Seveřan

Ze všech tří filmů Roberta Eggerse je zrovna Sevřan asi nejpřístupnější širšímu publiku, protože příběhovou linkou se hodně podobá Disneyovce Lví Král. Film je hodně komorně natočený s přimočarým příběhem, který má ve filmu jenom jeden zvrat (který jsem úspěšně odhald už dlouho předtím než na něj došlo). Vizuální stránka filmu je perfektně natočena, protože se jedná o takzvaný artový film a obecně tenhle snímek nemá žádnou kulervoucí hollywoodskou akci, což v tomhle případě není výtka, ale naopak pochvala. Akční scény jsou krátké, realistické a nejvíc bych je asi přirovnal k akci z filmu NIKDO. Ne kvůli choreografii, ale kvůli té její údernosti a syrovosti. Navíc je většinou natočená na jeden záběr, takže je všechno krásně přehledné. Vrcholem filmu pro mě byly různé snové a halucinogení sekvence, které víc odkrývaly tu severskou mytologii a její mýty. Škoda, že jich nebylo víc. Film můžu jedině doporučit, ale upřímně to není snímek, který bych si chtěl v nejbližší době pustit znovu. Hlavní postava Alexandera Skarsgarda toho moc nenamluví, ale většinu jeho myšlenkových pochodů odtušíte z jeho výrazu ve tváři nebo z řeči těla. Film můžu doporučit všem milovníkům vikingů a severské mytologie obecně – 7,5/10. (02.08.2022)

Strašně rád bych hodnotil lépe, ale celé mi to přišlo hlavně o tom využít všechny "severské možnosti" jak zaútočit na diváka óóóóch a áááách efektem. Mužské postavy byli presentovány, jako že jsou to úplný debilové. Časová linka nebyla konsistentní a jako road movie s nějakým cílem to taky nefungovalo. Naštěstí to zachraňovali Kidman a Taylor-Joy, tyhle dvě dámy snad jako jediné věděli co se po nich chce a jak to mají zahrát. Ale ani díky těmto dvěma herečkám jsem se nezbavil pocitu že se v podstatě dívám na něco co je jen "na oko". Ta to mi opravdu nestačí. Za mě 2* a 49% (23.05.2022)

Po prožitém Majáku jsem se Seveřana docela obávala, podezřívala jsem Eggerse z toho, že Kidmanku obsadil jen jako lákadlo na plakát, aby o film zavadila co nejširší základna, které její jméno není lhostejné... Ale všechno je nakonec jinak. Jako bych zapomněla, že Kidmanka zcela standardně už dřív pracovala s výraznými režiséry, od Kubricka po von Triera. Navíc pro diváky seriálových Vikingů může Seveřan představovat příjemné navázání na širší téma. Není důvod k obavám ani k předsudkům, naopak je vhodné si Seveřana užít na velkém plátně a nechat se unášet islandskou přírodou podobně jako kdysi u Sjöströma. (17.05.2022)

No to mě poser! Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě pronést něco jako „Div se světe!“, „To tedy zírám!“ nebo nějaký podobný šosácký pamrd. Každopádně, buď se ze mě stal na postarší kolena artový hnědopich, nebo Vaječňák tentokrát opravdu natočil něco, co se dá vcelku zdárně „vstřebat“ a usedět i bez kapesníku napuštěného ředidlem a tolik erektilní Heideggerovy ontologie v müsli. No, jelikož jsem stále na štěrbiny (a štěrbiny na mě), neobjevily se mi lupy, uhry, nekokotám, nesmrdím, nadměrně se nepotím, netloustnu a ani nemívám nutkavou potřebu unudit se xmrti u kdejaké rádoby hluboce filosofující smažkopičoviny, abych o ní posléze mohl velkohubě žvanit, jak jsem ji pobral ještě lépe než samotný zfetovaný autor, který vesměs taky neměl šajn, o čem to vlastně narkotizuje, tak bude PŘE-QA-PI-VĚ asi správně za b). Vskutku jsem se s predicktivním tikem v oku upřímně děsil v očekávání další Topořící se Valhaly a duševně se připravoval na mentální i gluteální nekrózu, ovšem Vaječňák tentokrát jen pomlel Barbara Conana s bio Hamletem v naturální podobě, okořenil hrstkou Oidipia a naprosto uhrančivě (i díky Islandu) natočil poměrně strhující, poplatně době temnou, syrovou a surovou vikinskou mykologickou telenovelu se spoustou až za hranu odpudivě brutálních záběrů, zejména v podobě přímých a naprudko nasvětlených frontálních nájezdů na xichty příšerně zombifikované Kidmenky a i bez botoxu od přirození děsivé Aničky Krejčí – Radostné. Samozřejmě by to nebyl Vaječňák, kdyby se nesnažil i takto vizuálně orgastickou a poměrně záživnou ukázku toho, že scénicky i akčně potuněné oridžiny bez Třesoštěpovy slovní rakoviny a pouťové filosofie mohou být s kapkou Miliuse veskrze snesitelné, dokurvit nějakými těmi vikinskými pa-rituálními smaženicemi z lysohlávek a muchomůrek, avšak ty tentokrát, patrně za pomocí svého terapeuta, udržel na přežitelných dvaceti procentech hrací doby. Dvakrát do roka si to sice znova pouštět nebudu, ale bezprostřední dojem z některých scén a obrazů byl, promiňte mi ten buzerantský výraz, „magicky uchvacující“. A berte v ocas, že ty homokládoviny na plátně menším než 3 metry rozhodně tolik nevyniknou! (16.04.2022)

Eggers nikam nespěchá a ujíždí si na symbolice početných snových sekvencích, ale nenajde si čas vysvětlit a adekvátně k jejich důležitosti vyobrazit klíčové zvraty v rozhodnutích hlavní postavy. Což je způsobeno buď nešťastným střihem, nebo scénářem tvůrce, který toho umí hodně, vyjma toho nejpodstatnějšího - dramaturgicky komplexně odvyprávět příběh a citlivě pracovat s jeho motivy. The Northman mě bavil duchem krvelačného vlka, vizuálem, osobitým filmovým světem i krutostí, jakou navíc ve spojitosti s nekorektností v současném mainstreamu nevidíme, ale čím více času ubíhá od jeho shlédnutí, tím více je pro mě spíše jenom odvážně podaným béčkem s rozpačitým obsahem, než “artovým velkofilmem”. (21.04.2022)