Džusový román

Najlepší Feničov hraný film, kde sa dá odpustiť istá topornosť vlastná režisérom, ktorí prešli do hraného filmu z dokumentárneho. Spôsob akým film zachytáva realitu osemdesiatych rokov hraničí s poetikou orwellovského románu. Tento film je pre mňa doteraz neprekonaná reflexia totalitného režimu od tvorcu narodeného na Slovensku. Kadencia a kvantita jednotlivých obrazov vykresľujúcich život mladej dievčiny, ktorá nastupuje do fabriky, budujú podobu zlého sna. Neexistencia súkromia nie cez Veľkého brata ale cez slizkého vedúceho vo fabrike a celý komunistický tábor plný kreatúr, ktoré vám nedovolili budovať si vlastnú individualitu. Všetky spartakiádne cirkusy. Utekanie na autobus. Sex na vreci zemiakov.........Je to smiech cez slzy. Fero sa po tomto filme stal mojim osobným hrdinom. Tento film mal vzniknúť o pár rokov skôr na Kolibe, kde ho Fenič pripravoval. Námet si však privlastnil Uher a urobil z neho film Pásla kone na betóne. Keď sa Fenič dozvedel, že mu zobrali jeho námet, prišiel za Uherom a povedal mu, že či sa nehanbí, že mu ukradol námet. Uher mu povedal: "Ja keď som bol vo vašom veku, tiež mi kradli a vy keď budete v mojom, tak si tiež nakradnete!" Fero sa nasral a natočil to na Barrandove. A o dosť lepšie. Ferov život je príkladný exodus Slovákov, ktorých už omrzel život uprostred našinskej obmedzenosti. Na Džúsovom románe je to cítiť. (25.05.2012)

Film o životě takovém jaký je, a ne o jakém sníme. Osudy mladých lidí ani za socialismu nebyli jednoduché, a o tom vypráví tento snímek, který svou tvrdou kritikou tak pohněval tehdejší funkcionáře, že byli opět využity cenzurní nůžky. A hodně, což dokládá i krátká stopáž filmu a kostrbaté nedotažené vyprávění. Škoda, mohl to být vcelku zajímavý příběh o vesnické dívce, která má svoji představu o životě, a jede ho realizovat do města. Šeď a zákeřnost reality ji však dá co proto a vygraduje až ke kruté ráně osudu. Nejhorší film to ale na druhou stránku také není. To, že se hlavní postava neustále naivně tváří má jistou logiku. Život ve městě je přeci jen jiný než na vesnici a zorientovat se ve všem těch vymoženostech dá někdy dost zabrat. Vyprávění příběhu jde svým tempem a nevybočuje ze svého schématu. Určitě má co říct i v dnešní době a tak je určitě škoda, že je televizemi opomíjen. (07.07.2014)

Mladá Alena Mihulová měla takový věčně zasněný pohled což se do Džusovýho románu docela hodilo. Problém byl jen v tom, že události, který Ála ve filmu prožívá by ze snění probrali i čerstvě zamilovanou želvu. Režisérsky to Ferko dal výbornou. Nuda, šeď, životní stereotyp a budoucnost, která se svým optimismem vyrovnávala té Casterově, když dorazil k Little Big Hornu. (10.01.2011)

Hrůzná realita socialistického československa v tomto snímku prosakuje více než je zdrávo, vše je umocněno neustálým (většinou falešným) zpěvem, u kterého jsem si především "na zábavě" říkal, jestli už je to cílené mučení diváka nebo se Fero Fenič snaží o podobnou atmosféru jako u Formanových raných filmů. Navíc příběh moc nedává smysl, koitus se očividně spíše nestal, přesto se všichni chovají jako že ano. Vše zachraňuje jen krásná Alena Mihulová, přičemž dojde i na full frontal. Bez Alenky by to bylo na dvě hvězdy s jejími perfektními vnadami jsou to poctivé tři. (03.10.2023)

Mě nikdy nenadchly Lásky jedné plavovlásky a ani zrovna nejsem fanda Miloše Formana. Proč to sem píšu? Protože tenhle film je plný převzatých a vykastrovaných postupů z rané Formanovy tvorby, díky čemuž nepřináší nic svého, až teda na barevnější textury. Režie sice solidní, líbila se mi i Brabcova kamera s jeho typickým fetišem na přesvícené body, sem tam se objeví něco vtipného a určitou sílu má i ústřední zápletka, jen je to celé dost okoukané, obyčejné a nevýrazné. Druhý Feničův film vypadá mnohem osobitěji, takže někdy zkusím i ten, ale Džusový román mě moc neoslovil. Vlastně je to v tuzemské tvorbě jeden z nejčistších příkladů filmu z kategorie jednorázových záležitostí. 3* (06.03.2024)