Chicago

Jestlipak víte kdo byl první právník, ze kterého se mi zvednul kufr? And the winner is...Richard Gere, respektive jeho Billy Flynn. Potlesk za skvělá taneční čísla a hudbu, příběh je přece jenom vedlejší, že ano. A jestli jsem pochyboval, zda je správné dát Oscara za tanec a vzhled úchvatného vampa, tak se Catherine omlouvám a jdu si ještě jednou pustit ještě úchvatnější Cell Block Tango;) Už se staly mnohem, mnohem větší křivdy. Navíc, setkání Roxy a Velmy na konkurzu byla scéna úžasně dojemná, možná lepší než poslední číslo filmu. A třešnička na vrchol - Lucy Liu;) Ale přes to všechno...šest Oscarů?? (03.01.2006)

Kde jen jsou, a kde jsem já/ proč není tu Žoržík, ta má kikina/ to si mám rajtovat na vlastním malíku?/ Ti prevíti jsou na sletu buzíků!// Vítej na srazu buzíķů/ oh Mamma mia, já taky jdu/ zahrajou mi asi pěknou muziku/ na tom srazu buziků.// Kde je ten sál, ten synemárt/ tam schází dnes se naše parta part/ budeme si lízat vodku z pupíka/ jak sluší se na buzíka// Dej sem klysma, já musím srát/ a místečko tak pro hochy udělat/ pak pobryndají mě svým egem po triku/ ti čistí i ti co frčí na piku... Političtí korektoři nechť si písmeno zet zamění s déčkem. A já si jdu heterosexuálně zachlastat, zakrkat a zasmrdět při sledování těch fotbalových budíků na mistrovství světa v pomádování, když už jsem si včera získal odpustek od stařeny společným sledováním této velice žhavé hitovky. Mejk piss, not vár. (14.06.2018)

Americké milé překvapení z počátku tisíciletí - zhruba tak se jeví CHICAGO, muzikál, který je ve všech ohledech srovnatelný se svými již zklasičtělými globálními i americkými předchůdci - starší MY FAIR LADY a mladší WEST SIDE STORY. Nikoliv náhodou i zde má libreto a scénář jasnou ideovou páteř, kterou je pokrytectví a protekcionismus americké přerooselvetovské společnosti dvacátých let a její kletby, srovnatelné s dnešní AIDS: prohibicí. Kompozice, připomínající šroubovici DNA, dává zdánlivě pomalému ději nečekaný spád, a tak ani přehršle pěveckých čísel výrazněji neretarduje v zásadě prostinký děj. Jako zjevení působí výkony protagonistů: Zeta Jonesová jako protřelejší a o poznání inteligentnější z obou posléze se spojivších polodancingových, poloklubových div lehké Múzy, Zellwegerová, zdánlivě prostší a o to ve své herecké kreaci rafinovanější a přesvědčivější a překvapivě neusedlý, srovnatelně dynamický a ve své charismatické úplatnosti a nemravnosti strhující právník Richarda Gera, do kterého by to opravdu nikdo neřekl. Text z éry Watergate nikoliv náhodou evokuje nadčasovost tématu a souzní např. s Mooreovými dokumentárně publicistickými filmy naší doby; rub amerického způsobu života je to vůbec vůdčím předmětem děje. Suverénní zvládnutí a slazení všech složek filmu stejně tak jako gejzír vynalézavých scén (poprava vražednické Maďarky, novinářské loutkohry, Gerův paralelní step při falšování deníku Zellwegerové postavy) dále zdůrazňuje a utvrzuje dojem, že i v tomto případě máme co do činění s pozoruhodným nadčasovým dílem globálního dosahu. (02.11.2008)

Proč se všichni snaží srovnávat tenhle film s Moulin Rouge ?! Jenom proto, že jsou oba muzikály ? V tomhle případě je to pouze jediná škatulka, kterou mají ty dva filmy společnou. Zbytek je naprosto jiný. Tohle je jízda po tobogánu černého humoru s vynikajícími hereckými (tím i tanečními a pěveckými) výkony VŠECH zúčastněných, ze kterých mě nejvíc mile překvapil Richard Gere. Muzikály nemusím, ale tenhle si dám zanedlouho klidně znovu. (04.11.2003)

Na tomhle filmu dominují písně. Některé. Na tomto filmu dominují výkony herců. Některých. Což ovšem filmu ubližuje je nevyrovnanost písní a některé nešťastné herecké výkony, v čele s Renée Zellweger. A ona ještě navíc dostala Oscara. Rob Marshall navíc není tak výjimečný režisér, který by dokázal čarovat tak, jako Baz Luhrmann v "Moulin Rouge". Zkrátka film, jehož plnou popularitu a šestioscarové ocenění si nedokáži vysvětlit. (16.09.2007)