castor

Pro Meg Ryan šlo o určitý boj proti škatulce ze Samotáře v Seattlu. Chytla se úplně jiného lana a přijala roli sobecké a nepříjemné alkoholičky, toho času ale především matky od rodiny, kterou svou závislostí solidně ničí. Pořád je to ale jen pokus o psychologické drama, protože ač se všichni (doufejme) snažili, pořád je to zbavené všech ostrých hran a skutečně vypjatých konfliktů. Navíc má velmi průměrnou režii a velmi průměrný scénář, který si toho ukousl moc, takže líčí poměrně dost problémů, ale každý tak nějak zjednodušeně.

Kriminalisté chodí po bytě, vnímáme předčítání policejního spisu, hrůzu nevidíme, sledujeme jen vyšetřovatele a jejich reakce na to, co vidí. Vzápětí se rozbíhá hlavní linie seriálu. Říjen 1981. Stejní kriminalisté a jedna máma, která se nevrátila z večerního koncertu domů. Znásilněná, uškrcená. K výše uvedenému se ale ještě vrátíme. A nejen k tomu, verzí sociopatického zla bude víc. V každé epizodě (většinou v prologu) totiž řešíme další varovné případy sexuálního násilí. To klíčové je ale dané: Láďa Hojer a jeho vraždy. Nízké IQ, samotář, bez kamarádů. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Nevinných dívek „mu vonělo“ víc. V centru dění pak rovněž legenda pražské mordparty Jiří Markovič, klidný a bystrý chlapík, který se rád zakousne do chleba se salámem od manželky, rád si zahraje biliár s kamarádem psychiatrem a moc rád by, aby se mladé ucho Adam Mišík naučilo klepat. S nějakou čtvrtou epizodou trochu začne vadit loudavé tempo, stejně jako opakování určitých motivů či výslechů. Seriál by asi zkrácení snesl. Někomu může i vadit, jak se jeden dostává druhému pod kůži a vyšetřovatel začíná s vrahem až soucítit. Pozorujeme jakousi podivně přátelskou náladu mezi oběma muži, kdy jeden z druhého postupně tahá přiznání k sérii zločinů, zatímco ten se raduje jak malé děcko, že mu někdo (konečně) věnuje pozornost. Každopádně civilní dialogy, dávka cynismu i černého humoru, dobová výprava, sugestivní atmosféra, velmi dobří herci (nejvíc mě bavili Petr Uhlík a Václav Neužil) a absolutní reklama na rakovinu plic.

Mark Wahlberg za poslední roky nasbíral poměrně dost propadáků, má ale zřejmě šikovné agenty, a tak za své bijáky stejně dostává obrovské peníze. A nebojí se ani střídat žánry, takže ho stále častěji vídáme v rodinných kouscích. Třeba o tom, kterak se vypořádá s jedním z nejtěžších závodů na světě, a ještě k tomu se postará o zatoulaného psa. Onen závod je týmový, odehrává se na nejzajímavějších místech světa s vysokými horami, hlubokými kaňony či nevyzpytatelnými džunglemi, jede se několik dní nonstop, přičemž spánek se počítá na minuty. Prostě něco, co prověří závodníkovy fyzické i psychické síly. Těch má Wahlberg evidentně na rozdávání – nejprve řeší sponzory, vzápětí klacky pod nohy, nedůvěru okolí, přemlouvání k účasti i handicapy kolegů a ještě zvládne získat a postarat se o neobvyklého společníka. Výsledkem je univerzální sportovní drama, které je nicméně svižné, se zajímavou kamerou a zručnou režií. Samotný pejsek samozřejmě cute. Spokojenost, ale na ty čtyři hvězdy se mi úplně poskočit nechce.

Sbal prachy a vypadni a Podfu©k. Dva kousky, které Guyi Ritchiemu kdysi zajistily kultovní status. Do vzduchu jsem ale vážně neskákal. Jeho Sherlockové Holmesové mě rovněž nestrhli, Král Artuš nezaujal, přesto pak solidně potěšil s Aladinem nebo nadchnul stylovým a přímočarým Rozhněvaným mužem. Mdlá Operace Fortune pak pro mě zase znamenala solidní přešlap. Prostě Ritchie, nahoru dolů. A teď se zase držíme dole. Scénář nestrhnul, postavy jsou zaměnitelné, inspirace Tarantinem je až zoufale okatá, přitom tomu chybí nějaký vizuální highlight, nějaká pamětihodná scéna, kvůli které bych si to chtěl s chutí pustit znovu. Máme tu britskou skupinu žoldáků, která má přidělat pár vrásek na čele a ideálně rovnou pár děr do těla nacistům, Ritchie nám to místy servíruje stylově a místy brutálně, ale o trefu do černého rozhodně nejde. Chybělo mi víc humoru, chyběly mi energičtější herecké výkony (čest výjimkám, zejména Alan Ritchson). A dialogy jsou ve výsledku stejně prázdné a nezajímavé jako repetitivně padající těla nepřátel. Drobné detaily ještě jaro nedělají.

Takový malý roztomilý hošan se čtyřmi páry nohou to byl, jenže sotva za pár dní je z něj pavoučí bestie. Zvířecí horory po dekády lákají. Žraloci, aligátoři, hadi, piraně, medvědi, vlci… Tenhle má možná krapet mimozemský původ, kterak jedné mrazivé newyorské noci spadne z oblohy cosi tajuplného a dostane se až do starého činžáku, který by potřeboval nejednu investici. Ve vajíčku je malý čiperný členovec, kterého najde vzdorovitá dvanáctiletá slečna, která si zvyká na nové rodinné pořádky (nevlastní otec, miminko). Z domácího „mazlíčka“ se ovšem postupně stává nepřirozeně rostoucí hovado, které má stále větší hlad. Jakmile se v domě ztratí všechna zvířata i nějací ti sousedé, na řadě je dívčina rodina. Ve výsledku fajn jednohubka s několika solidními nápady, poměrně bizarním osazenstvem domu i slušnou atmosférou. Občas mi přišlo, že se vracíme o tři dekády zpět k malým kulatým teroristům Critters a podobným osmdesátkovým béčkům. Po nedávné Havěti, která vypadala přeci jen věrohodněji, další solidní příspěvek do žánru.

Úloha Maddie byla od počátku psaná na míru Cybill Shepherd, naopak Bruce se musel o svou roli poprat, protože ho „nikdo“ moc nechtěl. Vyšlo to a díky nim se ustálil termín dramedy. Z počátku ale jeden z ikonických seriálů 80. let takový úspěch neměl a tvůrci se obávali, že Měsíční svit producenti po šesti epizodách stáhnou. Nakonec se vše rozjelo, u diváků i kritiků, a samotný Willis za roli získal cenu Emmy a Zlatý glóbus. A měl vyhlídky stát se i filmovou hvězdou. I když se jí brzy stal, tu a tam si „vzpomněl“ na svou muzikantskou kariéru. Každopádně důvěru získal záhy, respektive tvůrci Smrtonosné pasti se toho nakonec nebáli a u hlavní role vsadili na televizního herce, u padoucha zase na herce z Broadwaye. Bosý, unavený a žádný nabušený hrdina, Willise si publikum zamilovalo coby obyčejného policajta, který miluje svou ženu. Byl to prostě chlápek jako každý jiný, navrch se sarkastickým smyslem pro humor. Klíčové bylo v tomhle směru angažování Stevena E. de Souzy, který do scénáře zakomponoval humor a chytré hlášky. Zajímavé poznámky k akčním scénám od Jana de Bonta či k výměnám skel ve třech patrech mrakodrapu… Každopádně všichni ukázali, že i tenhle žánr nemusí být jen o bezduché akci. Willis navíc proklestil k akčním filmům cestu jiným hercům. V polovině 90. let pracoval s několika zajímavými autorskými tvůrci, což nakonec vyvrcholilo na přelomu tisíciletí dvěma kousky s M. Night Shyamalanem. Nicméně další část dokumentu je poměrně uskákaná, samozřejmě znovu jen poskládaná z nějakých výňatků zbytečných rozhovorů, oslavné a prakticky bez názoru samotného herce. Navíc tvůrci ignorují drama V nepřátelském poli, za který má jedinou filmovou nominaci na Zlatý glóbus, pokud se nepletu, tak i kultovního Posledního skauta, nekomentují ani rozporuplnou poslední dekádu před ukončením kariéry.

Nechtěla být náhražkou Marilyn Monroe či Rity Hayworth, chtěla prokázat píli a talent, přesto byla jako mnohé jiné ovládána a tvarována. A ještě byla málo blond. Bojovala s predátory filmových studií. Postupně pochopila, že v mašinerii Hollywoodu pozbyla svobody jednání. A stala se další hvězdou, která musela hájit svou identitu, protože pro mnohé byla prostě jen kusem masa. Producenti trvali na tom, že své slovanské jméno musí změnit na Kit Marlowe. Odmítla. Nechtěla zpřetrhat rodinné (československé) vazby. Problémy naopak neměla s obávaným Hitchcockem, který měl přitom pověst manipulátora. Ve Vertigu jí poskytl nebývalou volnost. Přišly další nabídky, ovšem často měly její role (jen) upevňovat status sexbomby. Trpěla depresemi a Hollywoodem opovrhovala, tak mu dala raději sbohem.

Devět let stará písková divočina to u mě měla na čtyři hvězdy a kousek. Teď to jsou čtyři hvězdy bez kousku, ale radost mám obdobnou. Pokračování je ambicióznější, žánrově rozevřenější a asi i lépe pracuje s postavami, jinak jde ale znovu o nekompromisní audiovizuální nářez plný hřmotného hudebního doprovodu, ze řetězu utržené kreativity, propracovanosti zpustošeného světa, zdegenerovaných postav, vynikajících kaskadérských kousků a nespočtu nápadů. Kamera, wow! Před lety šlo zároveň o jednu velkou akční jízdu, teď se karty odkrývají postupně, přičemž po úvodní (skvělé) naháněné unesené dcerky tu máme skoro hodinku bez většího akčního svinčíku, i když pořád něco visí ve vzduchu. Mnohé nahradí (přeci jenom tempo v první polovině krapet drhne) vzápětí přehledně zkomponovaná akční scéna s naloženou cisternou o slušném počtu minut. A frčíme dál. Furiosa se odehrává na prostoru několika let, sledujeme střet dvou armád s bizarními a zvrácenými vůdci a celé se to skládá z pěti kapitol ze života okaté dračice, která vyrůstala obklopená násilím a šílenstvím. Přesto bych místy uvítal větší dravost a syrovost (minule to víc létalo, padalo, skákalo i bylo víc barevné, polonahé krasotinky se toho nebály nebo fanatické postavy se prostě jen šíleně řehtali), stejně tak bych lépe pracoval s naznačenou romancí. Prostě to celé tolik nedrtí smysly jako posledně... Z Chrise Hemswortha jsem úplně neucvrkával, Anya Taylor-Joy a její intenzivní upřené pohledy, to je jiná radost.

Zbrusu nové zpracování Tří mušketýrů jsem si dal jen proto, že se ke mně dostal první díl a že jsem (přiznávám) někde četl, jak ďábelsky svůdná tady Eva Green zase pro jednou je. Pravda, ona to má holt v sobě. Zbytek pokulhává. Příběhové linky tolik nevyniknou, tempo nestrhne. Postav s různými motivy je opět dost, přitom samotných mušketýrů si vlastně moc neužijeme. Na plátně se sice pořád něco děje, ale není to extra nápadité, zábavné nebo napínavé. Platí to, co minule, tedy že je to (po technické stránce) znovu výborně natočené a s velmi dobrou výpravou, znovu protkané dramatickými zápletkami a lidskými osudy, ale stejně jako napoprvé jsem se do toho neponořil tak, jak bych chtěl nebo jak by si tvůrci asi přáli. Prostě fajn historické dobrodružství, ovšem bez emocí, sympatií nebo vícero vyloženě zapamatovatelných momentů.

Šupy dupy dup, raz dva tři hej rup, už to máme pod střechou, šupy dupy dup, raz, dva, tři, hej rup, už to máme v suchu. Ve vodě nebo na souši, je to jedno, navíc s Godzillou nic moc pod střechou nezůstane, protože demoluje celé bloky. Přesto se z ní Japonci snaží smýt nálepku destruktivní atrakce. Samotná země je traumatizovaná, válečná porážka je zatraceně čerstvá, navrátivší se vojáci mají zmatek v hlavě, přišli o přátele v boji i členy rodin doma, kde navíc nacházejí jen trosky. Aby toho nebylo málo, záhy se tu zjeví přerostlý národní poklad. Zatímco v poslední době se v případě všemožných monster pokračování „pracovalo“ hlavně se zaměnitelnými vědátory a dalšími vzdělanými hlavami, pro Takaši Jamazakiho jsou lidské postavy důležité. I když u nich tradičně nechybí expresivní herectví a celkově melodramatická nálada, tudíž mě to po emocionální stránce tak nějak nechytlo, ale to mívám s asijskými filmy poměrně pravidelně. Každopádně celkově fajn, do lehkého nadprůměru to tahá zajímavá kamera, několik slušných nápadů, úcta k původním filmům a hlavně pak fakt, že to celé vzniklo za zlomek rozpočtu hollywoodských bijáků.