Pěna dní

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné románové předlohy Borise Viana. Už při čtení ve mně klíčil dojem, že toto je bytostně nezfilmovatelná látka, což se v kině potvrdilo. Trapas je už samotné obsazení - 37 letá Audrey Tautou se pro roli mladičké Chloé nehodí, je na ni příliš stará (a stejně už si ji všichni budou navždy spojovat s Amélií, což jen umocňuje rozpaky z její přítomnosti na plátně). Podobné výtky mám i k představitelům zbylých postav - typově se do svých rolí též nehodí. Nesedlo mi ani výtvarné zpracování a všechny ty vizuální blbinky jsem shledal spíš otravnými - ten film se velice toporně drží předlohy, a osobně mi přivodil nemalé zklamání, protože prostě nepřišel s ničím novým, co by v knize nebylo (nemluvě o tom, že v duchu jsem si Vianův svět vykreslil v docela jiných barvách). Myslím, že by někdo měl varovat všechny ty hipstery, kteří na to vyrazí v domnění, že se jedná o nový Věčný svit neposkvrněné mysli či dokonce druhou Amélii - docela bych chtěl vidět jejich výraz, až budou vylézat z kina, překvapeni tím nesouladem bezstarostného začátku se skličujícím závěrem. Trailer sliboval docela jiný film - podruhé bych to už vidět nechtěl. (05.07.2013)

První polovina přímo hýří zajímavými nápady, zatímco ta druhá se vyčerpá, ztratí dech a už nemá moc čím zaujmout. Navíc mi chvíli trvalo, než jsem přijmul, že je to surrealismus, ale i tak jsem měl chvílemi pocit, že ten svět by aspoň trochu svoji logiku mít měl. Navíc i tak tenhle námět stěží vydrží 131 minut, takže to chtě nechtě místy nudí a i děj mohl být zajímavěji vymyšlený. Nicméně špatné to není, své fanoušky si to určitě najde a minimálně ta první polovina se líbila i mě, takže fakt jen škoda, že to pak tak klesne. Tak jako tak bych si to asi už znova nepustil. Asi bych si stěžoval, že to vlastně nemá co říct a že tady forma dost vítězí nad obsahem, ale od surrealistického filmu bych nic jiného ani nečekal. A ještě tu myš bych vyškrtl, ta mi spíš lezla na nervy, nevím proč. 3* (16.02.2021)

Michel Gondry je sice výjimečný hračička, ale ta jeho smršť nápadů je vlastně v takovéto stopáži skoro až ubíjející. Ono se to ale k tomu filmu celkem hodí: začíná jako rozjívená komedie, pak přejde do romantického módu a konec je čím dál smutnější. Surrealistický film, který potřeboval být alespoň o půl hodiny kratší. (10.07.2013)

Film, který má dobrou šanci rozdělit diváky na dvě skupiny. Znalost knižní předlohy není nutná, ale vítaná. Pěna dní má dnes svébytné postavení v rámci světové literatury a její fantasie s hravostí inspirují i dnes. Těšil jsem se a současně obával toho, jak bude převedena na plátno. Oceňuji: na jedné straně doslovnou citaci vybraných scén, na druhé naopak invenci s jakou byly nové fantastické nápady vytvořeny. Přijde mi, jako by Gondry rozsekal knihu na cucky a vytvořil z nich nový koktejl. Více DADA než surrealismu, více hravosti než vážnosti. Animace připomínají českou školu a Jan Švankmajer by se na tomhle snímku jistě vyřádil! Zfilmovat předlohu se mi zdálo kdysi nemožné, považte, jak přetvoříte do filmu větu: z ledové plochy se ozýval oválný hluk či barva kapesníčku, jak ji bral vítr s sebou, se usadila na velké budově. První nelze, druhé už dnes počítače zvládnou (i když ve filmu tahle scéna není). Trochu jsem měl problém s hereckými představiteli, tam se mé představy rozcházely. Nemám naprosto nic proti černochům, ale ať pátrám, jak pátrám, nemohu přijít na to, proč kuchař i Alis jsou černoši... zřejmě úlitba současnému multikulti, která je zde ale nepatřičná (na rozdíl třeba od StarTreku...). Škoda, že v rámci citací nebyla zfilmována i závěrečná scéna - dialog kočky a myši. Ta by totiž vydala i na samostatný vtipný kraťas... (17.11.2013)

"A pena dní sa potichu spúšťala na ratolesti symfonického leporela..." V ďalekej zemi, kde sa snúbi francúzsky surrealizmus s Kusturicovým dedičstvom, abstraktným nonsensom, Godardovým odkazom, grotesknou kritikou a konverzačna pozbaveným Woodym Allenom, prebýva v čarokrásnej záhrade bryskného tragikomična Alma Mater Gondryho prazvláštnej poetiky. Netradične uchopená romanca prerastá z Vianových textov širokým oblúkom do filmovej podoby a rozprestiera svoju ilúziu nádhery a dravej, hravej slobody, ktorá chce byť obdivovaná. Do toho primiešava zverské parafrázy, neo-Sartra a neuchopiteľné (a nepochopiteľné) analógie ako stvorené pre po diskutovateľnom objekte bažiacu inteligenciu filmového sveta, až je z toľkého nonsensu, vynaliezavosti, originality a suverénnosti scenáristickej a režisérskej zručnosti pri pohľade z okna človeku na nič. Satisfakciou je zvyšných 40 minút absolútneho utrpenia šedivého kapitalizmu, upadajúcej životnej úrovne a kritického, bezvýchodiskového stavu bytia zoči voči politickému režimu. Gondry je Šalamún, po podivne nadhodnotenom Eternal Sunshine of the Spotless Mind a ešte podivnejšie podhodnotenom Green Hornet (ktorý si to však predsa zaslúžil trochu viac) ma upútal svojimi falošnými (no i tak neoddiskutovateľne nádhernými a hypnotickými) obrazmi ústretovosti a prívetivosti sladkého príbehu (čo je vďaka zakomponovanému neprehliadnuteľnému násiliu a brutalite paradox) s kruto realistickým koncom. Pseudofilmové gesto v morfiovom opojení. Dosť bolo psychomanických grafomanských žvástov, 90% Najlepšie sfilmovaná nesfilmovateľná kniha, ktorého nepochopenie, tak ako i predlohy nie je odsúdeniahodné, ale plne pochopiteľné. Pre mňa best of Michel Gondry. (19.01.2014)