castor

Fíííha, kde začít… Tohle je úkaz. A docela smršť. Hlavní hrdina to při pálení chlastu krapet přežene, ocitá se v zasněženém severoamerickém lese plném nebezpečí, trpí a hladoví, a aby přežil, a ještě vydělal na prstýnek pro svou vyvolenou, musí ulovit nějakého toho bobra. Přes prvotní (často bolestivé) peripetie získává zálesácké zkušenosti, při lovu je úspěšnější a rozverná dcerka obchodníka, se kterým může směňovat, je tak stále blíž. Celé je to vlastně o překonávání levelů – něco se po značných neúspěších povede, palírník získá užitečný nástroj, rozkouká se a posune se díky němu dál, ale příště krutě narazí a musí to zase zkoušet nanovo. Pasti jsou sofistikovanější a počet ulovených (zákeřných) bobrů přibývá. Výsledek dodržuje náležitosti němé grotesky, je u toho ale velmi přehledný a především nápaditý. Ano, slovo nápad tu dostává docela jiný rozměr. Prakticky nijaký rozpočet kompenzují kreativita, hravost a nasazení hrstky tvůrců. Nápadů je tolik, že je divák kolikrát ani nestíhá. To se prostě musí vidět. To vše bez desítek milionů dolarů a bez složitých digitálních triků. Nadšení a tvůrčí svoboda… ale coby divák zase tak do stropu neskáču, místy se to prostě zajídá a postupně je to poměrně repetitivní. Navíc smíchu jsem od sebe čekal mnohem víc. Jednoduše milý malý film zasypaný nápady. Navíc s přehnanou stopáží, klidně to mohlo mít jen hodinku a čtvrt.

Devadesátky se vším dobrým i vším špatným. Zatímco u spousty snímků z dané doby mnohé funguje spolehlivě i po téměř třiceti letech, v Nebezpečných myšlenkách je nedostatků překvapivě dost. Michelle Pfeiffer má za sebou službu v americkém námořnictvu, takže by šichta u bujaré třídy neměla představovat nijak velký problém. Nebyla ale snad tolik naivní, aby se domnívala, že v lavicích bude zrovna na téhle škole sedět věděníchtivá mládež. Pár študáků mělo pletky s policií, jiní poznali nemilosrdné zákony života. Tvrdohlavost učitelky, kus štěstí i touha scenáristy nakonec způsobí, že žactvo začne roztávat. Celé je to ale poměrně rychlé (myslím to roztávání), naivní i dost prosté. A nikterak poutavé. Skladba Gangsta´s Paradise a samotná Pfeiffer sice místy dokážou malé zázraky, ale jinak kloužeme po průměrné látce s minimem napětí a zajímavosti. A vlastně i atmosféry.

Jeho filmy se točí okolo střetů kultur, jsou rozmanité, osobní. Ang Lee střídá žánry, nebojí se výzev. V době, kdy už žil ve Spojených státech, vystudoval divadelní režii, následně získal titul v oboru filmová produkce. Hned se mu ovšem nedařilo, o práci jen tak nezavadil, staral se tedy doma o děti a psal scénáře. A debut si odbyl až na začátku 90. let. Jeho první tři filmy se umně otíraly o vykreslování rodinných vztahů. Točil je na Tchaj-wanu, za podpory USA, a už tehdy byl silný v kramflecích. A sbíral filmové ceny. Velmi zajímavý byl i v druhé polovině 90. let se třemi rozmanitými (a už ryzími americkými) kousky, aby pak s vysněným Tygrem a drakem znovu dobyl Hollywood. Nádherně poetický hrdinský epos, který vzkřísil klasické wuxia filmy, představoval opravdový průlom asijských filmů na americkém trhu i pořádný oscarový úspěch. Dalším vrcholem byla pomalá a váhavá Zkrocená hora s podmanivými obrazy a dvěma výtečnými herci. Lee je holt režisérský chameleon, který mě ovšem v posledních letech příliš neoslovuje. A i pánové (jindy velmi pochvalní) kritici to překvapivě také zmiňují.

Spaní na tvrdé desce, četný noční déšť, často dusno a vlhko, permanentní usínání za doprovodu hlučného hmyzu. A pak den, s vysokými teplotami a prázdným žaludkem. Vyhraje ta největší ulhaná svině nebo nějaký komplexnější balíček (zručný, sportovně založený, hloubavý, inteligentní, pokorný)? Tři série a třikrát v roli moderátora promotér MMA Ondřej Novotný. Zatímco v Robinsonově ostrovu se rozkoukával (dobře, byl vyloženě uspávačem hadů), tady byl už fajn. Celkově důstojné, prostor pro zlepšování nicméně rozhodně byl. Postupně ubylo vaty, opakování scén a otřepaných frází, ale krátit se pořád dalo. Samotná produkce pak samozřejmě výrazně zasahuje a rozhodně umí ovlivnit, jak ten či onen na diváka působí, navrch ve snaze hru zatraktivnit vymýšlí ultrahloupé a umělé výhody. Přibylo i dobrovolných odchodů. Regulérnost soubojů občas diskutabilní. Samozřejmě přeháním, ale je to furt spíš taková nekomfortní sportovní dovolená bez slaniny a vajíček k snídani, kdy dotyční URČITĚ nemají možnost vyčistit si zuby nebo ostříhat nehty :-) Každopádně kdo remcá, má v televizní nabídce spoustu možností.

Příběhově dvouhvězdičkový brak s několika tříhvězdičkovými akčními scénami. Takže bych se zase trochu uklidnil. Netflix si prostě jede svůj nijak vysoký průměr, bezduché akce s nekonzistentním scénářem vyrobil za poslední roky dost a tahle není nikterak horší než starší bráškové. Jessica Alba je ostré děvče ze speciálních jednotek, ale teď se vrací do své domoviny, aby pohřbila svého otce. V maloměstě ovšem odhalí nějakou tu nepravost a pochopí, že táta zemřel trošku jinak, než jí sdělila policie. Zbytek je o osvědčené cestě za pomstou… Někdo má holt furt pocit, že dámy dál potřebují své hrdinky, které potrestají (u Jessicy pořezají a pobodají) všechny ty dareby mužského pohlaví. Ostatně Netflix už nemálo akčních kousků vedených známými herečkami, které se běžně v daném žánru nevyskytují, představil. Albě přitom fyzicky náročné role nejsou cizí, ohánět se poměrně umí a třeba úvodní souboj v poušti nebo v železářství svou kvalitu mají, celkově se ale dalo na choreografii samozřejmě mnohem víc zapracovat. Každopádně osamělá (drobounká) hrdinka, zkorumpovaný senátor a jeho povedení dva synci plus další darebáctvo mohli v kombinaci s ospalým zapadákovem, horami a prašnými cestami zafungovat. Daří se to jen z části. Indonéská režisérka Mouly Surya místy bojuje se scénářem, jindy s omezením v podobě rozpočtu. A bohužel i s viditelnými limity Jessičina herectví.

Víte či tušíte, který druh zážitku vás čeká. Často temný, zvláštní, sarkastický, excentrický, plný nadsázky i násilí, navíc divákům nechávají prostor pro vlastní fantazii. Pohrávají si s různými žánry, ovšem přistupují k nim po svém a v mnoha směrech je převracejí. Zdobí je cynický humor a přesný pohled na své postavy. I když jsou svérázní a jejich filmy nejsou žádný přímočarý mainstream, dokážou přilákat publikum a být výděleční. Joel a Ethan spolu začali dělat Super8 filmy už jako děti, tedy formát 8mm filmů. Prorazili díky Potížím s Arizonou. Sám to mám u Coenů poměrně jednoznačné: buď mě dost nadchnou, nebo naopak zklamou. Následující Millerova křižovatka a Barton Fink spadali do druhé skupiny, ostatně neúspěšné byly i u diváků. Následoval fenomén Fargo, po kterém si mohli dělat, co se jim zlíbí – ne že by to předtím bylo jinak. Každopádně je to jedno, protože průvodci epizodou zase chválí a překypují spoustou frází, takže „všichni jsou tam báječní“ nebo „výsledek je naprosto mimořádný!“

Odvaha pod vodní hladinou musí být pro člověka stále větší. Příběhy lidí, kteří jsou s pevninou minimálně spjatí. Sledujeme počínání přivolávače žraloků či mnohahodinový boj s vorvaňem, který představuje pro obyvatele vesnice nasycení na několik měsíců. Hurikány a tajfuny jsou stále se opakující připomínkou gigantických sil, kterými oceán vládne. A je třeba mít k nim respekt i úctu, ta ovšem lidem (nikoliv obyvatelům pobřeží) schází. Stále menší úlovky způsobují stále větší riziko – moderní způsoby rybolovu můžou způsobit, že do půl století nebudou v mořích a oceánech takřka žádné ryby. Další očekávanou katastrofou je vzestup hladiny moří, brzy bude souš ještě více ovlivňována oceány.

Je fajn, že v současném pojetí ubylo přehrávání i ponižování amatérských soutěžících a přibyla přirozenost. A je stejně fajn, že za senzacemi honící se Nova našla překvapivě solidní balanc mezi originálem a potřebami domácího prostředí. Ale prostě se to už zajídá... Naposledy svérázný Martin, tentokrát charismatický sympaťák Honza. Zaujal v průběhu, držel si standard, byl inteligentní, a je samozřejmě otázkou, zda si půjde vlastní cestou (někdejší náctiletá vítězka Kristína, která se v zahraničních michelinských podnicích nebála „podřadných“ prací a postupně stoupala pozicemi vzhůru) nebo bude dělat komerční televizi panďuláka. Chtělo by to každopádně nějaké ozvláštnění (přirozené, svěží, žádné cucání z prstu).

Rozšířila obzory romantické komedie o výrazné postavy a ironické dialogy, ale furt zůstala na poli romantiky a tradice. Dokázala být sentimentální, kousavá i cynická. Bez ní by měly fanynky Meg Ryan nebo Meryl Streep výrazně smutnější život. Než se začala otírat o film, živila se jako novinářka a spisovatelka. Rebelka, rozhodně zajímavá, silná, svá... Podílela se na jedné z verzí scénáře pro drama Všichni prezidentovi muži, kterou ovšem režisér Pakula nakonec nepoužil. Vešla ale ve známost vlivných lidí, nakonec napsala pro Mikea Nicholse Silkwoodovou. Následovala Hořkost a poté vrcholné dílo scenáristky Ephron: Když Harry potkal Sally, které zase režíroval Rob Reiner. A pak už to jelo. Režijní debut a po něm kultovní romance Samotář v Seattlu, po které šla celá jedna generace divaček do kolen. U dalších projektů vesměs rovnou psala a režírovala, u Lásky přes internet vyčarovala moderní pohádku s osvědčenou dvojicí ze Samotáře. Další kousky průměrnější, tvůrcům epizody to ale nevadí, melou, chválí, obdivují, i když kvalita jejích scénářů šla prostě dolů. Navíc prý byla dost kritická a ke druhým slušně tvrdá – také to pánové (tradičně) nekomentují.

Registrační číslo 25085, krycí jméno Volha. Manželka Míša je naivka, Lanďák si dál zahrává s režimem a Standa „voe“ Pekárek nesnáší, když se nad něj nějakej studovanej povyšuje. (Zatím) se ukazuje jako neškodný mluvka, který za celý život přečetl akorát Klapzubovu jedenáctku, který občas stojí za nějakou tou šmelinou a který dámám nabízí nachcanou klouzačku. Právě nastoupil coby šofér do Československé televize a věří, že jednou bude vozit i toho Goťáka. Každopádně StB mu nebude zobat „jedna paní povídala“, potřebuje tvrdá data. Režisér Jan Pachl nevytvořil nic dějově závratného, ale má to fajn atmosféru, velmi dobré herce i šikovně včleněné archivní záběry. Pochvala i pro maskéry, architekty, kostýmní výtvarnice… Všechny ty široké kravaty, šílené dekorace, skleničky na hořčice, východoněmecké tapety nebo umakartová jádra jsou úžasné. Místy uskákané, jindy umělé, občas variující situace z minula. Škoda i některých málo prokreslených vedlejších postav, dámy jsou tu často za ty, které ochotně a kdekoliv roztáhnou nohy. Ale celkově dobré. Ještěže ty dvě barevné televize ukecanému prospěchářovi a křupanovi zůstaly…