Zabijáci rozkvetlého měsíce

Martin Scorsese nám představuje pozapomenutou kapitolu z americké historie a smíchal přitom několik oblíbených žánrů: od westernu přes gangsterku až po soudní drama. A provedl to s takovou grácií, že mi ani nevadila ta na první pohled šílená délka filmu. Robert De Niro je jako zdatný manipulátor výborný, Leonardo DiCaprio zajímavě hraje jeho mladší verzi, ale opravdovým objevem je pro mne neznámá Lily Gladstone, která vypadá přirozeněji i bez jakýchkoli okázalých gest. Závěrečná rozhlasová dramatizace s cameem samotného režiséra mi přišla geniálním zakončením takto rozmáchlého příběhu (90%). (22.10.2023)

O jednom ze žhavých kandidátů na všech nejrůznějších nadcházejících filmových ocenění je zcela jistě jasno. Martin Scorsese servíruje jeden z nejsilnějších filmových zážitků svého kariéry, který si zvládá diváckou pozornost udržet po celou svou obsáhlou délku, pracovat s komplexními motivy i černou tečkou americké historie neskutečně vtahujícím vyprávěním. Je to radost, Scorsese nejen realizoval svůj další vysněný projekt, ale zároveň silné téma zpracoval s výraznou citlivostí a úctou. Výsledkem je velkolepé historické drama, které nejenom výborně vypadá, ale je celé vyloženě výborné. This Is Cinema! (16.10.2023)

Skoro to vypadá, že filmy, které se dneska netočí, se vlastně točí každou chvilku. Po Nolanově Oppenheimeru se do kin dostavil i Scorsese a natočil v poslední době docela oblíbený žánr; podobně jako třeba Klan Gucci se jedná o rozmáchlý a časově náročný příběh z přitažlivého prostředí, který je vlastně jen umně skrytým mafiánským filmem. Ale kdo jiný by měl mít právo něco takového udělat než právě Scorsese. Přistoupil jsem na to, že sleduju de facto jednu sérii seriálu, akorát v kuse a bez možnosti odejít kdy chci na záchod. A tvůrci se mi odměnili přesně tím zážitkem, který mám na kvalitních dlouhých filmech rád - ponořím se do jejich světa a zapomenu na to, že jsou dlouhé a opravdu neřeším, že tam zrovna tahle scéna úplně nezbytně nemusela být. Ono ponoření do světa se mi zkazilo až na konci, kdy se stane v souvislosti s policejní a soudní prací několik divnomomentů a návazností, které jsem nepochopil a které přičítám překotnému střihu. Jinak jde ale o režisérsky pevně uchopenou látku a úvodní objetí De Nira s DiCapriem bylo dojemné, než si člověk uvědomil, jaké krásné svině to tentokrát hrají. (09.11.2023)

Scorsese je nepochybně režisérská legenda, která i mě ve většině filmů baví a rozhodně nenatočil film za tři hvězdičky. Ačkoliv tak od zhlédnutí cítím potřebu, že bych chtěl a vlastně i měl alibisticky šáhnout po sedmičce, ta nuda co jsem u filmu v kině prožíval mi to zkrátka nedovolí. Když pominu fakt, že si režisér podojil Apple o 200 mega a natočil film, který v dnešní době nemá v kinech obdoby (na což si pravidelně stěžuji) a zároveň na sebe nikdy nemohl vydělat, skutečně nechápu, že Marty nebyl tak soudný a nepřinesl divákovi buď nějakou o hodinu kratší verzi nebo rozmáchlejší minisérii (totéž cítím u Babylonu a jsem rád, že Ridley toho svého Napoleona nejdříve pokrátil). Žijeme v době dlouhých filmů a občas mi přijde, že se v tom tvůrci vyloženě předhání. Toto téma si stopáž nepochybně zaslouží, jedná se zjevně o vytoužený příběh svého tvůrce, který jej dlouho toužil zadaptovat a já věděl, že to chci vidět, jen jsem zkrátka netušil (ačkoliv kulturu kolem Indiánů obecně nevyhledávám), že Killers of the Flower Moon, film stejně tak dlouhý jako jeho název, mě tak moc může míjet. A je mi to líto. Jsem rád, že jsem tento zážitek podstoupil v kině a Leovi asi budu fandit v dalších úspěších na ceremoniálech, ovšem nedovedu si představit, že bych na snímek ještě někdy znovu dokázal koukat. (05.11.2023)

Banalita zla v americkém podání, přičemž "banalita" je synonymem každodennosti a obyčejnosti, nikoli však snadné čitelnosti. Scorsese potřebuje ty tři a půl hodiny, aby mohl s maximální znepokojivostí vykreslit paradoxy a absurdity v počínání lidí, kteří s podporou institucionalizovaného rasismu a pod záštitou svých vlastních pravd a idealizovaných hodnot mohli žít bok po boku s těmi, které zabíjeli. Při tom proti sobě staví na jedné straně mytologii jednoho národa, která koroduje adaptováním se na importovaný životní styl, respektive cizí mýtus blahobytu. Tragédie Osedžů spočívá v tom, že se pokoušeli přenastavit na cizí mýtus, který ale z pohledu bílých cizinců byl (a dodnes zůstává) myšlený jen pro ně samé a nikoli kohokoli jiného. Na straně druhé pak dostáváme zatvrzelou sebestřednost podpíranou vsugerovaným právem na blahobyt v zemi neomezených možností, což pak v praxi znamená že je dovoleno se ho domoci jakýmikoli prostředky na úkor druhých. Vyprávění důsledně zpřítomňuje, že zlo spočívá nikoli v nějakých morálních kotrmelcích, kterými by si jednotlivec ospravedlňoval své protivení se vůči dobru. Naopak podstata zla spočívá v naprostém racionálním ignorantství vůči čemukoli cizímu, včetně morálky. Zásadní oporu tomu skýtají vštípené role, vzory a ideály, kterým má člověk dostát, protože právě úsilí o jejich naplnění pomáhá nevidět cokoli jiného. Ale naštěstí tu ještě máme třetí stranu, kterou zastupují autority nikoli lokální nýbrž státní, které jsou ve Scorseseho typicky idealistickém vidění zcela imunní vůči kazům a pokušením okolního světa, protože jsou vybudovány přímo za účelem potírání zla. "Zabijáci rozkvetlého měsíce" nejen díky přítomnosti DiCapria představují reparát k "Vlkovi z Wall Street", kde Scorsese vykreslil zvrhlost egocentrismu a prospěchářství natolik okázale, až se jeho film pro mnohé kokoty stal zhmotněním jejich snů a aspirační laťkou. Tentokrát se v samotném hereckém projevu (počínaje DiCapriovým tlačeným humpoláctvím až po DeNira adaptujícícho mimiku Donalda Trumpa) i v cíleně pozvolném tempu záměrně jistí, aby jeho pohled na hodnoty Ameriky nebyl jakkoli zneužitelný v jejich pokračování - byť je to ale nakonec úsilí marné, protože přesvědčené rasisty a mamonáře nic externího stejně nezlomí. (19.11.2023)