Šmírák

Jistě zajímavá, ale nepříliš zvládnutá studie nebo spíš sonda do duše vraha posedlého zachycováním strachu. Základním kamenem úrazu je už hlavní postava. Ta spíš než strach vzbuzuje soucit (k čemuž směřuje i důraz na to, jak ke své „nemoci“ přišel), ale budiž, to by vlastně ani tolik nevadilo, alespoň má divák komu fandit. Horší je to ovšem s Markovým titulním představitelem, který skoro pořád zběsile mění výrazy v obličeji a jeho (ne) nápadné, silně chaotické chování místy vyvolává až nechtěný smích. Podobně pak divák reaguje na obdivuhodně domýšlejícího se vyšetřovatele. Jinačí už je to s matkou, jediným alespoň trochu strašidelným prvkem ve filmu (čekání ve tmě), ta (spolu se stylovou vražednou zbraní) je ale na můj vkus trochu málo, takže i přes to, že jsem se nenudil, nemůžu dát více než lepší 3*. (09.09.2015)

Michael Powell v roce 1960 poněkud předběhl dobu. Vlastně celá ta konstrukce psychologického thrilleru a filmu o filmu v jednom je nebývale promyšlená. O tom už určitě několik odborníků napsalo knihy. Rozhodně to není běžný film o perverzním vrahovi, a ani mi nepřišel ničím šokující (jen pro kontext: Psycho vzniklo v témže roce). Ve filmu o kameramanovi je samozřejmě propracovaná práce s obrazem, ale za pozornost stojí i hudba (alespoň hlavní klavírní motiv). (30.09.2015)

První půlhodina (první vražda a narozeninová projekce s odhalováním dětství hlavního hrdiny) má velmi silnou atmosféru v zajímavém prostředí a typicky jasných barvách té doby. Je obrovská škoda, že to dalších cca 70-80 minut dokáže naprosto rozprášit v až obsesivně šmíráckém zaměření na hlavního hrdinu, který skoro nesleze z plátna a nezáživnými rozhovory. Divně se chovající, tvářící se a nejednou i hovořící postavy by se daly snést a tak nějak zařadit do koloritu filmu a kamera je výborná po celou dobu filmu (ne nadramo ji drží zlaté české ručičky), ale čím déle ten film trvá, tím více se z něj vytrácí cokoliv zajímavého. A když nakonec doběhne k předvídatelnému závěru, divák si až oddechne. (10.02.2016)

K tomuto filmu jsem se dostal už před lety, když jsem chodil s jednou fotografkou, která to z bůhvíjakého důvodu chtěla vidět (snad pro profesi titulní postavy). Měl jsem za to, že jsem jeho děj dávno zapomněl, ale už po prvních scénách se mi vše osvěžilo, a měl jsem možnost si tam nově všímat věcí, které mi prve unikly (resp. mám pochybnosti, zda jsem je byl tehdy vůbec schopný evidovat). Těmi věcmi myslím například dva výborné fóry na postavu filmového režiséra nebo nepřehlédnutelnou metafikční rovinu celého filmu (natáčení filmu ve filmu, replika Helen "Viď, že je to jenom film", opakované přechody diegetického zvuku na nediegetický), celým filmem navíc velmi promyšleně prostupuje opakovaný motiv voyeurismu, který tehdy zřejmě ještě nebyl nabobtnalý do tak kolosálních rozměrů jako dnes (na mysli nemám jen současnou všudypřítomnost sledovacích kamer, ale kupříkladu i oblíbený žánr porna à la sex za peníze s neznámou dívkou na ulici natáčený kamerou v ruce muže, který připomene jedna z úvodních scén filmu). Celý film ostatně působí nesmírně cudně, alespoň v té kratší verzi, kterou jsem měl možnost vidět já (v celém filmu není jediný záběr na odhalené ňadro nebo sebemenší náznak krve - možná je to v té delší verzi, ale vzhledem k roku vzniku filmu o tom mám důvodné pochybnosti). Sledování tohoto filmu může vzdáleně připomenout Antonioniho Zvětšeninu, ale opravdu jenom vzdáleně (a to ještě spíše ve smyslu povzdechu, že takové filmy už se dnes netočí), a současného diváka už to asi moc šanci oslovit nemá - osobně jsem se u filmu docela nudil, není ani napínavý, ani strašidelný (nedejbože šokující), ale nelze mu upřít nezpochybnitelné umělecké kvality. Pokud se z toho dnes skutečně stala dávno uznávaná klasika, pak zcela po právu. (27.09.2015)

Znepokojivé drama, které stojí na vynikajícím hereckém vystoupení Karlheinze Böhma, který skvěle dokázal vystihnout jak plachost a nejistotu své postavy, tak obsesi strachem a zoufalou touhu po zachycení toho nejpřesnějšího výrazu hrůzy na tváři své oběti. Snímku se navíc podařilo propojit temnou linii příběhu s postupně se rozvíjecím vztahem mezi hlavní postavou a slečnou bydlící v pokoji po jeho matce, což spolu s krásně chladnou atmosférou a sugestivně působícím koncem dělá z Peeping Toma film, který rozhodně stojí za vidění. A až potkám na krátko ostříhaného zrzavého chlapa s kamerou, tak budu okamžitě mazat co nejdál od něho :-) (27.04.2009)