Pásky z Nagana

Kdybych měla dělat statistiku a ptala se lidí od cca 15ti let, co jim říká Nagano, myslím, že naprostá většina by byla v obraze. Na to se totiž nedá a ani nechci zapomenout. Byla to tak obrovská emotivní nálož, o které se mně od té doby může snad jen zdát. Vidět zářícího Dominátora, potažmo celou partu na Staromáku....ne ne, to se snad už nevrátí. Škoda Ivana Hlinky, ten si to moc dlouho nevychutnal. Asi každá výhra má i svá negativa a tohle bylo moc smutný. Jinak bych se tady jen opakovala a opakovala......žádné hodnocení kamery, zpracování, režie a jinou kritiku tady nebudu psát ani omylem (stejně tomu nerozumím). A kluci si to v žádném případě nezaslouží! Ale byl to nerves jako hrom, že jo? (10.03.2018)

Těžko slovy definovat, proč právě Hudeček teď slízává smetanu od všech. Od diváků, kteří rok 1998 zažili v dospělém věku a hokejové výsledky v nich rostly víc jako jistá satisfakce, než jako sportovní senzace - až po nás, kteří jsme na základní škole hulákali jména, některá slyšená vůbec poprvé v životě. Dokumentů, které glorifikovaly Jágra, Haška nebo celý Turnaj století, jsem viděl spoustu a za těch dvacet let jsou pro někoho všechny přepisované dějiny nebo gumy, které pálí, už poněkud zprofanované a vousaté. Pro mě jsou ale Zárubova zlatá slova pořád stejně elektrizující, stejně jako pro něj tolik netypické mlčení, asi nejsilnější okamžik celých Pásek. Právě v kontextu známé historie, dekády dlouhé frustrace, tisíckrát viděných střel, gólů a nájezdů, ve formě více než hodinu dlouhé ódy se ty pocity vrací téměř v totožné formě. Přerušovaná (či komplet rušená) vyučování, víkendové budíky, poprvé v životě vyřvané hlasivky u sportovní události, řidiči MHD pouštějící radiové přenosy na celý autobus nebo jasný úkol naučit se zpaměti celou sestavu. Tohle a mnohem víc se mi vrací v maximální síle a neprobulet ony vrcholné okamžiky se mi vážně nepodařilo. Nejen kvůli tomu, že se mi dva dny po finále narodila ségra, tak zůstane únor toho roku navždy zacementovaný v mém životě. (17.03.2018)

Američané ho mají ve Fort Knoxu, Rusové ve státní bance, Kanaďané na poličkách s trofejemi a my? My ho máme v srdci.. Profesionalismus zahraniční produkce, zběsilé tempo těžící z funkčního poměru archív - mluvící hlavy 4:1 a emotivní dopad. Přidanou hodnotou pro mě byli zdrcený Lou, nadhled a návrh na epitaf od Marca Crawforda, křížovkář Brett Hull, vtipné a zároveň obdivné filozofování Erica Lindrose ohledně nájezdu na Haška („Myslím, že nevěděl, co udělám. A když to nevěděl on, jak jsem to měl vědět já?“) a především prostor pro Theorena Fleuryho, který s kusem pravdy a imagem Jeffa Goldbluma otvíral staré rány stejně neurvale, jako si kdysi počínal na ledě. Některé věci byly notoricky známé, ale právě proložení glosami Severoameričanů spjatých s hokejem mi přineslo hrdost a ujištění, že to všechno nebyl jen sen. Ať už za tím stála Hlinkova taktika dostat o jeden gól míň než soupeř, litvínovské jádro, gumová páteř Dominika, fax od staré paní, nebo to, že Růžička junior byl jako dítě ubrečená bábovka, troufám si tvrdit, že něco jako Nagano se už nikdy nebude opakovat. Ale víte co.. Hlavně se z toho neposrat.. (28.03.2018)

"Zde leží Mike Crawford, ten vůl, který nevybral Gretzkyho na nájezdy." A já budu mít na hrobě nápis: Ten, který na vzdálenost 12.491 kilometrů mentálně přinutil Mikea Crawforda, aby nevybral Gretzkého na nájezdy. Ano, byl jsem to já. Stejně si myslím, že ani Great One by Dominátorovu branku neodemkl, ale jistota je Gretzky při nájezdech na lavičce. Jinak samozřejmě patřím k těm, kteří znají svou polohu během všech zápasů v Naganu. Dokonce si pamatuju i vyhrocenost zápasů s CCCP, takže mi tento dokument přinesl jen pár nových záběrů, několik pro mne dosud utajených informací a spoustu staré dobré nostalgie při přepisování olympijské historie. Díky za to. (08.03.2018)

Dodnes bych dal asi dohromady všechny české výsledky na turnaji a rozhodně si pamatuji, kde jsem byl a co jsem dělal, při každém zápase Hlinkových chlapců. Pouze zápas s Ruskem ve skupině a dvě třetiny s USA ve čtvrtfinále, jsem neviděl kvůli povinné školní docházce, ale od slavného semifinálového souboje s nadpozemsky silnou Kanadou, už šla i škola stranou. Ředitel vyhlásil ve školním rozhlase, ať se odebereme do učeben s televizí a mohlo se začít hromadně fandit. Finálové klání proti sborné, řízené ruskou raketou z Moskvy, už pak provázelo celorepublikové šílenství, nadšení a nakonec i obrovské oslavy. Na naganském tažení byla krásná ta neskutečná soudržnost našeho týmu a jeho silný duch. Prostě parta, která si sedla a táhla za jeden provaz. Jedno jméno však bude navždy vyčnívat ze soupisky různorodých osobností a charakterů - DOMINIK HAŠEK. Bez něho bychom na hokejový Olymp nikdy nedosáhli. Tohle už se asi jen tak nezopakuje. K filmu jako takovému, není co dodat. Naprosto špičková záležitost, která se sleduje na jedno nadechnutí. Už mám zase husí kůži... (27.03.2018)