Dařbuján a Pandrhola

Ve vizualizacích hojnosti nechyběla v polovině padesátých let ani lákadla moderního světa: automobil a víkendová chata. Obvykle se příhodně doplňovala s tradičními symboly — se džbány ověnčenými girlandami chmelových šišek a zabíjačkovými pochoutkami. Ačkoliv by bylo možné odkaz k pohádkovým představám osobního štěstí prodloužit až k prastarým magickým manipulacím, základem moderního blahobytu nejsou aktualizace kouzelného prostírání nebo zázračného oslíčka, jehož strst je nevyčerpatelnou zásobárnou zlatých peněz. Revoluční proletariát nespoléhá na dary vyšší moci, ale spíš na promyšlené nátlakové akce. Několik jich v padesátých letech popsal v populárních Českých pohádkách prominent poúnorového režimu Jan Drda. V pohádce Dařbuján a Pandrhola odmítne chudý havíř přízeň Boha i Ďábla, a vzdorně přijme za kmotra svých dětí Smrt. Proletář, který vlastní jen své zdravé paže — svou pracovní sílu, nemůže s životem ztratit nic než své okovy. Ve sbratření se smrtí se mu proti vlastníkům výrobních prostředků nabízí jedinečná výhoda. Kuba Dařbuján si se Smrťákem po boku vynutí na zástupci smrtelně nemocné buržoazie realizaci své vlastní představy hojnosti, v níž na stromech "rostou" jitrničky a v potocích teče pivo. Josef Lada doprovodil Drdovu pohádku barevnou kresbou, na níž netečná, slepá a hluchá Smrt, vlastně Smrťák, stojí v hlavách postele na znamení, že nemocný sládek Pandrhola patří jen a jen Jemu. Protože se vizualizacím blahobytu nevěnoval, jsou obrazy hojnosti — stromy ověšené jitrničkami a potok plný piva — známé především díky filmové adaptaci. Protože jitrničky a potok plný piva vrchovatě naplnily základní životní potřeby, je třetí a poslední Kubův požadavek, kterým podmiňuje kurýrování sládka Pandrholy, humorně bojovnou nadstavbou třídního boje — ponížením vrchnosti. Výsměch panským manýrům ovšem trvá jen do té chvíle, než se měšťanské pokoje a zvyky, středostavovské oblečení a další propriety stanou pro vítězný proletariát společenskou normou a následováníhodným příkladem. Není to, pravda, případ Kuby Dařbujána, který se musí od pohodlné doktořiny vrátit k havířské bídě. Jakpak by ne, když jde o příběh ze starých časů před socialistickou revolucí. Režisér Martin Frič vdechl Drdově revoluční pohádce přece jen přijatelnější rozměr, především výběrem kvalitních hereckých představitelů v čele se Sovákem, Hrušínským a Lohniským, kteří sice dostáli vizuálně i charakterově původnímu autorskému záměru, ale dějovou vyhraněnost svých postav ztlumili alespoň částečně jakousi podprahovou ironií a živým nadhledem. V této interpretaci i Smrťák najednou působí jako reálná bytost, obklopená starostmi a připouštějící si i vlastní selhání, zapříčiněné popíjením ve vinném sklepě. Fričův film dává oproti literární předloze výrazněji vyniknout i celé plejádě komických figurek, namnoze zajímavějších než jsou titulní hrdinové, ať už je to šmatlavý havířský dědek v neodolatelném podání Stanislava Neumanna, který pamatuje s jitrnicemi i na svatou Barborku, lakomý krupař, ztvárněný Josefem Hlinomazem, až po uši se máchající ve vlastní mouce anebo koktající lékař Oldřicha Dědka a zákeřný Mo-mo-mo-ribundus. Ingredience, jakými je Drdova a Fričova proletářská pohádka vybavena, nepatří k zvláště vyhledávaným a obecně stravitelným, ale protože přečkali v takřka neměnné podobě již více než půl století, pak byli svými tvůrci zvoleny nepochybně správně. Zápas chudého s bohatým je starý jako lidstvo samo a nic na tom nezmění žádný politický systém světa. Je to přirozený souboj hodnot, v nichž dobro a zlo již dávno nezastává pozice chudého a bohatého. (23.03.2012) (méně) (více)