Křik

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)

To jsem ani netušila, že tam toho křiku bude tolik. Když jsem si to jednou v noci pustila, vzbudila jsem celej barák. S tím zvukem jsem měla vůbec docela potíže. Mně se totiž dělá špatně z tlukotu srdce. To je ale můj problém. Křik je pěkný a originální film, zkrátka novovlnný. Člověk se narodí, a hned křičí./ Nikdo mu nerozumí, ale všechny potěšil./ Tady jsem já! Řve člověk, přišel jsem žít./ Jsem tu dobře?/ Narodil jsem se u dobrých lidí?/ Ve slušném století?/ Nevedu náhodou válku?/ Je tady zrušeno otroctví?/ Mám správnou barvu kůže?/ Vhodný původ?/ Smím dýchat?/ Tak děkuju. (Ludvík Aškenazy) (15.04.2006)

Velice realistické (alespoň si to myslím :-)) pocity ženy v porodnici a muže, který na ni myslí, při své práci opraváře televizorů a nemůže se do porodnice dovolat. Film je de facto sledem dějů a pocitů, avšak vkusně skloubených v sympatickou symbiózu, která nenudí a je nadčasová. Jaromil Jireš již svým debutem ukázal svůj cit pro detail a propracování postav hodně do hloubky. K vynikajícím hereckým výkonům neherčky Evy Límanové a tehdy začínajícího Josefa Abrháma snad nemusím nic dodávat. Vynikající je též kamera Miroslava Ondříčka. Jeden z filmů na které se neprávem zapomíná. 85%. (10.12.2005)

Realisticky natočený film, jehož příběh se odehrává v rozpětí jednoho zdánlivě obyčejného dne, během něhož se má mladý pár stát rodiči. I když jsou po většinu dne oba mladí lidé od sebe separováni, tak i přesto jsou neustále poutáni k sobě množstvím vzpomínek a prostřihů do minulosti a v neposlední řadě jen tak na oko neúspěšnými telefonáty. Velice zajímavé bylo použití zvuku (resp. hlasu) a obrazu, které odpovídalo experimentálním inovacím československé nové vlny. Zkrátka film, který vyniká svou formou a jednoduchým (nikoli banálním) příběhem. (07.06.2013)

Je to jirešovská juvenílie, která budí - navozuje - dojem zralého vrcholného díla. Mikrostruktury citu, reality rychle se blížící rodiny i reality tehdejšího Československa jsou víc než mistrovské. Abrhám jen dokazuje, proč je velkým hercem (v době natáčení filmu mu bylo kolem 23 let); podobně sympaticky vyznívá i jeho partnerka v roli Eva Límanová. Film jakoby byl antipodem Chytilové HRY O JABLKO. I dnes jsou muži a ženy, kteří si rozumí a vzájemně vytvářejí zralý oboustranně sdílený sourodý vztah. (18.02.2017)