T2 Trainspotting

Dal jsem tomu týden, abych si v sobě pocity nechal uležet a prostě, to není ono. Je mi jasné, že T2 nemělo ambici původní film překonávat, ale současně se také nesnaží být jiný. Nostalgická nota, ať už složená z prakticky přesně okopírovaných scén až po téma vlastního hledání a návratu, mi prostě nestačí. Navíc v sobě T2 nemá moment, který by se mi vracel a působil nezapomenutelně a to bohužel ani po hudební stránce. Danny Boyle se v mnohém vrací na svůj "skutečný" začátek a já mu tleskám za odvahu a za chuť přivést své postavy a příběh o 20 let dopředu. Není to však jeho nejlepší, ani vizuálně nejzajímavější film. Pro mě film bez duše, protože se nerozhodl, zda chce kopírovat svého staršího bratříčka nebo jít novou cestou (přitom tu je tolik moderních trendů, které si tu závislost vytvářejí a kterým je věnován jeden proslov... budiž, ani to porno tam není). Uvidíme za dalších 20 let. PS: nepatřím mezi hardcore fanoušky první dílu;) možná tam je chyba (nebo v tom je možná celý ten problém) (27.02.2017)

Chlapská nostalgie. Příjemná to věc, ale nemyslím si, že by se na tom dal postavit úplně celý film. A Boyle se o to podle mě snaží. Z toho důvodu tak T2 funguje spíše jako sled vtipných a nostalgických scének, nedrží však pohromadě jako 2 hodinový film. V podstatě jsem dostal očekávané, jen jsem doufal ve víc Arturova sedla a Edinburghských uliček. Choose nostalgia. 6/10 (02.03.2017)

Jsou čtyři. Vlastně odpradávna byli čtyři. A od jejich poslední společné smaženice uplynulo dlouhých dvacet let. Mark (Ewan McGregor), Spud (Ewen Bremner), Sick Boy (Jonny Lee Miller), Begbie (Robert Carlyle) se ale neufetovali k smrti. Kdepak, mají smělé plány do budoucna, které zahrnují odbourání starých křivd, vyrovnání starých dluhů, kvalitní podnikání v různých oborech, vyrovnání se s lepšími i horšími časy. Už to není o fetu, je to o stárnutí, životních moudrech, o výběru, na nějž stačí jeden letitý song od Wham!, aby jej Mark brilantně rozvedl do působivého monologu (jedna z nejlepších scén filmu, vzdáleně připomínající variaci na proslulý monolog z dramatu 25. hodina), v neposlední řadě je to i o vzpomínkách, které občas filmem problesknou. A také je to o vytříbené obrazové stylistice a nesčetných hudebních variacích, které v podobě písní co chvíli filmem zazní, a když budete pozorně poslouchat, neujde vám nápěvek slavné doprovodné písně "Born Slippy" Je to docela hutný obrazový materiál, kterému škodí snad jen to, že si dával tolik let načas. Jsem ve výhodě, že jsem první film nikdy neadoroval. Nemůžu si tudíž stěžovat, že v pokračování už není tolik hlášek, tolik drog i jedinečných nápadů. Náhodou, tenhle je plný skvostných dialogů, stylových nápadů a nechybí nostalgické, ovšem vkusné, nijak nepřehnané prolínání starých i nových časů. Vulgární je to tak akorát, puritánům samozřejmě vstup zakázán. Určitě po filmu ještě dlouho zůstane v paměti Robert Carlyle, dlouho jsem s ním neviděl žádný nový film, ovšem tady hlásí návrat ve skvělé formě, hláškoval a nadával neskutečně, pochválit zaslouží celá parta, ale soráč Carlyle jako Begbie byl nedostižný. Desítku neudělím za slabší vyústění filmu, konec nebyl moc propracovaný. A občas bylo znát, že chyběly finance, některé obrazové vychytávky byly spíše od Ládi Hrušky než od Dannyho Boyla. Ovšem všechna čest, že se tahle unikátní partička dala po tolika letech dohromady. Trpí sice značnou nedochvilností, jejich stylovou i posléze kultovní zábavu jim ale nikdo neodpáře. 9/10 (10.08.2017)

„Tvoji milovaní budú postupne odchádzať a zakaždým pri tom umrie aj kúsok z teba. Nakoniec odídu všetci a všetko sa rozplynie.“ Carlyle to preháňa. To je fakt. Jeho postava mala byť inak uchopená alebo tu ani nemala byť. Lenže tu je a v každej scéne ma štvala, znechucujúc mi zážitok z pozerania. Paradoxne, dvojka sa mi napriek nemu páčila viac, než jednotka. Tú som prvý raz videl až v r. 2017, teda 21 rokov od premiéry. A, hoci to asi bude znieť zvláštne, pozrel som si ju len preto, aby som si mohol pozrieť dvojku. Na tej ma totiž lákala silná nostalgia prezentovaná tým, že sa k známym postavám vrátime po viac ako dvoch desaťročiach. Mám proste nostalgické návraty na staré známe miesta rád (viď. Prci, prci, pcičky: Stretávka alebo Rocky Balboa). Lenže bez znalosti jednotky by som si dvojku neužil. To bol jediný dôvod, prečo som si jednotku pozrel. A nebavila ma. Dvojka ma bavila o čosi viac práve vďaka silnej nostalgii. Najviac asi v desivej scéne, kedy si postavy navzájom vyčítajú, kto môže za smrť jednej postavy z jednotky. Boyle to má stále pevne v rukách. Výrazná audiovizuálna stránka mu problém naozaj nerobí. Ale silná audiovizuálna stránka nie je všetko, Danny! Príbeh ma nebavil. Odkazy na prvý diel slabé, zbytočné a samoúčelné. Je vidno, že režisér a herci sú na to už proste príliš starí (toalety vo veľmi zlom stave, Renton vyškerene cez čelné sklo auta nakúkajúci na šoféra). Nadchli ma škótske exteriéry a to nielen krásnej prírody, ale i miest, z ktorých dýcha úžasná, pradávna história plná pohnutých príbehov. Otázny bol pošuk Ewan Bremner, ktorý asi až príliš „prehrával“ a hoci jeho linka bola nakoniec možno najvďačnejšou, nakoniec vyšumela do prázdna. Ako v jednotke, aj v dvojke ma nakoniec najviac zaujal Johnny Lee Miller, čo je zvláštne, pretože inak tohto herca vôbec neregistrujem. (04.09.2017)