Polytechnika

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Začal jsem trošičku pátrat, co je ten Denis Villeneuve zač a vypatrál jsem tenhle černobílý, francouzsky namluvený snímek mapující jeden prosincový den na montrealské polytechnice roku 1989. No jo, zase nám cpe nějaký umění, říkáte si. Ale omyl, vážení! Polytechnika je velmi syrové drama ze školních lavic, jež rozebírá traumatický dopad brutálního teroristického činu na psychiku mladého člověka. Svým mrazivým pojetím mi to v mnohém připomnělo vynikajícího Slona Guse Van Santa, který se věnoval masakru na střední škole v americkém Columbine. Villeneuve ve svém filmu využívá podobných metod, černobílá kamera nám přibližuje nevzhledný interiér budovy a komplex dlouhých chodeb, plíživé ticho a hmatatelnou bezmoc střídá hrůzný rachot hřmící zbraně a s ohledem na minimum dialogů nám snímek zprostředkovává příznačně tísnivou atmosféru. Výborná jednohubka na sychravý podzimní večer. (20.11.2015)

Dosti hutné, silné téma. Bylo mi během sledování těžko. Přijde mi, že mohlo být téma vyváženo nějakým polehčujícím motivem. Nějakou světlou nadějí, aby to bylo dílo univerzálního charakteru a poselství. Proto hodnotím průměrně. Zfilmované jako dokument to bylo kvalitně, jen tomu chyběla křehká pocta duším, kterým byl film věnován. Třeba barevný závěr v podobě letících motýlů, ptáků. Letadlo plachtící skrze mraky. Něco takového (ve spojistosti s ženami, studentkami inženýrství, oběťmi antifeministického fanatika). (18.08.2017)

Smrt feministkám. S touhle myšlenkou vstupoval pětadvacetiletý Marc Lépine ( jeho jméno ve filmu není vyřčeno ) do montrealské Polytechniky. Drsné, syrové drama které vás nenechá chladnými. V téhle situaci by se nechtěl ocitnout asi nikdo. Je to silný příběh ale emotivně hůře zpracovaný. O charakterech obětí víme jen málo proto tenhle film nedokázal abych naplno soucítil s obětmi. I tak rozhodně stojí za vidění. Lepší 3 hvězdy. (30.04.2020)

Chápu, že pro některé lidi, to může být málo dramatické a senzacechtivé, ale mě toto černobílé, komorní a odosobněné podání jednoho masakru odehrávající se na akademické půdě montrealské Polytechniky zasáhlo o to víc silněji, čím méně tvůrci tlačili na strunu zbytečného patosu. Zajímavá kamera, napůl dokumentární styl, chvílemi skutečně mrazivá atmosféra, citlivé herecké výkony herců, to vše ve francoužštině - nebýt trochu natáhlého úvodu, dala bych za pět...A nemůžu si pomoci, ale ještě teď když to píšu, cítím opravdovou nenávist k útočníkovi. (12.03.2013)