Král Artuš: Legenda o meči

Důrazně tento film nedoporučuji lidem trpícím ofidiofobií (protože je v něm hodně hadů, včetně jednoho svinsky velkého) a Danu Vávrovi (protože by podobně politicky korektní verzi středověké Anglie s černochy, Číňany a silnými ženskými postavami nemusel rozdýchat). Ostatní hráči videoher by nicméně mohli být spokojeni, neboť hyperkinetické (jinými slovy strašlivě nepřehledné) a téměř kompletně CGI akční scény, zejména ta finální, vypadají jako sestřih in-game videa z nějaké akční řezačky. Král Artuš vůbec připomíná řadu popkulturních produktů. Videoklip k anglické folkové písničce, kung-fu film, špatné fantasy z osmdesátých let, dobré fantasy z nultých let, skeč od Monty Pythonů („Tohle je stůl. Sedí se u něj.“)... Vinou mnoha inspiračních zdrojů, nesoustředěného vyprávění (i tehdy, když tato nesoustředěnost není odůvodněna špatnou pamětí vyprávějící postavy) a neustálého těkání mezi výsměchem artušovským legendám a jejich ultracool, do sebe zahleděnou a nadhled postrádající modernizací pro dnešní nerdy je to strašný eklektický bordel. Moc nepomáhá, že se mu Guy Ritchie pokusil dodat jakýs takýs řád tím, že film pojal jako další ze svých londýnských gangsterek. Příběh se sice neodehrává v současnosti, ale v alternativním středověku s čáryfuky, obřími krysami a mečem, který funguje jako zbraň hromadného ničení, ale jinak jde o únavně manýristickou variaci dříve viděného. Máme tu opět partu nýmandů mluvících cockney angličtinou, kteří nejdříve jednají a až poté myslí, jejichž plán, jak přelstít soupeře, fatálně nevyjde, roztěkané vyprávění se skákáním po časové ose, psychopatického zlosyna, který svým obětem provádí moc ošklivé věci (jež ovšem potěší fanoušky Gaunerů), honičku natáčenou zčásti GoPro kamerami. Všechno uvedené dokázal Ritchie efektivněji využít ve svých předchozích filmech, které se navíc obešly bez patosem obestřeného origin story, založeného na tom, že se hlavnímu hrdinovi často zdají noční můry a omdlévá. Zatímco Tarantino zraje, Ritchie dospět odmítá, točí pořád totéž a přes občasné záblesky osvěžující tvůrčí invence to v tomto případě působí převážně hodně nuceně. 50% (12.05.2017)

Říkala jsem si, že když už nic, tak alespoň soundtrack Daniela Pembertona by měl být skvělý, ale i tam jsem byla zklamaná. Některé skladby měly náběh na to být boží, ale filmem byly tak utopené... Celkově jsem měla dojem, že pro mě byla Legenda o meči jen jeden velký shluk šumu. Naplněný až po okraj, ale žádný ze svých triumfů nevyužíval správně. Všechno to stálo 175 milionů dolarů (wtf už samo o sobě) a před natáčením trvala příprava šest let a stejně to vypadá tak ponuře, digitálně a odtažitě a nepropracovaně jako libovolný televizní fantasy film, kde používají meče z plastu se svítícími led diodovými runami a místo kroužkové zbroje mikiny s drátěným potiskem. Jestli takhle bude Guy Ritchie pokračovat, tak už mu brzy nikdo nedá peníze na další filmy. Ačkoliv jsem si některé z postav stihla trochu oblíbit (a většinou kvůli již existujícím sympatiím k jejich hercům), tak mi přijde, že nejvíc filmu chybí srdce. A možná nějaká trochu umírněná hlava. Nejvtipnější věc jsem se dozvěděla až po filmu, a totiž že v civilním životě je partnerkou Charlieho Hunnama žena jménem Morgana. (07.09.2017)

Tak trochu jsem se bál dalšího Šitloka nebo Muže ze strýce, avšak musím s potěšením konstatovat, že Ryčí je díkymadoně zpátky z piči a legendy o vzniku hnusného piva, ledvinkového pudingu a vypatlaných čutálistů se zhostil vskutku kůl a důstojně. Ártý Pendragon je sice hlavou londýnské bordelové mafie, je to plné afrosaských rytířů, čínských kugfistů a vikingů vypraných v Perwolu, nicméně Karlík Huhňan v prehistorické džisce je charismatický sympoš, Žid Zákon kulantně slizký záporák, Bubla Bůčková skvělá v roli sklepní chobotnice, Exkalibr konečně předvedl, proč je výjimečným výkovkem, a sysluplná, místy i vtipná dějová linka, podpořená Gejovým originálním kulometným střihopisem, se tentokrát k hranicím pomateného homokokotismu ani nepřiblížila. Asi nejlepší fantasy za posledních pár let a s výbornou hudbou. (13.05.2017)

Nový král Artuš má možná nějaké to charizma, drajv, ale styl a noblesu absolutně žádnou. O tomhle příběhu si budete chtít povídat s kumpány v nějaké zaplivané "pub" na okraji Londýna, to je asi tak maximum, jak moc charakterní ten film je. Změť rockových vypalovaček, zmatečných střihů, nudných PG13 digiakčních scén a pronuděných 130 minut je na světě. Ritchie je sice opět svůj, s osobitým a velmi odvážným filmařským rukopisem, avšak tahle legenda nepotřebuje být natočena jinak, ale dobře. (12.05.2017)

Tohle je dost podivná věc, protože tu má absolutně selhávající, sterilní akci, která je tak špatná, že jsem se místo jejího sledování pokoušel nenápadně okousávat spolusedícím v kině nehty na nohou. Ne, vážně, je tu sice pár přerostlejch hadů a slonisek, ale je to obrovská nuda, o řád lépe fungují dialogy, které jsou gangsterovaté až na půdu a do fantasy ve stylu meče & magie sednou až překvapivě perfektně. Ale ty dialogové přestřelky by si zasloužili mnohem lepší příběh, ten je totiž generickou sbírkou klišé, která je hodná leda tak těch nejvíc béčkových fantasy knížek, co se u nás objevili v devadesátkách a na obálkách měli nasvalené barbary v bederních rouškách a vykozené děvy v kovovejch bikinách. Obrovská škoda a promarněnej potenciál na půli cesty a nespasí to ani kostým Juda Law, ve kterém vypadá jako lokální distributor kokainu na Canterburské diskotéce z osmdesátých let, ani skvělej hudební doprovod. (07.08.2017)