Texaský masakr motorovou pilou 2

(director´s cut) Oproti syrové psycho jedničce se režisér z nějakého důvodu rozhodl divákům naservírovat hororovou komedii, která funguje jako kdyby Malý televizní kabaret běžel souběžně s živým streamem z jatek - fakt není dobrý nápad míchat utrpení a (tradičně kvalitní) brutální efekty Toma Saviniho s debilním pitvořením. Kromě zmíněných efektů je třeba pochválit i design doupěte, kde se projevil štědrý rozpočet a občas se podaří přes ty pokusy o komedii béčkově epický kousek ala souboj motorových pil. Inteligence postav je řádně osmdesátkově mimo, někdo cestou do podzemí stále podřezává trámy tak, aby na něj zřejmě všechno spadlo dřív, než dorazí do cíle, další hlasitě ječí tak, aby náhodou nikdo nezapochyboval, kam ho má pronásledovat a jako šlehačka absurdního humoru na dortě je v tomto úděsném trashovém pekle účast seriózně hrajícího Dennise Hoppera. Uff. (15.02.2022)

Narozdíl od syrové a vážně míněné jedničky, je dvojka roztomilou absurditou na pomezí mezi hororem a komedií a velmi vtipnou sebeironickou hrou, která paroduje jak horory s jejich "smrtelně" vážnym laděním, tak komedie a jejich "nevázanost". Hooper natočil geniální pokračování, právě proto, že téma "masakru" uchopil naprosto jinak a stvořil nový originál. (03.02.2010)

Nechápu jak se to mohlo stát. Myslel jsem, že jsem viděl všechny filmy o Texaským masakru motorovou pilou který zatím byly natočeny. Ale The Texas Chainsaw Massacre 2 jsem prostě neviděl. Udivuje mě to o to víc, že v tomhle filmu hraje Bill Moseley, kterej patří mezi moje nejoblíbenější herce. A jelikož mě jeho malá role v průseru Prisoners of the Ghostland neuspokojila, projížděl jsem si Billovu filmografii a hledal jakej film jsem s ním ještě neviděl. A našel tenhle film. A přitom jsem nesčetněkrát brouzdal po filmografii Billa Moseleyho. Proto fakt nechápu jak mi tenhle film mohl tak dlouho unikat. Teď už k samotnýmu filmu. Kdybych nevěděl, že to točil režisér kultovního originálu, bral bych to jako urážku a výsměch. Jelikož to ale točil Tobe Hooper nelze to brát jinak než komedii, parodii či dokonce sebeparodii. Už to psal i Flipnic ve svým komentáři a já s ním souhlasím. Spíš to vypadalo jako film od společnosti Troma(jen ta nahota tam chybí). Jednoznačně nejzábavnější postavou ve filmu byl ChopTop kterýho si zahrál právě Bill Moseley. Teď už vím proč si Rob Zombie vybral do role Otise právě Moseleyho. Kdo přistoupí na to, že se film nesmí brát vůbec vážně bude se bavit jako já. Kdo to bude brát jako regulérní pokračování kultovní jedničky, bude znechucen. PS: To mi připomnělo, že bych se na jedničku v nejbližší době měl zase mrknout. (22.10.2021)

U hororu jsem se už dávno nezasmál tak, jako u dvojky texaského masakrování. Ani jedna postava není normální a nakonec zešílí i ty, co by ještě někde uprostřed filmu jako normální mohly být. C. Williamsová sesazuje z trůnu vřískající královny J. L. Curtisovou, jelikož tak vytrvalý ječák po většinu poslední třetiny filmu se jen tak nevidí. D. Hooper sice úchylné kanibaly loví, páč mu sebrali bráchu, jenže když se ozbrojí třemi pilami, tak mezi ně hravě zapadne. Působivé bylo temné podzemí zahalené do jemného oparu, který prorážely stovky barevných světel a světýlek, naopak trochu zklamalo minimální gore. Namlsaný divák chce přeci jen více, než pouze pilu v břiše a stahování kůže mimo záběr kamery. Jako taškařice povedené. (31.07.2019)

Jak navázat na nepřekonatelný kult? Prostě jít zcela jinou cestou. Navzdory umanutým fandům (a údajně i stejně nechápavému producentovi Menahemu Golanovi) Tobe Hooper přistoupil k výzvě udělat druhý "Texaský masakr" tak, že se na svůj průlomový film sice napojil dějově, ale stylově se vůči němu důsledně vymezil. Namísto drásavě sugestivního hororu s jasně polarizovanými stranami obětí a monster přišel se splat-stickovou hysterickou satirou 80. let, dobového konzumerismu i kanibalizujícího kapitalismu a také amerických ctností v čele s rodinou, coby základem státu, malými podnikateli, kteří pilně dřou na svém, poctivou prací, jež přináší ovoce, a dokonce i westernovými šerify zosobňujícími vše správné. Již úvodní sekvence naznačuje jednak posun stylu, ale především také doby, kterou právě Hooper zachycuje a glosuje. Namísto idealistických hippies zde máme frackovité osmdesátkové křupany, kteří svým chováním mají blíže přízemně bestiálním monstrům z prvního filmu. v souladu s tím, pak také Leatherface a jeho rodinka musejí náležitě přitlačit na pilu, a to nejen doslovně. Ústředním motivem filmu je šílenství, které nepředstavuje propad do hlubin oproti rozumu a soudnosti reality, ale naopak zastřešující princip osmdesátkové americké společnosti. Jedinou alespoň zdánlivě příčetnou postavou - uprostřed jalových maloměstských buranů, afektovaných teenagerů, obsesivních strážců zákona dychtících po pomstě i kanibalských degenerátů - je hlavní hrdinka, která ale právě postupem času sama, tváří v tvář (a to i doslova v geniální scéně ze spižírny) prožitým hrůzám, směřuje do náručí blaženého šílenství zdejších tančících dervišů s motorovými pilami. Hooper opět bravurně inscenuje kakofonii hysterie, utrpení, děsu a zvrácených požitků, byť tentokrát jinými prostředky. Zatímco v jedničce se obešel s uzavřeným malým prostorem, vychýlenými úhly kamery, impresivní montáží a až industriální zvukovou stopou, tentokrát vytváří nejen co do prostoru děje, ale i dramaturgického konceptu pompézní pouťový dům hrůzy rozprostřený do obřího labyrintu plného morbidně vyšinutých panoptikálních výjevů, kde se lidské ostatky mění na veteš a jehož stěnami rezonuje hrdelní řev zvrácenosti a děsu, jenž vystřídal hardrock dunící v první půlce filmu z rádia. (21.12.2014)