Robert et Robert

„Dobrý večer, slečna. Myslím, že máme spolu schôdzku ("rande naslepo?"). • Samotný názov tohto, vskutku mimoriadne magického, francúzskeho titulu: Robert et Robert (samozrejme, že sa tentoraz vôbec nejednalo o diskutabilné osoby v zložení z Fica s Kaliňákom), ale najskôr sa snáď jednalo iba o protagonistov: Roberta Goldmana & Roberta Villiersa, ktorí sa na samý úvod totižto najprv stretávajú v „manželskej agentúre”, nakoľko ich už možno považovať za »starých mládencov«; dokonca i stále žijúcimi so svojimi matkami v spoločnej domácnosti, čo asi zrejme určite neveští nič dobrého, ak by povedzme potenciálne premýšľali nad ideou: „OVRABČENIA SA.” • Ešte pred ich príchodmi, sa divák vopred dôkladne zoznámi s touto agentúrou, kde sa súčasne nachádza nielen jej ústredný riaditeľ Jacques Millet v podaní naprosto vynikajúceho Jeana-Claudea Brialyho, ktorý si vie poradiť i na menšom priestore, ale zároveň i akýsi POČÍTAČ s (ne)podstatnými algoritmami, kde by sa teda nemalo vonkoncom nič pokaziť, však? • Prvý sa živí taxikárčením, zatiaľ čo hneď ten druhý vážne pomýšľa stať sa dopravným policajtom...? • Francúzsky režisér Claude Lelouch ma príjemne prekvapil svojim nadštandardným prístupom: „pripomínajúci mi veľkého maliara, malujúceho (filmový) OBRAZ s priam ukážkovými ťahmi svojho štetca (rozumej: réžie), a to konkrétne od začiatku až po koniec; pričom v istom kľúčovom momente si zvolil: geniálny ťah štetcom, ktorým ma maximálne ohromil;” presne tak, akosi som jeho „prekvapivý pohyb”, príliš extra neočakával, ale úplne zapadal do konceptu ORIGINÁLNEHO scenára, ktorý disponoval kvalitne napísanými postavami, v tomto prípade v podaní: Charlesa Dennera a Jacquesa Villereta i už medzitým predsa trochu spomínaného: J-C Brialyho. • Okrem hereckého obsadenia a ich pozoruhodných replík, sa titul taktiež vyznačoval i znamenitým, hudobným podkresom, ktorý dotváral potrebnú atmosféru. Skrátka; Francis Lai & Jean-Claude Nachon, sa mi rovnako tiež postarali o melodický, sluchový zážitok, bez ktorého by som si už túto vec totiž nevedel predstaviť. •  Interesantná záležitosť, ktorej podľa mňa dopomohla predovšetkým samotná účasť: Ch. Dennera, ktorý tentokrát vytvoril perfektný protipól k Truffautovmu predchádzajúcemu počinu: L’Homme qui aimait les femmes, čo len priamo vypovedalo o jeho nadštandardných chameleónskych stvárneniach... (09.09.2023)

Je to taká roztomilá romanca pre osamelých. A práve preto dochádza až k absurdným situáciám, kde čakáte, že sa hlavný hrdina zoznámi so životnou láskou opačného pohlavia a pritom nájde spoločníka, ktorý mu rozumie a čo viac, je v tom s ním. Sú tu celkom dve odlišne povahy, ale nič nezabránilo tomu aby boli aj tak  spriaznene duše a hecovali sa k lepším výkonom. Je tu niekoľko vtipných dialógov aj scén a celkom najvtipnejšou mi prišla, keď Robert Goldman spoznal maminu druhého Roberta a práve tam bolo tých vtipných dialogov aj momentov niekoľko. No, ale ako celok ich tu určite bolo menej, ako som od Francúzskej komédie očakával. Ale tu sa film viac sústredil na spoznávanie dvoch Róbertov a ako sa vyrovnali zo zoznamovacou agentúrou a i tým, že ženy si dávajú od nich odstup. Život sa skladá z maličkostí a práve tento film na to poukazuje, že napríklad, keď znamenie Leva bude mat nešťastný deň, tak ho naozaj mat bude i keby ľudia naschvál padali zo schodov. Ale najviac sa mi rátalo, ako režisér jednému z Róbertov umožnil, dvakrát prežiť jeden moment a aby sa poučil zo svojich chýb . Lebo od jednej sceny sa to zdalo ako zasnené a keď sa to zas vrátilo nazad k svadobnému dnu som pochopil, že režisér dal Robertovi ďalšiu možnosť, aby napravil to, čo zo svojou ženou pokazil. A preto to bolo tak krásne a zmyselne prepracované a aj keď vtipnosti teraz nebolo až tak veľa, film si to celkom vynahradzoval skvelými hercami a obdivuhodným príbehom. Slabé 4*. (28.03.2023)

"Lelouchovo pojetí? V ringu slzy dojetí." Poděkování Willymu Kufaltovi. Za titulky a hlavně za sdílení hesla do privátního klubu 21, díky němuž jsem se v čase 1:05:00 tlačil u ringu a spolu s oběma vykulenými Roberty zíral na akt lásky. Už jen kvůli těm pár minutám film stál za zhlédnutí. Poeticky zasněná, nasvícená i něžnou melodií podbarvená filmová báseň, sur le thème du sexe interracial, jako z jiného světa. A nyní již ono (ve filmové výzvě avizované) házení vidlí do Leloucha. ARTOVÉ OKÉNKO: [][] Proč si Omnibus půl filmu připadal jako to domácí zvíře, hledající lanýže, kterému Willy hází filmové perly? A) Byl umlácen popisnou suchopárností. B) Dva obstarožní mamánci mu k srdci nepřirostli. C) Seznamovací agenturu nikdy nepotřeboval, navíc takhle mus, zlatej Humr. D) Melancholická hudba ho uspávala, což je během řízení busu (zde taxíku) docela faux pas. [][] Správná odpověď? Bohužel všechny. Závěrečné využití nesmělosti k úspěchu a narychlo poslepovaná partnerská koláž "Co život dal či vzal", to už přišlo pozdě. Slovy Montyho: "Šťastie sa nedá naplánovať, len stretnúť." Já to štěstí neměl, s Lelouchem jsme se minuli. Tři doušky kávy, zbytek do květináče :-). (23.03.2023)

Jeden zakríknutý introvert, druhý temperamentný cholerik, no obidvaja žijú s matkou a márne hľadajú partnerku na rovnakom mieste. Prejdú si spolu pár zážitkami (schválne nepíšem trapasmi, lebo trapas je u nich status quo) a stanú sa kamarátmi, aby sa ocitli zase na mieste, ktoré organizuje zoznamka. Kruh sa uzavrel. A tu prítomná melancholická hudba môže hrať až do skonania sveta, lebo takto to na ňom chodí. Šťastie sa nedá naplánovať, len stretnúť, keď je mu človek na stope. Čerešničkou na Lelouchovej (svadobnej) torte sú vtipy odkazujúce na zahraničnú kinematografiu - Taxi Driver, Bergman. (21.03.2023)

Nemohl jsem si během sledování nevzpomenout na československou komedii Hodíme se k sobě, miláčku...?, která téma seznamování přes počítač v seznamce pojímá také, ačkoliv se snaží dobrat a dobere poněkud jiného tématu. Přesto mi ona naše komedie přišla konzistentnější a ve vyprávění se víc držící žánru psychologické komedie (ano, i takový žánr existuje). Zde pan autor stále něco naznačuje, nejčastěji okolo homosexuality celého vztahu, ale buď se bojí příliš film otevřít, nebo se jej bojí pořádně zakončit. Ty představy o možném úspěchu Roberta tlusťocha jakožto komika jsou jen představy a možná stálo za to je uchopit reálněji a ze života, případně ty dva ukázat jako neustálé lůzry. Také jsem netušil, že být ve Francii žid je něco jako být nesmělý tlusťoch. Přijde mi, že film poněkud nevyrovnaně lavíruje mezi komedií, parodií, crazy a pokusem o psychologii, jenže dodává hodně málo ingrediencí (třeba o maminkách víme houbeles, a je to přitom to nejpodstatnější). Herci sami netuší, jestli přehrávat, nebo hrát vážně, především Villeret neví, jestli hrát ňoumu nebo vlastně normálního, jen nesmělého chlapa. Jinak opět skvělá Laiova hudba a dvě dokonalé scény - zcela rozdílné výklady Waterloo a pak ztvárnění Bergamana. ... A když tu měl jeden z předřečníků jazykový koutek, tak připojím k titulkům ještě procvičení zájmen s 2. a 4. pádem (ji/jí), ale v tom dělá chyby i můj švára, studovaný vysokoškolák a kdysi učitel. (25.03.2023)