Křik

Nemám ambíciu spochybňovať príslušnosť Jaromila Jireša k českej novej vlne, v jeho prvotine som vybadal veľa charakteristických znakov tohto umeleckého pohybu. Som ochotný pripustiť, že sa vo filmovej prvotine nemusí všetko podariť. Ale pravdou tiež je, že ma táto jeho prvotina bavila podstatne menej ako iné české filmy, ktoré sa do novej vlny radia. (03.10.2020)

Jaromil Jireš měl svůj celovečerní debut plně pod kontrolou. Realita s pár herci a spoustou neherců, do toho flashbacky, představy, pocity. Jeden den v životě opraváře televizí je zároveň velkým dnem jeho manželky. Mají ovšem jejich světy nějaký společný bod? Zatím ne, ale ten okamžik nadchází (70%). (12.12.2015)

Je to jirešovská juvenílie, která budí - navozuje - dojem zralého vrcholného díla. Mikrostruktury citu, reality rychle se blížící rodiny i reality tehdejšího Československa jsou víc než mistrovské. Abrhám jen dokazuje, proč je velkým hercem (v době natáčení filmu mu bylo kolem 23 let); podobně sympaticky vyznívá i jeho partnerka v roli Eva Límanová. Film jakoby byl antipodem Chytilové HRY O JABLKO. I dnes jsou muži a ženy, kteří si rozumí a vzájemně vytvářejí zralý oboustranně sdílený sourodý vztah. (18.02.2017)

Realisticky natočený film, jehož příběh se odehrává v rozpětí jednoho zdánlivě obyčejného dne, během něhož se má mladý pár stát rodiči. I když jsou po většinu dne oba mladí lidé od sebe separováni, tak i přesto jsou neustále poutáni k sobě množstvím vzpomínek a prostřihů do minulosti a v neposlední řadě jen tak na oko neúspěšnými telefonáty. Velice zajímavé bylo použití zvuku (resp. hlasu) a obrazu, které odpovídalo experimentálním inovacím československé nové vlny. Zkrátka film, který vyniká svou formou a jednoduchým (nikoli banálním) příběhem. (07.06.2013)

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)