Antiviral

Jako kdyby si Cronenberg promyslel všechno kromě scénáře a dramaturgie. Je totiž rozdíl mezi netečným a krutým vypravěčem, který se dopouští přestupků proti pravidlům s jasným záměrem, a člověkem, který se tolik soustředí na atmosféru a vizuál, že zapomene na dramatický oblouk a fakt, že dynamika osobnosti je pro filmové médium klíčová, ne zachycení setrvalého stavu. Na druhou stranu tím ovšem vzniklo zajímavé myšlenkové cvičení: Jakým způsobem zprostředkovat komunikaci mezi divákem a hlavní postavou, která jedná totálně sama a jakmile už s někým v rámci filmu mluví, tak lže, když se tvůrce nechce snižovat k voice-overu a bourání čtvrté stěny? Jeden z prvních nápadů je samozřejmě kamera a obsesivní snímání těla takového hrdiny, toho se nám tady dostává dost, ale stejně nemám dojem, že by k napojení diváka na Marche došlo. Možná je to tím, že ačkoliv je Caleb Landry Jones ve své roli dokonalý, co se týče zevnějšku (asi bude chudáček prokletý hraním „nezdravých“, protože zatím jsem ho viděla jako genetického mutanta, adepta upírství s leukémií a tady plijícího esteticky krev na bílé polštáře), tak po výrazové stránce je pořád nezkušený a nedokázal přesvědčivě předvést proměnu/vývoj svojí postavy. To ale rovněž souvisí s mojí úvodní výtkou vůči scénáři, který je postavený tak, že se prvních čtyřicet minut věnuje expozici, potom si najednou uvědomí, že děsivě mešká, a na zbývající časové ploše se snaží vše dohnat, ale opět ve statickém duchu a opakujícími se principy. Já si tenhle film představuji jako postmoderní odyseystický portrét individua zmuchlaného svojí dobou, ale do jeho výsledné podoby jako by se dostala jedna, maximálně dvě stádia z jeho uražené cesty. Hrozně se mi líbilo, když se poprvé usmál, tam bylo to šílenství, které mě zajímá – jenomže se to mělo stát mnohem dřív a dál jsme měli sledovat, co udělá potom, a co potom, a co potom. A ne to řešit stmívačkami a vracet se neustále ke člověku, který je schoulen do klubíčka a neví, co sám se sebou. V podobném duchu pro mě také nefungovalo spojení mezi hrdinou a dívkou, resp. připadalo mi neexistující, ačkoliv tvůrci s ním počítali. Ani ona nebyla taková herečka, aby to dokázala vyjádřit jenom svým tělem, a scénář jí žádnou pomoc nenabídl. Možná ten zvláštní pocit disfunkčnosti pramení také z toho, že film používá žánrový rámec pro artové vyjádření, takže divák, který očekává hororové sci-fi, nechápe, proč nedostal svůj standardní příběh jdoucí od á k zet, a divák, který se kouká na filmy z Un Certain Regard, zase nechápe, proč snímek evokuje předpřipravená žánrová schémata. Nicméně já takovému míchání žánrů ze srdce fandím a beru to tudíž jako plus, škoda jenom, že to technicky nevyšlo všechno podle plánu. Rovněž se mi dostavila aluze na film Helena v krabici, který natočila dcera Davida Lynche. Oba filmy jsou děsně divné, ale ne úplně dotažené, a natočili je potomci slavných úchylů, takže je všichni mají tendenci srovnávat a přehnaně analyzovat ve snaze vyvrátit předpoklad, že je talent dědičný. Místo aby si pořádně užili ten creepy feeling a ocenili aspoň snahu o to být nějakým způsobem jiný. Uvědomuji si, že když jsem schopná z první vody napsat o filmu takhle dlouhý elaborát, tak trochu vypadám jako další z takových rýpalů, ale já se snažím myslet v souladu se záměrem filmu a ne proti jeho srsti, přísahám. A teď už jen závěrečná poznámka: Potěšila mě zmínka o Henriettě Lacks, ženě, jejíž tělesné buňky dosáhly ve vědeckých laboratořích nesmrtelnosti. O její existenci jsem už dřív věděla, a díky téhle připomínce jsem si dohledala víc informací o ní, o HeLa a o dalších řetězcích nesmrtelných buněk používaných ve výzkumu, a pravděpodobně kvůli tomu budu mít víc nočních můr než kvůli posledním deseti hororům, které jsem viděla. Takže děkuji, I guess. (09.11.2014) (méně) (více)