Sicario: Nájemný vrah

Je to už celá věčnost, ale přijde mi, jako by to bylo včera. Vzpomínám na pocit napětí a vzrušení u premiéry Vetřelce. Nemám na mysli běžnou lekačku nebo akční scénu, ale pocit, jako byste byli v tranzu ze setkání s něčím, co vysoce přesahuje běžné žánrové standardy a nově definuje v příslušném žánru pojem kvality. Od té doby jsem podobný pocit zažil ještě párkrát, pravděpodobně by mi ale k přesnému výčtu stačily prsty na rukou. Po dlouhé odmlce se mi to mrazení vrátilo až se Sicariem. Soundtrack patří k těm, na které se nezapomíná. Máte dojem, jako byste seděli na náloži plastické trhaviny, kde nevidíte na časový spínač, ale vnímáte neúprosný tikot ubíhajících sekund. K zátylku máte přiloženou hlaveň a do ticha cvakne odjištěná pojistka. V superlativech se dá mluvit o kameře, která se od nádherných panoramatických záběrů přírody umí rychle snést na vozovku, kde se divák stane součástí automobilové kolony nervózně očekávající úder ze zálohy. Střih kombinuje detaily a celky prokládané velkými panoramaty. Při sledování jsem měl neustále pocit přetlaku jako špunt v láhvi se šampusem. Režisér vytváří napětí i tím, že stejně jako svou hrdinku nechá i diváka tápat v nejistotě a informace dávkuje jen v nezbytné míře. Sicario je syrový, špinavý a morálně nejednoznačný thriller, který jen zdánlivě na první pohled odpovídá běžnému vzorci akčních filmů. Místo ušlechtilých ideálů se tady vyřizují osobní účty a hlavní slovo má cynický pragmatismus. Jak říká jeden z antihrdinů, pokud nedokážeme odnaučit 20 % Američanů píchat si, šňupat a polykat fet, drogy nezmizí a naším cílem musí být udržování co nejjednodušší struktury trhu. S jedním velkým dodavatelem se dají uzavírat zajímavé dohody. Snímek ukazuje smutnou nekonečnost boje mezi represivními složkami státu, které jsou vybavovány stále většími pravomocemi a rozpočty a které se naučily účinně vyhýbat kontrole, a na druhé straně organizovaný zločin, který není svázaný žádnými pravidly a je stále brutálnější. Je to svět, kde likvidace jedné zločinecké skupiny vede k posílení druhé. Pro mě jde zatím o nejsilnější filmový zážitek roku 2015, ke kterému mám jen dvě připomínky. Ozbrojeným přestřelkám v dlouhých tunelech prokopaných mezi Mexikem a Spojenými státy neholduje ani jedna ze stran konfliktu. Profesionálové mají dobře spočítané, že kulky odražené od horniny dokážou neuvěřitelně záludně měnit směr a cíl nachází často na vlastní straně. No a ti dva nešťastníci u auta naplněného drogami by asi těžko čekali během minuty trvající přestřelky, až se policie prostřílí až k nim. I přes výše uvedené výtky dávám bez váhání nejvyšší palbu. Tohle je film, který mně zasáhl do černého. Celkový dojem: 95 %. (30.10.2015)

Villeneuve dává slovu napětí nový význam a nutí mě v křeči drtit opěradla sedačky nebo sledovat střechy, jestli nezahlédnu nevítaný pohyb. Nejde ale jen o syrovou akci nebo nepříjemné dialogy, kterým vévodí všechna jako břitvy ostrá prohlášení Benicia Del Tora. Stačí ta nejbanálnější situace, jízda autem nebo obyčejný pohled do mexické krajiny, kam by nikdo z nás nechtěl a vím to. Vím, že tohle je válka, ve které se nevyhrává a dvě hodiny v ní byly dost na celý život - abych je zároveň chtěl prožít nejednou znovu. (06.11.2015)

Zbožňuji chodit do kina na filmy, jenž mají kvůli tématu a tvůrčímu týmu takřka nulovou šanci mě zklamat. Jako by se z McCarthyho existenciálních historek z americko-mexického pomezí oloupala filozofická slupka. Odhalené jádro pak přineslo perfekcionistický náhled na taktiky vedení boje proti drogové mafii, jenž tvoří dílky jedné sice možná nezákonné, ale zato racionální strategie - když něco nemůžeš zničit, nebojuj s tím, raději to dostaň pod kontrolu. Zlověstné basy Islanďana Jóhannssona vám při tom navštíví kostní morek, Deakinsovy ikonické záběry přinesou extatické stavy (siluety speciální jednotky na pozadí modro-oranžovo-červeného západu slunce, živelně nasnímaná eskorta přes hranice, pochopitelně nesmí chybět trademark odrazů v okenních tabulích), násilí je buď očím skryto, nebo je podáno samozřejmě jako přesčasy v juárezské márnici, soustředěná režie a intenzita nepřipouští pro diváka nějaký čas k odpočinku. Sicario má však na tváři jeden šrám. Teď nevím, jestli bezbřehá naivita postavy E.Blunt byla od scénáristy Sheridana vše devalvující hloupostí, a nebo naopak geniální tah, aby se přítomností idealistické pastevecké feny zdůraznila ta nelítostnost a nevyzpytatelnost smeček vlků, jenž si účely vysvěcují své prostředky. Vzhledem k tomu, že si skvostný Benicio proškrtal drtivou většinu svých replik a až tím dodal své postavě na tajemné výjimečnosti, klonil bych se k té první variantě, nicméně Villeneuva a jeho na formě postavenou „temnou báseň“ to nemůže zastavit. „Boundary been moved…“ (29.10.2015)

Už poměrně dlouhou dobu jsem neviděl film, který by se tak sebejistě a sebevědomě vyjadřoval o určité problematice. Bez skrupulí a bez zbytečných dějových odboček jde k meritu věci, na tento typ filmu sice nezvykle pomalu, ale o to úderněji. Artová story, jejíž rozsah vědění je po většinu doby omezen pouze na postavu agentky Kate, upřednostňuje principy retardace před redundancí. Jinými slovy, pokud divák obdrží nějakou informaci, bude to téměř vždy jednou, nanejvýš dvakrát a to ještě trochu skrytě, jakoby mimoděk. Sicario je mimořádný umělecký počin o tom, jak může probíhat přerozdělování sfér vlivu a moci, jak mistrně manipulovat, a jak precizně naplánované akce trvají v drtivé většině zlomek času. Oscara pro trio Villeneuve-Deakins-Del Toro. (12.12.2015)

Myslel jsem si, že svůj první letošní filmový orgasmus budu mít až s agentem jejího veličenstva, ale jak se to tak u chlapů občas stane dostavilo se předčasný vyvrcholení, protože Denis Villeneuve tady předvádí tak vyzrálou filmařinu, že i víno od Rothschilda je proti tomu amatérská záležitost. Ještě teď mně duní v hlavě "znepokojivá " hudba věštící pořádné dusno. Film trvá dvě hodiny, ale nenajdeš tam jedinou uměle vyhrocenou scénu či dialog, všechno jede těžce na real. Největší pamlsek je však práce s obrazem, letecké panoramatické záběry na mexické sloty jsou geniální, stejně tak jako přepináčka na noční vidění, ježkovi oči, já to budu muset dát asi znova, dokud je to v kinech, protože velké plátno nájemnýmu vrahovi neskutečně sluší. Od režiséra po posledního herce si tenhle film může každej ve svý filmografii zašktrnout jako svůj majstrštyk číslo 1. Emily, Benicio, Josh asi upsali svou duši ďáblu, protože jinak se jejich dokonalý herecký výkon neumím vysvětlit a Denise rovnou vystavit ve výkladní skříni a pod něj napsat "Genius režie". Kandidát na filmu roku je zkrátka na světě. (02.11.2015)