Moonfall

,,Mám to přepnutý do režimu letadlo'' ---- Emmerich miluje katastrofické filmy o tom žádná. Pár se mu jich v čase nastupujících digitálních technologií i povedlo, bylo to spíše ale tím závanem čehosi nového. Dnes je digitálně rozsekané město v každém druhém filmu a je jedno zda zrovna vylezla z mořských vln Žlababa nebo si to v něm rozdávají hrdinové od Marvelu a DC. Vizuál tedy už neohromuje, létající vlaky a trajekty už jen těžko mohou někoho šokovat.  Scénář je naprosto debilní. Klišé se kupí na klišé, do toho rádoby vtipné hlášky...  Rasově vyvážení herci už nemohou spasit ten průser ať se snaží sebevíc a já mám dojem, že se snad ani nesnažili. Doba jde dál, přeji diverzitě a tak současným americkým hrdinou je vyžraný tlouštík. Poselství je také o ničem, vzpomínám se slzou v oku na starej dobrej Armageddon. Tohle je max za jeden impulz EMP. * (11.07.2022)

Elon Musk by si to všechno koupil. Nevím, zda je to nepřítomností Deana Devlina, ale od jisté doby Emmerich rutinně ničí to, co už bylo dávno zbořeno, jeho postavy (jakkoli byly vždy jednoduché) postrádají popcornovou zajímavost a vtip předchozích filmů a všechno je takové rychlé a i přes vynikající trikovou stránku stejně odfláknuté. Závěrečné vysvětlování, které má připomínat inteligentní sci-fi ve stylu bří Strugackých nebo Lema, je spíš zbytečná nadstavba. 50%. (09.08.2022)

Měsíc hapal! S rostoucím věkem je Rolo čím dál tím úchylnější senil, který je nám ve svém nejnovějším Dem-Fi (Dement Fiction) počinu schopen s vážnou tváří naspídovaného Verna (a patrně škodolibým smíchem uvnitř) v kosmickém věku naservírovat následující teorii (téměř doslova): Uvnitř měsíce běhá v obřím kole macatý křeček, čímž jej udržuje na orbitu. Ovšem jen do té doby, než se ne až zas tolik mimozemská a ne právě přátelská technoentita rozhodne zahrát si planetární kulečník, trefí bílou kouli nanotágem pravou falší tak, aby tu modrou jen lízla a poslala ji o buzer někam do prdele. Tedy vlastně do černé díry. Z toho křečka namístě jebne, přestane pohánět a lidstvo v hajzlu. Tentokráte kupodivu žádné ukájení se nad hvězdotřpytným praporem, žádné pateticky srdcervoucí integrační projevy prasidenta Spojených sráčů, naopak se všichni hlavouni okamžitě zašijou do bunkrů a jebat, tudíž záchrana planety spočine na bedrech vyhořelého a jak jinak než neprávem zneuznaného kosmonautisty. Ten spolu s vyžraným konspiračním fritérem od Mekdonalda a z posledních sil zoufale balzamovanou Bobulí, předsedkyní amatérského spolku NASA na částečný úvazek, vytáhnou z muzejní garáže rezlý devadesátkový raketoplám posprejovaný nápisem „Jebat měsíc“, dotáhnou ho málem za kombíkem na Keneverl, sami natankují, nakopnou, bez jednoho motoru s ním vyhřeznou do kosmu, polámou kulečníkářům tágo, nahodí křečka EMPéčkem, ten hned šlapáním v kole vrátí měsíc na jeho oběžnou dráhu a lidstvo zas až tak posraný den nakonec nemělo. To je ale retardovaná pičovina, co? Ovšem retardovaná pičovina od mistra katastrofických katastrof, sveřepě jedoucího dlouholetou linii pompézního škváru, tedy sice už kapku vyždímaná, avšak opět spektakulárně udělaná, poháněná standardizovanou devadesátkovou kýčovitou patinou a hlavně!!! půl filmu v upjatých pastelových elasťácích smrtelně vážně nementorující labilní náctileté mentály k diverzitě, bezpohlavnosti a bezpáteřnímu neomarxistickému pokrytectví. Zatím asi nejhlubší Rolova lobotomie, ovšem pořád ještě vinně potěšující a s fantaskní brakovou nonšalancí sarkasticky seroucí na hlavu všem vymatlaným pětkovačům Spájdrgejů i artovým hnědopichům. P.S. Jelikož Karlík Švestkáč nemá s Kryštofem Švestkáčem ani Amandou Švestkáčovou nic společného, asi jej nelze osočovat z protekce. Účast takto mimořádně ochrnutého prkenného kopyta ve velkofilmu mezi skutečnými herci proto jednoznačně přisuzuji jeho patrně famózním felačním schopnostem a obřízkám přívětivému měkkému patru. (07.02.2022)

Digitální destrukce v masivním měřítku, postavy s generickými konflikty vykreslovanými jen pro umocnění závěrečného heroismu, nesmyslná logika fungování světa a poctivá dávka patosu. Tak by se daly popsat nejen nejznámější Emmerichovy katastrofické filmy, ale rovněž aktuální Moonfall. Dekádu po jeho údajně poslední katastrofě 2012 se do svého oblíbeného žánru vrátil znovu, aby... udělal totéž. Film působí značně anachronicky, jako by do obrazu kinematografie roku 2022 moc nezapadal – což ale pro leckoho může být přednost. Nebezpečné přibližování Měsíce k planetě Zemi je vysvětleno tím snad nejšílenějším možným způsobem a celkově přemýšlení nad vtíravou otázkou „proč“ skutečně bolí. Ještě víc ale zamrzí, že atrakce nejsou zrovna originální, Emmerich evidentně hrál na jistotu. Nikdo asi nečekal moderní, jízlivý pohled na žánr třeba v duchu K zemi hleď!; Emmerichova oslava tradiční rodiny je ale natolik banální a předvídatelná, že nakonec skýtá i jisté kouzlo. Není to film, který by vás ohromil, ale při vhodném přepnutí mozku do módu „vypnuto“ se přes vás tahle staromilská vlna převalí docela bez újmy. Více zde. (06.02.2022)

Přiznávám, že mě to bavilo a během všech těch vykolejených bláznivin, co se v tom neustále dějí, jsem měl připitomělý úsměv na tváři, ale člověk k tomu musí přistupovat jen jako k totálnímu non-braineru (zvlášť při dialozích). Bylo pro mě příjemným překvapením, že z postavy Johna Bradleyho, ze které jsem po zhlédnutí trailerů měl největší obavy, se nakonec vyklubal highlight filmu. Dějová linie s ním, Patrickem Wilsonem a Halle Berry mě bavila, ale Moonfall si bohužel táhne jako obří kouli u nohy i nucenou paralelní linii s rodinnými příslušníky na zemi a tyhle prostoje pro mě byly kamenem úrazu. Scény s hrozně napsanými, nezajímavými, nesympatickými a i otřesně zahranými charaktery (Charlieho Plummera nechci už nikdy v ničem vidět) chvílemi měnily blbé leč zábavné guilty pleasure v bolavý trapas. (12.04.2022)