Spring Breeze
Režie:
Ladislav HelgeKamera:
Josef NovotnýHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Libuše Švormová, Jiří Vala, Karel Höger, Marie Vášová, Blanka Bohdanová, Ivan Mistrík, Zdeněk Řehoř, Jan Skopeček, Felix le Breux, Dalimil Klapka (více)Obsahy(1)
Převzetí moci komunisty v únoru 1948 se odráželo v různých postojích i v rámci jedné rodiny. Zatímco mladičká studentka přejímá zásluhou svého uvědomělého milence správný třídní postoj, její otec se ke komunistům hlásí jen z vychytralosti. Dívka se posléze odhodlá mu vytknout jeho kariéristické smýšlení... Film vznikl na vedlejší motivy z Otčenáškovy knihy "Občan Brych". (oficiální text distributora)
(více)Recenze (27)
Snímek je sice důrazný, ale o poznání uvolněnější než ve Škole otců. Pěkné vykreslení hlavních figur. Na scénáři, konkrétně na dialozích se podílel Antonín Jaroslav Liehm. ()
Únor a cigára ()
V zložitej dobe sa najlepšie ukáže charakter človeka. Ale čo je to charakter? Myslím, že tento film je aj dosť o prioritách. Ani jednej ani druhej strane nemožno nič vyčítať. Na jednej strane totiž stálo osobné presvedčenie a na strane druhej chleba a prežitie. Aj na jedno aj na druhé má človek nárok. Film, ktorý dá veľa podnetov na zamyslenie. Slušný nadpriemer. 80/100 ()
Další nenápadný skvost. Další Helgeho zrcadlo. Mrazivé, únorové, osmačtyřicáté. Vysokoškolská mládež, naplno ponořena do politického sprintu doby, vytváří fantastickou atmosféru, plnou vytříbeného, dobového slangu. Levičáci i pravičáci jsou naprosto v pohodě, než k nim tedy dolehne třídní boj. Dolehl i do jedné super měšťácké rodiny, plné pokrytectví a falše. "A ty myslíš..." "Myšlení dnes není v kurzu...". Soudruh Ctibor začíná novou kariéru, jednou nohou v boji, druhou stále u rodinného krbu. Není sám, který přešlapuje, vícero charakterů se dobrovolně chystá pokřivit. Velmi složitá doba, pohledem jednoho z nejpreciznějších režisérů československé kinematografie a excelentní herectví všech zúčastněných. ()
Komorní drama o vztahu dívky s rodiči a přítelem. Politika asistuje v pozadí jako kulisa nutná pro doplnění charakterových vad či kvalit jednotlivých účastníků. Karel Höger zcela zastínil brilantní výkony ostatních, jeho filozofující otec sice není ústřední postavou, ale Höger pomalinku loupe slupku intelektuála a představuje nechutně slizkého šosáka. Jiskření mezi Libuší Švormovou a Jiřím Valou se také dočkáme v míře téměř vrchovaté. Malinko jsem váhala mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale za přítomnost fešného Jiříka Valů zkrátka musím film lehce nadhodnotit. ()
Věřil jsem, že tenhle malý národ zná cenu svobody, říká ve filmu jedna z hlavních postav, prokurista Stibor, člověk na rozcestí svého života. Aneb Únor 48 jinýma očima. Přestože Helge vypreparoval pouze vedlejší motiv z Otčenáškova Občana Brycha, je autorem překvapivě konzistentního rodinného dramatu, v němž zásadní politické okamžiky novodobých dějin vytvářejí jen důmyslné pozadí pro ústřední konflikt. Tím je spor o charakter. Pravda nebo lež? A co je vlastně pravda? Skutečně stojí za vším láska? Helgeho snaha přiblížit horoucně obdivovaný komunistický převrat bez růžových brýlí, s poněkud kritickým odstupem a bez zbytečného moralizování, se rozhodně v celkovém pojetí nemíjí účinkem, ba naopak. Jen těžko si lze představit vhodnější příležitost. Karel Höger v roli pokryteckého, strachem a obavami zajíkajícího se Stibora rozehrává jeden ze svých fenomenálních hereckých koncertů, přičemž v jeho podání se i lidská veš mění v sofistikovaného, starostlivého otce, který navzdory dobovým zvratům nemění charakter. Alespoň dočasně. Jarní povětří je ojedinělým svědectvím rozkladu morálních i společenských hodnot v jeho fatálních důsledcích a je tedy vlastně lhostejné, v jakých kulisách se právě odehrává. P. S. Högerův výkon by zasluhoval jakékoliv ocenění in memoriam. ()
Výborně vystavěný příběh o ideálech, ztrátě iluzí, zklamání a nalezení sebe sama. Příběh, který vznikl v určité době a určitou dobu také zobrazuje. Z toho důvodu bych o něm ani neřekla, že se jedná o příběh vyloženě propagandisticky laděný. Ta kulisa tu sice je, ale jen jako pozadí. V popředí se odehrává silný příběh, můžeme si o Janu Otčenáškovi myslet cokoliv, ale tohle tento pan spisovatel uměl. Jednoznačně pozitivně tu totiž nevyznívá ani "čistý", zcela pro věc zapálený, komunista Jindra Jiřího Valy, ani rozumný představitel "nepřátelské" buržoazie Stibor, v brilantním podání Karla Högera. Společensko-politické selhání u otce Stibora je celkem pochopitelné, dnes, po bitvě, je každý generálem, ale kdo věděl tenkrát, co bude a bylo potřeba přizpůsobit se - možná jen kvůli sobě samému, ale možná, mnohem spíš, kvůli rodině, kvůli studující dceři a její budoucnosti. Horší je však zcela naprosté selhání v prostých a základních lidských citech a tomu se neubránil ani jeden ze zmiňovaných mužů. Nejpozitivněji se tak jeví citlivá, hledající, snad nalézající, ale rozhodně lidsky dospívající Jana, v podání Libuše Švormové, a jednoznačně nejživější, nejživelnější a nejživočišnější postavou je tu Zorka Blanky Bohdanové (v tomhle filmu jsem si ji najednou mnohem lépe ztotožnila s Marilyn Monroe v Někdo to rád horké, a je to určitě míněno jako velká chvála paní Bohdanové, která Marilyn přidala další rozměr). Rozhodně je také zajímavé vidět dnešní "starou" gardu mistrů českého filmu a divadla v rolích nadšených, světlejší zítřky budujících, mládežníků :o) ()
Vala tady kouzelně oslovuje Švormovou - "ty hlavo...". ()
A máme to tu opět. Mladá, nepříliš pohledná, naivní a relativně hloupoučká dívka polapená do sítí zvrácených ideálů. Bystrý a zapalený mládenec, buran, vyšlapávající tu správnou, rudě zbarvenou, cestičku našemu koťátku. Jet to celé v zaběhlých kolejích ubohých agitek, tasil bych bez otálení odpádek. Jenže... Helge to vzal malinko jinou a věru působivou cestou psychologického dramatu, vnitřních pohnutek, intelektuálně štiplavých prupovídek, hrdosti, lásky, obav z blížícího se uragánu zla a šílenství až po dramatickou krutou porážku vlastní důstojnosti (ani nevím proč, ale Hogerova postava mi velmi přípoměla Winstona Smithe z Orwellova 1984). Ústupek vlastním hodnotám, myšlenkám, moudrosti a to vše díky nevděčnému parchantovi. Sledovat morální úpadek Hogerovy postavy mě bolelo a nejhorší na tom celé je, že si vůbec nejsem jistý, jestli bych přes svou hrdost brutálnímu nátlaku doby rovněž nepodlehl. Nad agitačním opovržením Jany nad svým otcem opovrhuji pro změnu já. Soudruhem proti své vůli... ()
Kvůli naprosto skvělému Högerovi to má smysl vidět... Jedna z velkých rolí, bohužel ve špatném filmu. ()
Pozoruhodná záležitost hned v několika ohledech, předně tedy je to krásně napsané, ty dialogy (i monology) stojí za to.. Herecký trojlístek - pan Karel Höger, mladinká Libuška Švormová a pohledný Jiří Vala - skvělý.. Ač jsem místy pociťovala pnutí a otevírala se mi kudla v kapse, dokázala jsem to ustát a vnímat film především jako psychologické rodinné drama, či spíše vztahovku jako řemen.. No a v neposlední řadě mě tento snímek donutil zamyslet se nad tím, jak bych se zachovala já, samozřejmě čistě hypoteticky.. Jsem moc ráda, že jsem se narodila o desítky let později a nikdo z mé rodiny není a nikdy nebyl soudruh, zaplať Pán Bůh.. ()
Hněte sebou, capouši. 1) Příběh je pěkný, všichni hrají hezky, ale s cinknutými kartami. Jestli v polovině roku 1939 bylo aktivních členů tehdy ilegální KSČ cca 20 000, tak už na konci července 1945 jich bylo asi 600 000, v březnu 1946 přes milión, v době Vítězného února 1,4 miliónu a v červenci 1948 už téměř 2,5 miliónu! Ti, co prolévali krev v boji proti fašistům, pokud přežili, byli jen nepatrnou částí stranických kádrů, které posléze prováděly prověrky a tvořily nadšený background politických procesů a dalších excesů tehdejší moci. Stejně jako po válce se při vyhánění Němců nejvíce angažovali ti, co měli sami máslo na hlavě, vyřizovali si soukromé účty anebo jen bezohledně dělali kariéru, tak stejná situace se opakovala po roce 1948 pod taktovkou nových komunistů. Viděno touto optikou získává příběh vstupu do strany s. Stibora stejně jako straníka Jindry zcela jinou, odlišnou, dimenzi. Totalita bude bita. 2) 35letý (!) fešný Jiří Vala (student lékařství Jindra) se své role hulvátského přiblblého nadšeného budovatele nových zítřků zhostil se ctí. Ovšem konkurovat vynikajícímu 52letému Karlu Högrovi (Janin otec) nemohl. ()
Dalsi vyborne psychologicke drama z dilny Ladislava Helgeho. Skvely namet a herecky koncert Karla Hogera. ()
Dík ne...začátkem 60 let se už lecos smělo, autoři ale nechtěli... ()
"Nic nemilujeme tak, jako vlastní představy o tom druhém…." Tento Helgeho film o ideálech mládí a ztrátě iluzí je skvěle vystaven a má výborně napsané dialogy. Hodně zajímavá je postava tatínka hlavní hrdinky Jany postavená po většinu času na typickém ("jen tak jako by mimoděk") herectví Karla Högera. Ten jeho suchý humor a cynické intelektuální hlášky to je vážně něco („Myšlení není v kurzu…“ „Člověk nežije tak dlouho, aby si mohl dělat nějaké morální exhibice...“ "To čemu se dnes říká charakter, to strašně podražilo, to je luxus…")... Každopádně žít s takovýto tatínkem, to muselo být pro idealistku Janu čím dál složitější. Hodně silná je scéna, kdy dotyčná sedí na stranické schůzi, a poslouchá, jak její tatínek mluví o svých důvodech pro vstup do strany, o kterých přitom ona dobře ví, že jsou to všechny lži a fráze. Jen ona ví, že on tam přeci "nepatří". Nebo že by ona "nepatřila" do světa svých rodičů? Onen závěr o nalezení sebe sama je vskutku silnej. ()
Je to hodně zmatené, ale nemyslím si že špatné. Politicky naprosto dezorientovaná Švormová vstoupí do strany, kde je platná jak mrtvole zimník. Její otec Hoger vidí, že bojovat proti lůze marno jest. Nakonec rezignuje! ()
Zajímavý film ve kterém lze najít spoustu nadčasových myšlenek. Například Stiborův povzdech, že se uvěřilo, že sto lidí je automaticky stokrát chytřejší než inteligentní jedinec. Celkově jde o dost nepříjemný snímek, ale není od věci se na něj podívat... ()
Jarní povětří jsem měl možnost vidět na jednom soukromém filmovém fesťáku v přítomnosti postarších lidí, kteří více méně ,,Vítězný únor 48" zažili a pro které má tento film, alespoň podle jejich reakcí, určitou váhu. Já tuto dobu nezažil, takže nevím, jak moc se Jarní povětří přiblížilo skutečnosti, ale jako film mě to moc nezaujalo (vyjma hereckých výkonů, které byly bravurní), takže nevidím jediný důvod, proč bych to měl někdy v budoucnu čeknout znova. ()
Priemerný film režiséra Ladislava Helgeho, myslím že "Škola otcu", "Velká samota", či "Bez svatozáře" sa mu podarili viac. No herecké výkony tu boli brilantné ! Páčila sa mi hlavne postava, ktorú tu stvárnila Blanka Bohdanová. ()
Otčenáškovu předlohu jsem nečetla, takže se mohu v tomto poněkud dlouhém komentáři podělit pouze o názory na postavy a celkový pocit z filmu, tak jak na mne působil po prvním shlédnutí zásluhou scénáristy, režiséra a zejména herců. Snad nebudu příliš nudit. Překvapivě dobrý film, který ale možná někteří nepochopí a odsoudí prostě z důvodu, že jakmile je něco natočené za minulé éry a ještě k tomu to zobrazuje rok 1948, je to okamžitě spláchnuto pod propagandistický odpad. Možná, že soudruzi film povolili právě proto, že se jevil jako ideologicky vhodný a nezávadný, kde zvítězí ti uvědomělí. Já se spíš divila, že prošel, protože zde onen kýžený kontrast mezi ,, dobrými" budovateli a ,,špatnými" představiteli buržoazie v podobě postavy hrané panem Högerem vlastně není. Možná je to způsobem, jakým se svých rolí herci zhostili, možná scénářem či prací režiséra, ale já jsem při shlédnutí nevnímala žádnou z postav negativně. Ostatně myslím si, že je dost velké umění natočit psychologický snímek, kde není vlastně nikdo záporná postava, ale zároveň ani osoba bez chyb, a tyto plasticky pojaté charaktery se ještě vyvíjejí. Ve filmu je přítomno hned několik rovin. Vidíme tu mladé vyčítající starým pohodlnost, strach měnit svět, rezignaci a nedostatek ideálů - téma aktuální dodnes. Proti nim staří mající určité životní zkušenosti, které je naučily opatrnosti, a kteří nadšení mládí vnímají jako naivitu, postoj leckdy opodstatněný, přičemž v obecné rovině má každá ze stran částečně pravdu. Obavy některých intelektuálů z politického vývoje a budoucnosti, kterou může přinést na straně jedné (obavy oprávněné, jak ukázal čas), a na straně druhé nadšení stoupenců strany pracujících pro ni z upřímné víry, že pracují pro pokrok a lepší společnost. Ani jednu ze skupin nelze v tomto filmu brát negativně či odsuzovat, byť dříve byli dehonestováni ti první, zatímco dnes je pro změnu svorně pliváno na ty druhé a jsou také házeni do jednoho pytle. Politika je v tomto filmu však jen pozadím pro rodinné drama. Máme tu ještě poněkud nezralou a nerozhodnou studentku Janu, která v podstatě neví, co chce. Pravda je, že tato její nezralost a nejistota je asi do určité míry způsobena rodinným zázemím, přehnanou péčí spojenou i s jistými striktně danými pravidly chování, které ji možnost naučit se rozhodovat a jednat sama za sebe tak úplně neposkytlo. A tak lavíruje, a to i názorově, mezi svým otcem a milencem, kteří jsou oba do jisté míry dominantní muži. Otec smýšlí protikomunisticky a představuje jakousi morální autoritu, která však někdy působí až příliš chladně. Životní zkušenosti jej přesvědčily, že je lépe počkat na vývoj situace a do ničeho se příliš neplést, chce-li člověk přežít, a tak dceři radí v jejím vlastním zájmu obdobný postoj. Ale též se morálně nepošpinit a nelhat sám sobě. Otázka je, zda lze obojí vždy dosáhnout zároveň. Naproti tomu je zde mladý medik Jindra, starší než Jana, který rovněž prožil válku, a jako člověk z chudých poměrů přirozeně tíhne k druhé straně. Ten se snaží vyburcovat Janu k tomu, aby přestala být jen poslušnou holčičkou z dobré rodiny a postavila se na vlastní nohy, byť tím možná trochu míní na jeho stranu, respektive podle jeho vnímání. Ovšem je schopen asi ve větší míře než otec si svou chybu přiznat. Zároveň je to právě on, kdo Janě rozmlouvá vstup do strany, neboť nechce, aby tak činila ze snahy zavděčit se jemu, či z revolty, nebo jiného ne dost vážného důvodu. Ironií je otcova mylná domněnka, že je naočkována jím, a dále to, že konflikt mezi oběma pány je v podstatě zbytečný, protože oba jsou de facto poctiví muži a oba mají Janu rádi, i když se liší názorově. Vlastně je postoj obou mužů pochopitelný a do jisté míry i legitimní. Roli v jejich sporu ovšem hrají též oboustranné předsudky, v otcově případě k lidem Jindrova ražení, jeho poněkud buranskému způsobu jednání a politické zapálenosti, k ,, těm soudruhům", v Jindrově případě vůči ,, povýšeným" maloměšťákům a možná i Janině rodině obecně, kvůli které musí být ona v osm doma a vymlouvat se na hodinu francouzštiny. Oleje do ohně přileje strohý, ač rovněž pochopitelný, otcův dotaz na jeho finanční zajištění. Lidé holt někdy reagují přehnaně, protože mají za sebou určitou minulost a s některými dotazy či poznámkami se setkali tolikrát, že jsou na ně už alergičtí. Půdu pro tuto nešťastnou situaci zčásti však připraví hlavní hrdinka, když ani neoznámí rodičům, že vůbec s někým chodí, načež milenec je pochopitelně rozhořčen. K tomu se ještě přidává fakt, že otec i partner jsou nekompromisně zásadové a horké hlavy, dalo by se říci paličatí jedinci, někdy ve svém černobílém vidění až tvrdí, snad s jediným rozdílem, že Vala je výbušnější a přímější typ, zatímco u Högera vše doutná pod distingovaným povrchem, aby následný výbuch pak stál opravdu za to. Nejtragičtější postavou je patrně matka, která už léta žije jen z důvodu zachování rodiny s mužem, kterého dávno nemiluje, a která se cítí degradována na roli hospodyňky, s níž už se intelektuálové, tj. její manžel a dcera, ani nebaví. Vstup otce do strany pro zajištění rodiny je pro Janu nepřijatelný, snad proto, že je bolestivé vidět pád svého otce z piedestalu, na který si sám stoupl a na který si jej pozvedla i ona sama, na druhou stranu jej nemá právo soudit a dle jejích slov se za něj stydět. Po bitvě je každý generál a je snadné být hrdinou, když jde člověku jen o vlastní bezpečí. Tím spíše, že Högerovu postavu zrada sebe sama nakonec možná bolí víc než jeho okolí, proto i ten emotivní výbuch. Pod chladným povrchem je stále člověk, který k neštěstí druhých neumí city dostatečně projevovat. Upřednostňoval místo toho dosud v životě řád. Nevyhnutelným řešením pro Janu je odchod z rodiny a určitý odstup též od partnera za účelem nalezení sebe sama. Toliko k obsahu. Pokud jde o herecké výkony, jediná postava, která mi tak trochu vadila a jejíž motivace mi nebyla zdaleka tak jasná jako u ostatních postav, byla Jana v podání Libuše Švormové. Přišlo mi, že měla stále stejný výraz, a ač to možná bylo cílem, na mne působila místy trochu unyle. Jiří Vala odvádí kvalitní výkon a totéž se dá říci i o ostatních postavách. Nečekaně sympatickou figurou je mladičká Blanka Bohdanová. Naprosto ovšem exceluje Karel Höger, jehož proslov před straníky, v němž lže a popírá vše, v co dosud věřil, je vůbec nejsilnější scénou celého filmu. Dialogy jsou inteligentní a ve snímku zazní i řada pravdivých a obecněji platných či dodnes aktuálních postřehů. Po dlouhé době jsem tak opět viděla kvalitní film, bohužel šlo opět o film pro pamětníky, protože současná tvorba s vyprázdněným, rádoby psychologickým obsahem ,, zobrazujícím realitu" nestojí až na vzácné výjimky za nic. Jak je možné, že tvůrci za minulého režimu dokázali s minimálními prostředky vyjádřit silné myšlenky a prostými způsoby ruku v ruce s hereckým mistrovstvím vypíchnout podstatu problému, zasáhnout tak diváka a přimět jej k zamyšlení, zatímco dnes jako bychom to už neuměli? ,, Nemyslím, že bylo v minulosti vše tak špatné, jak se dnes paušálně tvrdí." ,, To bylo po válce řečí o demokracii a svobodě... Měla bys je vidět. Jako by se už ani nemohli dočkat nového chomoutu." ,, Uvěřilo se jaksi, že sto lidí je automaticky stokrát chytřejších než inteligentní jedinec. Jsou to pověry. Inflace prázdných slov." ,, Myšlení není v kurzu." ,, Někdy můžeš mít pravdu ve všem, a přece se nakonec zmýlíš. Uděláš lajdáckou diagnózu, zjednodušíš to, a pacient natáhne bačkory." ,, Nic nemilujeme tak jako vlastní představy o tom druhém." () (méně) (více)