castor

Miluju podivíny ze zapadákovů, miluju znepokojivou atmosféru, kterak se prázdně či nepřátelsky otáčejí za „vetřelci“ z velkoměsta. Už jsme si to „prožili“ v roce 2008. Mladý pár, odlehlé místo a trojice nejprve drzých, posléze po krvi prahnoucích vrahů. Anonymita a naprostá absence jakékoli zjevné motivace. Bylo to mrazivé, bylo to děsivé. A samozřejmě znepokojující, protože pronikání do domu nebylo o prokopnutí dveří, ale o pomalém psychickém deptání. Dvojka přinesla prakticky to samé. I s tím negativním: nelogickými kroky a rozhodnutími. Renny Harlin, který v 90. letech platil za výborného akčního specialistu a který pak zřejmě prodělal nepříjemný úraz hlavy, nic nového nevymýšlel. Dnes průměrný řemeslník má nicméně s horory solidní zkušenosti. Zamilovaný páreček musí nejprve párkrát něco pořešit s nerudnými vidláky, aby se pak v domě uprostřed lesů oddával odpočinku a romantice. Samozřejmě do prvního zabouchání na dveře... První desítky minut jsou fajn. Ač víme, že z nevinných obětí se nestanou lovci, má to napětí i několik solidních nápadů. Jenže pak Madelaine Petsch vleze do sprchy (a trestuhodně nic neukáže), přijde pár nemotorných momentů a hloupých rozhodnutí, a to i v době, kdy má páreček k dispozici nabitou brokovnici. S mdlou naháněnou po lesích pak opadne i napětí, samotné finále žádné hody nepřinese. Se třemi hvězdy ale nemám problém. Uvidíme, co příště, maskovaní násilníci se totiž vrátí velmi brzy.

„Navíc jestli jsme chtěli, abys vypadal jako debil, tak tohle bude fungovat!“ Stlačit ego pilota a naučit ho létat s nejdokonalejšími bojovými vrtulníky. I vznětlivý Maverick přišel do školy pro elitní vojenské piloty, taky to byl frajírek a taky projektu americká armáda vyslovila svou podporu a poskytla nejmodernější stroje a nejlepší piloty. Přesto Top Gun víc stavěl na postavách, ke kterým jsme měli jednoduše blíž, Nicolas Cage se navíc zdaleka nedostane tolik pod kůži jako tehdy Tom Cruise. A neznámý (a hlavně nezajímavý) David Green navíc nesahá Tonymu Scottovi ani po kolena. Scénář průměrný a schematický, akce je málo, a když to přeženu, tak spočívá v detailu na obličej pilota, detailu na vrtulník, explozí oslněném obličeji pilota. Ta závěrečná je navíc poměrně nepřehledná. Samozřejmě záleží, jakou optikou se na to člověk dívá. Zda pohledem počátku 90. let, tak si to tři hubené hvězdy zaslouží, jinak je to sotva na dvě.

Roky jsme poslouchali, že hodně vajec škodí, že nám mrkev zlepší zrak, že mražená zelenina nemá žádné vitaminy, přitom jde tak trochu o mýty, pak se na nás zase valilo, jak je všechno BIO či e-friendly nejzdravější, jak je maso plné růstových hormonů anebo že po cukru se jen tloustne a ucpávají cévy. To Mia Wasikowska na to jde na jedné elitní soukromé škole trochu jinak. Začíná to radami, jak je třeba jídlo dlouho a pomalu žvýkat či se vyvarovat stravovacím automatům, přičemž u studentů přicházejí psychické i fyzické změny k lepšímu, takže proč nešlápnout do extrému? Papat přece ve skutečnosti nepotřebujeme… Je totiž třeba plivnout do tváře nadnárodním potravinářským řetězcům a zachránit planetu. Vliv učitelky sílí, propasti v nefunkčních rodinách studentů, kde se s nějakou mateřskou nebo otcovskou odpovědností zrovna moc nepracuje, zrovna tak. A výsledek dává dost prostoru k vlastnímu zamyšlení. Artové, pomalé, znepokojivé, repetitivní a odtažité pojetí ale přece jenom ubírá na celkové uvěřitelnosti příběhu. Výsledek mohl (a měl) být vyzrálejší a stálejší.

Coby Doug Ross v Pohotovosti z nemocničního prostředí válel a následně jako nemnoho kolegů zvládl vydařený přechod z televize na velké plátno. Začal coby Tarantinův brácha v Od soumraku do úsvitu, střihl si romanci Báječný den a solidní akční thriller Peacemaker (který ovšem tvůrci epizody ignorují). Platilo, že se uměl sladit s výraznými hereckými partnerkami. Kritizovaný Batman mu vaz nesrazil, naopak potkal Stevena Soderbergha (který je proslulý střídáním výborných a velmi průměrných filmů) a už to jelo. Hrál v šesti jeho filmech, navíc spolu založili produkční společnost Section Eight Productions, sám si zároveň získal respekt mezi režiséry. Zatímco spousta herců zkusila přeběhnout na druhou stranu a alespoň jednou si vyzkoušet režii, Clooney se v téhle disciplíně nechtěl jen rozkoukávat. Milujte svého zabijáka ukázalo, že tenhle sympaťák má velký talent a Dobrou noc a hodně štěstí to jen potvrdilo. Výrazný pak byl několikrát i u bratrů Coenů, jeho zajímavý tvůrčí styl se nicméně minimálně v poslední dekádě krapet vytratil, což pánové publicisté/filmoví kritici (tradičně) jaksi vynechávají.

Nezávislý filmař Richard Linklater byl roky originální jistotou, ostatně jeho dokonalá setkávací trilogie Před... je konverzační romantickou vlnou tsunami par excellence. Je ale pravda, že jsem jeho práci poslední dekádu od oceňovaného Chlapectví vlastně vůbec nezaznamenal. Jeho novinka ale za pozornost stojí. Někdo coby vedlejšák doplňuje zboží v obchodě, jiný cvaká lístky v kině, profesor psychologie Glen Powell si ovšem přivydělává tím, že pomáhá policii lapit potenciální zločince, no, spíš prostě ty, kteří vyhledávají nějakého nájemného vraha, který by je zbavil partnera nebo klidně vlastní mámy. A tím údajným killerem je právě on. Jinak ale samotář, plachý, lehce neohrabaný. S úspěchy v utajení ale roste sebevědomí, setkává se s okatou brunetkou a poruší kvůli ní všechna pravidla. Upřímně mě první desítky minut prakticky nebraly. Napětí přichází až právě se smyslnou Adriou Arjonou, mnohé se začne komplikovat a konečně je to slušně šťavnaté. Dialogy jsou uvolněné, situace a zvraty zajímavé. Chtělo to nicméně (výrazně) víc humoru a i kvůli dějově průměrnému startu mi víc sedí tři hvězdy.

Bůh, disciplína a hranice rodičovské lásky. Tvůrci si toho nabrali hodně, některé linie tak prodávají jen se střídavými úspěchy. Ačkoliv se bratři Von Erichovi v 80. letech nesmazatelně zapsali do historie wrestlingu, není to sportovní film, nýbrž rodinné drama, které mapuje nelehké osudy jedné famílie (a to ještě bylo bratrů ve skutečnosti šest, Chrise, který ve wrestlingovém byznysu nikdy naplno neuspěl a propadl depresím, tvůrci vůbec nezmiňují). A možná rodinné poměry kolikrát bolí víc než nacvičené pády a letové chvaty... Protože fotřík… velkohubý blb, kompenzující si vlastní nesplněné ambice, který si jde tvrdě za svým a vršící se rodinné tragédie prostě bere tak, jak přicházejí. A zatímco rodina truchlí, on už má v hlavě plány, jak mrtvého bratra nahradit. Ano, asi není tajemstvím, že těch pohrom bude víc, i když za sebe jsem byl rád, že jsem o rodině Von Erichových dopředu vlastně nic nevěděl. Vládne tu docela pohoda, i když si divák brzy všimne, že city a podporu navzájem si tu projevují zejména sourozenci, protože otec má v hlavě jediné: vychovat šampiony. A celé to probublává pod povrchem a divák čeká, kdy se to dostane ven. Dostane, ale s menší okázalostí, než bych si přál. Má to sice fajn retro atmosféru a skvělé herce, ale postavy nemají prostor, jaký by si zasloužily. Vlastně ani snaživý Efron… Vztahy vnímáme, ale nevidíme do nich, chybí vzájemné působení, chybí víc společných scén mezi bratry. Prostě bych namísto objímání a poplácávání po ramenou uvítal hlubší zkoumání sourozeneckých vazeb. Řada postav (kupříkladu matka) doplácí na přílišnou zkratkovitost. O některé linie se jen otřeme. V mnoha případech bych byl důraznější, jindy bych se zase nebál emocí. Ale obecně spokojenost, to zase jo.

Tak nějak víme, že existuje i žraločí mořský druh, kterému není cizí sladká voda a který se za potravou vydává i proti proudu řek. Tým okolo Xaviera Gense se ovšem nebojí ani špindíry Seiny a vysílá hladovou parybu přímo do Paříže. Nejprve si smlsne na mladých naivních ekoaktivistech (tahle podvodní pasáž z pařížských katakomb se překvapivě povedla), aby pak ve velkém (doslova) zaútočila na zoufalé triatlonisty, kteří na plaveckou část s velkou pompou vyrážejí právě do Seiny. Postavy navíc nebojují jen s mrštnými lidožrouty, ale i s politikou v podání ujeté starostky, která se ráda cpe před kamery a varování ignoruje. Čekání je nicméně dlouhé, první desítky minut se zoufale táhnou. A ještě se to celé bere zatraceně vážně. Přitom dané skutečnosti tu prostě jsou a tvůrci se neobtěžují je nějak vysvětlovat. Protože plasty v mořích, protože pohlavní dospělost dřív, protože kdo ví, co ještě. Bérénice Bejo už to zdaleka tak nesekne jako v černobílém Artistovi, táhne si za sebou samozřejmě nějaké to trauma z minulosti, náčelník říční policie, kterého Gens přizval ze společné práce zvané Farang, to má podobně. Zatímco zmiňované katakomby se (i trikově) vydařily, na závěrečnou řežbu jako by nastoupil jiný tým, a i když žraloci ani tehdy nevypadají jako pixely z dílny Asylum, byl jsem rád, že tenhle svinčík skončil. Dvě hvězdy ale v klidu dám.

Walt naposledy ochutil heřmánkový čaj nebo si pohrál s vojenským kulometem. A coby osamělý vlk si šel pro své vykoupení. Byl tu ale ještě jeho učenlivý student Jesse, který do světa gangsterů vlastně nikdy úplně nezapadal… Teď se zjevil u dveří svých starých kámošů. S jizvami na obličeji, zarostlej, špinavej, hladovej, zlomenej. Z úderného finiše seriálu zůstaly některé nezodpovězené otázky. Zvolí „nový“ život nebo pomstu? Scénáře i režie se opět chopil Vince Gilligan, pohlídal si atmosféru, nabídl zlehka budované napětí i několik překvapivých momentů, přidal slušnou dávku nostalgie. A zvolil nečekaně loudavé tempo vyprávění. Místy fanouškovský dovětek, jindy psychologické drama s melancholickým nádechem, které si pomáhá velkým množstvím flashbacků. V nich se vrací prvotřídní psychopat Todd, nikdo přitom moc neřeší, že Jesse Plemons přibral nějaké to kilo, protože to celé jednoduše funguje. El Camino si jde svou vlastní cestou, nabídne třeba napínavou sekvenci s prohledáváním bytu nebo jednu výbornou přestřelku. Představuje prostě fajn dohru a uznání tragického hrdiny seriálu Jesseho, který toho zatraceně hodně schytal. Navíc jsem měl závěrečnou sérii v paměti, takže jsem se v ději rozhodně neztrácel.

O poválečných traumatech vznikly bezpochyby lepší kousky. Tomuhle nepomůže ani skvělé herecké obsazení v čele s Robertem De Nirem, který coby vietnamský veterán brzy pochopí, že každý se s poválečnou depresí vyrovnává trochu jinak. V jednoduchosti je sice síla, nicméně britský televizní tvůrce David Hugh Jones měl přidat plyn a nabídnout alespoň nějakou zapamatovatelnou (silnou) scénu. A nemyslím tím válečnou vřavu. Místo toho nabízí tuny dialogů, předvídatelné momenty a průměrný (a ještě navíc skřípající) příběh. Dietní tři hvězdy.

Byl a vlastně pořád je součástí nesmírně výdělečných sérií. Coby neohrožený archeolog se vrátil hned pětkrát, vesmírného piráta Hana Sola v přelomové sci-fi pohádce George Lucase si zahrál čtyřikrát. Právě u něj přišel jeden ze zlomů, když mu na začátku 70. let svěřil roli v komedii Americké graffiti. Příležitost mu dal i jiný představitel Nového Hollywoodu, tedy prominentní nové generace mladých filmařů s osobitými tématy a styly, Francis Ford Coppola (drama Rozhovor). Po fenoménu Star Wars následovala spolupráce s dalšími výraznými tvůrci (Roman Polanski, Peter Weir), mezi které patří i Ridley Scott, který mu v kultovním Blade Runnerovi nabídl roli, která se vymykala jeho dosavadní kariéře. Ford, který má dar přirozenosti, nikdy nesbíral herecké ceny (spíš čestná uznání za celoživotní dílo nebo nominace), ikonou se přesto stal. Nepřehrával, jeho postavy měly smysl pro humor. V 90. letech se ještě víc přiblížil mainstreamovému publiku, když se nechal angažovat do několika akčních filmů či thrillerů s vrcholem v podobě Uprchlíka. Byl tak trochu ve škatulce, když překvapil zápornou úlohou ve filmu Pod povrchem, naprosto netypickou rolí bylo i podstatně starší Pobřeží moskytů. Od počátku tisíciletí přicházely rozmanité role a žánry, aby následovalo období návratů (Han Solo, Indiana Jones i bývalý polda Rick Deckard). Každopádně moc rád se k jeho starším kouskům vracím.