Démanty noci

Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. (19.08.2017)

Depresivní, velmi silná káva. Pro někoho velmi chutná, pro někoho moc těžká, obzvlášť před spaním, pro jiného moc hořká a někdo se nemůže zbavit dojmu, že v ní něco plave. Každopádně první šálek je obtížný i pro skutečné fajnšmekry. Můžete si jí vychutnat nebo se jí opařit. Musí se umět pít. Jan Němec jí uvařil dokonale, přesto, že jí dělal poprvé. Není divu, recept mu na ní dal Arnošt Lustig, který zažil na vlastní kůži, když se pražila. Já popíjím běžně kávu standardní, ale i takovou pochoutku si někdy rád dám. Musím k tomu mít dostatek klidu, pohodičky, nálady a potom mne ani nenapadne, abych v ní hledal kýč v podobě utopené mouchy. Až si dám druhý, třetí..šálek nejspíš její hodnocení ještě zvednu. (19.05.2008)

Několikadenní útěk dvojice židovských chlapců z transportu je sice fyzický výkon, což zdůrazňuje neustálý pohyb kamery, ale režisérovi šlo o duševní pochody svých hrdinů. Vzpomínky, představy, sny, to všechno neustále narušuje tok jednoduchého příběhu a povyšuje ho na další úroveň. Jan Němec si nepomáhá žádnou hudbou a nechává film syrovější. Spolu s krátkým Soustem nejlepší adaptace Arnošta Lustiga (a nejlepší filmy Jana Němce). (09.04.2015)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Upřímně řečeno, vůbec nechápu všechny ty superlativy na tento film, ale nikde není psáno, že každý musí chápat všechno. Pro mě to byla hodina nudy, kdy jsem sledoval cosi, co jakž takž dávalo smysl, ale vůbec nic mi to neříkalo, bylo to prázdné, žádné emoce to u mě nevyvolalo, neustálé flashbacky do "nikam" nedávající smysl, opakování záběrů absolutně nefunkční. Asi jsem jeden z mála, kdo tento film nepovažuje za něco dobrého či snad až výjimečného, ale říkám upřímně, jak to je. Snad jsou i pochvalné komentáře stejně tak upřímné jako ten můj a není to jen póza, když je ten film tak uznávaný filmovými kritiky. (17.05.2009)