Budapešťské povídky

Maďarský titul: Rozprávky z Budapešti, na mňa pôsobil asi až príliš »rozprávkovým dojmom«; viď otváracia sekvencia so žltou električkou, ktorú postavy najprv [1.] pripravili do stabilizovanej polohy, aby ju potom [2.] tlačili po premočenom piesku, či ju i nakoniec sami [3.] POSTAVILI(!) na trať [žeriav by mal teda čo robiť v takomto divokom teréne, nie to ešte tieto hladné postavičky], pričom asi vôbec najväčšie: [4.a] «Ad Absurdum»; bolo podľa mňa docielené do tej situácie, keď v nasledujúcom dianí, práve túto ELEKTRIČKU, na ktorej bol mimochodom postavený celý tento, naprosto bizarný titul, nakoľko určitá banda nešťastníkov, ju iba neustále tlačila po koľajnici, a k tomu si i často pospevovali do rytmu, či miestami tiež intelektuálne filozofovali nad zmyslom života, alebo sa tiež medzi sebou občas i pobili ... ; skrátka [4.b], rozhodne najväčší NONSENS spočíval v tom, ako v 2/2 minutáže, postavy ROZOBRALI tento dopravný prostriedok na množstvo dielov, s ktorými sa ponáhľali na druhú stranu rieky, kde ich zase zložili DOHROMADY; a čuduj sa svete, ONA znovu fungovala ako sa patrí! • Možné pozitívum naostatok spočívalo možno snáď maximálne len v tom, že nemecký režisér: Werner Herzog, nielenže [asi?] videl tento naprostý «bizarre», svojho maďarského režisérskeho kolegu: Istvána Szabóoa, kedy si dosť i reálne myslím zrovna to, že sa trošku inšpiroval na svojom zlomovom počine: FITZCARRALDO, kde megalomanský protagonista Brian Sweeney Fitzgerald v podaní vskutku šialeného Klausa Kinskiho, sa pomocou domorodých indiánov, pokúsil popresúvať parník skrz peruánsku džungľu, a k tomu i po strmom svahu, čím vari nenarážam práve na nič iné, než na to, že v tomto podaní to bolo mimoriadne realistickejšie, pútavejšie, kvalitnejšie a cetera. • Týmto rozprávkam sa radšej zo širokého oblúka celkom vyhnite, pretože by ste mohli prísť k veľkému úrazu, a tak vás predsa dopredu varujem, že pri Fitzcarraldovi, vám pravdepodobne hrozí takmer to isté, ale s tým podstatným rozdielom, že v prvom prípade uvidíte film, zatiaľ čo hneď v tom druhom: naozajstný FILM, čiže nie je film ako film ... (21.10.2023)

Příběh, který je cítit člověčinou. Drama na malém oraničeném prostoru, kde se oderávají drobné všední příběy i zásadní životní předěly. Příběh z těžké poválečné doby, který má v sobě kus poezie a dokáže i pohladit.                                               Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.10.2015)

Kurňa, Jarmareční bouda 3. Nějak mám "štěstí" v poslední době na tyhle jako postapo, které ale mají být symbolickým a alegorickým vyjádřením k sisyfovskému pinožení na tomto světě vezdejším. Jen tedy mne zaráží, jak jsou si všechny ty filmy podobné - jak již zmíněná Jarmareční bouda, tak Pod elektrickými mraky, tak tohle. Vlastně jen poukázání na zkázu a zmar, lidskou touhu zabíjet, závidět, a láska není, je jen sex. (A děti.) A stejně jako u předchozích dvou titulů i zde mi vadí úmyslné vynechání toho krásného, co život přináší, a samozřejmě i víry. Ačkoliv ano, vozovna je symbolem ráje, já vím. Ze začátku jsem se tedy těšil na poněkud jinou alegorii, vzhledem k tomu, že tramvaje za Rakouska-Uherska byly určitým symbolem pokroku (soudil jsem podle dobového hudebního valčíkového podkresu), jedna dokonce vedla z Bratislavy do Vídně, a v těch 70. letech už šlo jen o pozůstatky velké minulosti. Vlastně jsem tak nějak čekal i spojení s rokem 1956, ale zůstalo jen u uprchlíků, bez bohatšího podkresu a kontextu. A nějak jsem nepochopil, proč jednu z hlavních rolí výsostně maďarského filmu hraje kovaný Polák, kde přece jen byli trochu jinde, už vzhledem k silnému katolickému zázemí, ze kterého vzešel jak kardinál Wyszinski, tak pozdější papež Jan Pavel II. Zatímco Maďaři přece jen měli stále blíž k té uherské horkokrevnosti a nekonečné svobodě pust. Chápu, oč panu režisérovi šlo, ale podle mne to pojal až moc povrchně, nejde do hloubky, a některé okolnosti úmyslně opomíjí. (25.10.2023)

Budapešťské povídky mě už před časem zaujaly originální ústřední zápletkou a zvláštní atmosférou opuštěného prostředí, nímž se narůstající skupina cestujících vydává kamsi do vysněného města... a opakovaně po čase ve mě krásně dozrály. Už jen ty absurdní cestovní příhody s ručním poháněním staré tramvaje člověk jinde nevidí a přijde mi, že István Szabó již v prvním plánu dokázal děj po celou dobu vést se zajímavými zvraty, kreativními nápady (např. svícení na oknách tramvaji v noci) a též různými překážkami, jež putujícím staví osud do cesty. Ve druhém plánu se pak s působivým účinkem rýsoval obraz putování životem a světem, za jistým vysněným cílem přes různé, i zdánlivě nesplnitelné překážky včetně okamžiky chvilkového „pekla“ v životě (viz. výjev procházení ohněm/požárem, do něhož se tramvaj řítí)... a je to vlastně hezké, když režisér dokáže jasně sdělit myšlenky a současně nechat prostor pro interpretaci, jaká se divákovi během sledování poutavě podaného alegorického děje vynoří. Případné dějinné či politické odkazy jsem dokázal vnímat spíše minimálně, přesto jsem si odnesl ve výsledku uzemňující zážitek plný osobité dramatické atmosféry, malé špetky humoru a velké špetky člověčiny. [85%] (22.10.2023)

„Na obzoru svítá... vozovna nás vítá.“ Sociologická sonda do fungování společnosti, tramvaj jako symbol sjednocení, naděje a života. Lhostejnost k jednotlivci, vždy nahraditelnému, vlažný soucit s neštěstím druhých, podobenství o válečnými hrůzami traumatizované společnosti, alegorie o nemožnosti existence harmonického společenství bez státu, čili formalizovaných a vymahatelných pravidel. To vše v tramvaji našli ostatní uživatelé. A ano, bylo to tam. Zasunuto pod dřevěnými sedačkami a napěchováno v ukradených pytlích, zavázaných pupeční šňůrou. Kaleidoskop plný střípků a jinotajů. Zatřesu a skládám obrazce. Jsou krásné i divné, barevně ladící i v nesouladu, konejšivé i zneklidňující. Ale... OKÉNKO KALEIDOSKOPU: [][] Ke střípkům nemám žádnou citovou vazbu, Szabó mi to neumožnil. Teprve „v závěru nám konečně kamera dopřeje pobýt v blízkosti každého z jednotlivých cestovatelů a dá mu slovo“ (desEsseintes). Pro mě pozdě. [][] Zamrazilo jen jedinkrát, když si slepá nad kufrem brýlí z Osvětimi ověřovala, že zkušenosti jsou nepřenosné a prozřít se nedá cizíma očima. [][] Zaujala manipulace s ručičkami hodin, kvůli „vyššímu zájmu“, viz moderní zhůvěřilost, úředně nařízený letní a zimní čas. [][] K  sobě do tramvaje mě to nevtáhlo, zůstal jsem venku a jen tlačil. Tři subjektivní hvězdy, ale za brýle a 50 odstínů žluté přihodím i čtvrtou. (23.10.2023)