Seveřan

Po prožitém Majáku jsem se Seveřana docela obávala, podezřívala jsem Eggerse z toho, že Kidmanku obsadil jen jako lákadlo na plakát, aby o film zavadila co nejširší základna, které její jméno není lhostejné... Ale všechno je nakonec jinak. Jako bych zapomněla, že Kidmanka zcela standardně už dřív pracovala s výraznými režiséry, od Kubricka po von Triera. Navíc pro diváky seriálových Vikingů může Seveřan představovat příjemné navázání na širší téma. Není důvod k obavám ani k předsudkům, naopak je vhodné si Seveřana užít na velkém plátně a nechat se unášet islandskou přírodou podobně jako kdysi u Sjöströma. (17.05.2022)

No to mě poser! Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě pronést něco jako „Div se světe!“, „To tedy zírám!“ nebo nějaký podobný šosácký pamrd. Každopádně, buď se ze mě stal na postarší kolena artový hnědopich, nebo Vaječňák tentokrát opravdu natočil něco, co se dá vcelku zdárně „vstřebat“ a usedět i bez kapesníku napuštěného ředidlem a tolik erektilní Heideggerovy ontologie v müsli. No, jelikož jsem stále na štěrbiny (a štěrbiny na mě), neobjevily se mi lupy, uhry, nekokotám, nesmrdím, nadměrně se nepotím, netloustnu a ani nemívám nutkavou potřebu unudit se xmrti u kdejaké rádoby hluboce filosofující smažkopičoviny, abych o ní posléze mohl velkohubě žvanit, jak jsem ji pobral ještě lépe než samotný zfetovaný autor, který vesměs taky neměl šajn, o čem to vlastně narkotizuje, tak bude PŘE-QA-PI-VĚ asi správně za b). Vskutku jsem se s predicktivním tikem v oku upřímně děsil v očekávání další Topořící se Valhaly a duševně se připravoval na mentální i gluteální nekrózu, ovšem Vaječňák tentokrát jen pomlel Barbara Conana s bio Hamletem v naturální podobě, okořenil hrstkou Oidipia a naprosto uhrančivě (i díky Islandu) natočil poměrně strhující, poplatně době temnou, syrovou a surovou vikinskou mykologickou telenovelu se spoustou až za hranu odpudivě brutálních záběrů, zejména v podobě přímých a naprudko nasvětlených frontálních nájezdů na xichty příšerně zombifikované Kidmenky a i bez botoxu od přirození děsivé Aničky Krejčí – Radostné. Samozřejmě by to nebyl Vaječňák, kdyby se nesnažil i takto vizuálně orgastickou a poměrně záživnou ukázku toho, že scénicky i akčně potuněné oridžiny bez Třesoštěpovy slovní rakoviny a pouťové filosofie mohou být s kapkou Miliuse veskrze snesitelné, dokurvit nějakými těmi vikinskými pa-rituálními smaženicemi z lysohlávek a muchomůrek, avšak ty tentokrát, patrně za pomocí svého terapeuta, udržel na přežitelných dvaceti procentech hrací doby. Dvakrát do roka si to sice znova pouštět nebudu, ale bezprostřední dojem z některých scén a obrazů byl, promiňte mi ten buzerantský výraz, „magicky uchvacující“. A berte v ocas, že ty homokládoviny na plátně menším než 3 metry rozhodně tolik nevyniknou! (16.04.2022)

Úplně ultimátní nářez to není (možná bude po 2. projekci), ale je výborný, kterak si brooklynský hipster Eggers i ve velký studiový produkci zvládl prosadit svůj jasný tvůrčí rukopis, zdá se bez zásadních kompromisů. Je to právě jeho styl, vize a důraz na detail, temný nádech severské mytologie a drsných starých obyčejů, spolu s životní rolí Skarsgårda, co z toho dělá významný počin a svým způsobem vzácný zjevení; navíc vysoce záživný a vtahující. Jeden záběr scéna Attack-the-village tak velká paráda, až jsem si to přál celý víc válečný. (13.04.2022)

Směs vikingské řezničiny a mytologické symboliky dopadla ve prospěch toho prvního – bohužel pro mě. Eggersova předchozí díla Maják a Čarodějnice byla rozhodně nadupanější co se týče významů, nedořečenosti a nároků na diváka a v této konkurenci je nový Seveřan rozhodně jeho nejpřístupnějším a nejpřímočařejším snímkem. Animální nabušenost Alexandera Skarsgårda má dostatek prostoru k vyniknutí, stejně jako křehkost slovanské víly Anyi Taylor-Joy. Bitevní scény jsou dostatečně brutální (přestože ještě trochu přitlačit šlo) a podle očekávání i krásně nasnímané. Nádherně vypadá i provádění pohanských rituálů, s nimiž Eggers sice nešetřil, ovšem přehršel mytologické omáčky se spíše snaží zakrýt banalitu ústředního příběhu. Ten vychází ze skandinávské legendy o Amlethovi, kterou později využil Shakespeare jako klíčovou inspiraci pro Hamleta. Čitelnou příběhovou kostru však Eggers obohacuje jedním zásadním zvratem, jenž je sice trochu předvídatelný, zároveň však správně osudový a krutý. Seveřan je tak hlavně o pomstě, o nemožnosti (či neschopnosti?) vymanit se z předurčenosti. Dohromady to není málo, ale od jednoho z nejtalentovanějších nezávislých tvůrců bych uvítal přece jen trochu odvážnější podívanou. (18.04.2022)

Velkostudiový systém naštěstí Roberta Eggerse nesemlel, i přes vyšší budget zůstal svůj, nepodbízivý a originální, byť si myslím, že z jeho dosavadních tři zářezů je tenhle asi nejméně zajímavý. Vyprávění totiž neuchopil zrovna bezchybně, zejména v prostřední části se příběh táhne jak med, jako by nevěděl kudy dál, ale díky Odinovi to s krvavým halali zase chytne dech a závěrečný souboj je atmosférická pecka. Potěší i neokoukané náhledy do života starých seveřanů, jejich zvyků a šamanských obyčejů. Chlapácký Skarsgard imponuje živočišností a muskulaturou, takže nevadí ani jeho tradiční štěněčí pohled, naproti tomu na Nicole Kidman, když jí zrovna milosrdně nezabírá kamerový filtr, je úděsný pohled, liposukce obličeje je zlo. I stárnout by se mělo umět s grácií. (02.06.2022)