svymi zabery uz jen pokracuje ve sve image a la Zvraceny. Baví ho dávat do snimku mrtvolku embrya, sex na sto zpusobu a obri vystrikujici penis. To vse uz na me ale pusobi prilis prvoplanove. Ano, kamera je krasna. Napad je originalni. Ale povrchnost a ucelovost to vsechno zabiji. (29.04.2010)

Už úvodní titulky věstily, že si toho Gaspar Noé vzal buď moc a nebo málo... a pořád nevím, možná měl vsadit na kvalitnější matroš a svůj rauš pak přeměnit v nápaditější improvizaci, protože, ač by se tenhle bezútěšný posmrtný pohled na pozůstalé z neokoukané duší perspektivy mohl zpočátku zdát revolučním, postupně zreinkarnoval do nudy k posrání... (24.03.2014)

Tohle se špatně popisuje. Asi jako feťákovo Moulin Rouge, jako to nač David Lynch nikdy neměl odvahu točit, jako kombinace Vesmírná odysea a Requiem za sen. Cesta do pekel, která z člověka během sledování vycucne spoustu emocí, vydráždí ho, zhnusí a přitom málem uspí. Tak si vyberte, vážení. (dělejme jako že to mělo jen dvě hodiny a ta poslední hodina, kdy si Noe hraje na Boha, že není a pak je to film roku. (01.04.2010)

Gaspar Noé vyžaduje asi mnohem větší pozornost, než jsem byl v době projekce schopný. Jeho nejnovější snímek je promyšlený trip z Tokia, které je vykreslené jako novodobé barevné město hříchu a následného smutku. Hlavní hrdina Oskar drogám propadnul asi už dávno.. záhy tak pozorujeme pohyb už jenom jeho duše, protože mladík leží ve vlastní krvi s kulkou v břiše na podlaze toalety v jakémsi feťáckém klubu. S jeho sestrou-striptérkou si kdysi dali slib, že se nikdy neopustí.. to je jen letmý nástřel dění na plátně, kde se toho děje skutečně hodně. A hlavně to „hodně“ hraničí s totálními extrémy. Noé jakoby neznal hranic, předkládá opět přemíru sexu, je maximálně explicitní. Kamera se nebojí detailů, neuhýbá a veze se na současné extrémní francouzské vlně. Víc asi nemá cenu okecávat, kdo neuvidí, stejně nic nepochytí.. Silně znepokojující a těžce stravitelný film.. (09.02.2011)

Gaspar Noé je zjav. Posúva hranice a experimentuje, provokuje a skúša, kam až zájsť - a to nielen po formálnej stránke, ale aj obsahovej. Rozhodne si vybudoval svoj štýl a rukopis a dokonca azda aj vlastný žáner - čo je v dnešnej dobe ťažké. Rozhodne vie točiť filmy, robiť s hercom. Vie aj šokovať - no potešiteľné je, že nikdy šokovanie nie je na prvom mieste - či ak na ňom je, nie je na ňom samé, efekt nie je prázdny, nejedná sa o pózu bez hĺbky. Enter the void ponúka v niečom doposiaľ maximá viacerých jeho naznačených úsilí, snáh a trendov, ponúka priestor na premýšľanie nan množstvom vecí. tibetskú knihu mŕtvych som nečítal, no nepochybujem, že sa jedná o adaptáciu "vernú" (do miery maximálnej, v akej môže byť adaptovaný nebeletrestický text). Zároveň si zgustnete na hustú a úplne precíznu atmosféru nočného Tokia, ktoré je akýmsi peklom/tripom. Niekoľko zaujímavých "nápadov". Najviac vytýkaná bude zrejme dĺžka - a ja sa tomu tiež neubránim, aj keď mi nevadila až v takej miere - a nebyť toho, že kino Nostalgia nepatrí k najpohodlnejším a najvykurovanejším, možno prirátať moju miernu nespokojnosť s metrážov v jednej časti k okolnostiam. Tento film je dobré vidieť a rozprávať sa o ňom - a premýšľať o ňom, čo budem ešte dlho robiť. (03.02.2011)