Král psanec

Pevně doufám, že svítá na lepší časy a pořádné bijáky si odteď budeme moct užít i doma. Neříkám, že s příchodem Outlaw King na Netflix všichni začnou univerzálně chválit i filmovou tvorbu (jak vidno, nezačnou), ale někdy se to už zlomit musí. A David Macenzie je vynikající režisér (Hell of high Water ou yeah!) a jakmile film začne dechberoucí devítiminutovou (!) scénou na jeden záběr, ihned mě měl v hrsti. Už se mi dlouho nestalo, že bych takhle celou dobu ani nedutal a užíval si každou sekundu a vůbec volal po prodloužené verzi (aspoň těch 20 minut). A na úplný vrchol u mě stoupl Chris Pine (🍆), který se konečně vyšvihl do nejvyšší ligy a doufám, že jen tak nespadne. Radši to neporovnávejte se Statečným srdcem, koneckonců to duchovní pokračování není, to přijde až příští rok. Tenhle separátní příběh prostě stojí za to a je až neuvěřitelné, jaké brutální a skvělé natočené bitevní scény máme tu čest sledovat. Hail to the king! (16.11.2018)

Zpočátku nadšení z povedeného spin-offu Hry o trůny bez magie, později trochu rozvolnění v podobě mírně zkratkovitého sestřihu velkého množství událostí, ale nakonec solidní satisfakce v podobě nefalšované, krvavé bitevní vřavy, která svému pomyslnému předchůdci - Statečnému srdci - neudělá ostudu. 7/10 (12.11.2018)

Nejsem zrovna fanouškem historických válečných filmů, nicméně jsem se nechal ke zhlédnutí Krále psance zlákat skrze obsazení - viz Florence Pugh a Chris Pine - a zároveň mě zaujala postava Roberta Bruce, která není až zase tolik známá. Zobrazení středověku se všemi jeho neblahými atributy se tvůrcům vcelku povedlo, nicméně jsem měl pocit, že je to celé takové ploché a bez emocí - a to jak ve válečně-historické, tak i životopisně-romantické linii. Možná to ale bude prostě jen tím, že nejsem vyloženě cílový divák. (30.03.2020)

Realita mezi chlapy v sukních před a po zbourání a naporcování Viléma Stěnoesa evidentně nebyla až úplně taková, jakou nám ji v pětadevadesátem romanticky nakýčoval brutální Mel dle zkreslujícího scénáře přímého Volišova zadku (opak předka). Ale jebat, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „abstrahujme od toho“, nechme dějepisnou akurátnost hysterikům, Statečné srdce je pořád jeden z nejlepších a nejzábavnějších historických velkofilmů, jaké kdy osvítily celuloid, a rehabilitace Bobíka Brúse, trochu nespravedlivě vygibsnovaného do proradné kundy, právě proběhla. Neproběhla asi úplně podle představ rodiny Brúsů, sice v ní Robert až na anglické velezmrdy nikoho nijak zvlášť nezrazuje, nicméně je tu vykreslený tak trochu jako přiteplený nerozhodný jeliman, porážkový Skot a latentní impotent. Ovšem proběhla téměř podle mých představ jakožto přihlížejícího, protože se jedná o poctivou, slušně odsejpající a hezky natočenou porci středověké řezničiny. Srovnávat to s výše zmíněnou Gibsoniádou je sice něco jako chlastat po ušlechtilém osmnáctiletém Lagavulinu vodu z pračky Jeníka Chodce, ale flašku to má docela hezkou a ožrat se z toho taky dá vcelku slušně. (11.11.2018)

Všichni co slintají nad Hrou o trůny by měli kouknout na finální jatka v mokřinách, aby viděli jak se to dělá. Pine výborný, hraje úsporně a romantická linka s Florence Pough povedená. Nepřikrášlený pohled na skotské dějiny, kde vás na každém záběru na Londýn uvítá hnijící hlava Williama Wallace napíchlá na kůl. Fantastická kamera a pěkné skotské písničky. P.S: Asi první role, ve které mi sedl Aaron Taylor-Johnson. DOUGLAAAS!!!! (26.04.2019)