MickeyStuma

Krásný přesvědčivý snímek o rodině čelící krizi. Ta krize ční v rodinných vazbách jednoho na druhém, porozumění a štěstí v době, kdy byl jednoho dne mamince po omdlení v koupelně nalezen v mozku nádor. Upřímný pohled na věc všedního dne s porozuměním a citelností. Lidské emoce tu představené odpovídají skutečným situacím a rozhodně nejsou smyšlené. I ten přístup maminky je věrohodný. Chová se jakoby měla jen chřipku, avšak přesto s ní cloumá strach a beznaděj. Stále má starosti hlavně o rodinu. Příběh je smutný a veselý zároveň. Nehraje si na něco co není a nenechává nic na lehkou váhu. Rodinné vazby jsou v životě to nejdůležitější co může být a to za každých situací. A to maminka moc dobře ví. A podle toho se také před náročnou operací chová. Konec je takový, jaký má být. Chytne za srdce a vyvolá úsměv i slzy zároveň. Příběh který emocionálně pohladí a snad i připomene, že ti nejbližší lidé jsou nám skutečně nejdražší.

Televizní romantický snímek z produkce Hallmark mající veškeré atributy svého žánru. Pomalý sladký příběh určený převážně pro dámské publikum. Je nesmírně jednoduchý a nejen vlivem použití tradiční romantické šablony hodně předvídatelný. Avšak ani pro romantický nevšední večer ve dvou vůbec není na škodu. S reálného pohledu je to sice sladké a kýčovité až moc, ale pro zasvěcené velice vhodné.

Snímek své doby a jako každý takový již zapomenutý. Lorenzo Lamas plus jeden z nejslavnějších záporáků béčkových videofilmů Matthias Hues. Po dějové stránce se nic významného neděje. Otřepané téma a vizuální stránka jako obvykle. Co se týče Lamase, jedná se o jeden z jeho lepších snímků 90. let. Ten sice vyniká nízkým rozpočtem, avšak dá se říci, že na takový typický videofilm to bohatě stačí. Takže tu máme skupinku profesionálních zabijáků, kteří hned na začátku ukáží masakrem svoji sílu a lovce lidí, který jim ukáže zač je toho loket. Bojové umění, jeden kýč vedle druhého, dokonce i pohledná žena v zabijácké partě ostrá jako břitva. Akční klasika, která z nostalgického pohledu stále stojí za to.

Námět tohoto snímku je údajně zpracovaný z ´Bakalářské´ povídky a tak je tím vysvětleno, proč je ten příběh v celovečerní stopáži tak neuvěřitelně chudý. Hlavní role pro Stellu Zázvorkovou neměla v podstatě co přinést. Děj když se rozdělí na dvě poloviny, tak každá ta polovina přináší to samé. Nabídka honosné vily o kterou projeví zájem dvě rodiny, aby nakonec byla na poslední chvíli zrušena. Takováto realizace komunální satiry o vypočítavé ženě, zlodějském zelináři a početné rodině bohužel trpí přemírou nudy a naprosté nezáživnosti. Ční sice z toho určitá moralita, kdy vdova zneužívá zájemce k údržbě domu i k uspokojování vlastních nadstandardních potřeb, aby ji nakonec zůstaly oči jen pro pláč, ale v takovémto podání se celý koncept naprosto ztrácí. Oddechový film? Vtom to případě bohužel až moc.

Věra Chytilová a její adaptace povídky Jiřího Brdečky o chlípníkovi středního věku a jeho erotické touze. Rukopis této jedinečné režisérky je i zde zřejmý a tak jako obvykle někoho učaruje, někoho pohorší. Příběh má zajímavou myšlenku, které se tu málokdo všimne. Zoufalý boj se stářím. “Vždyť já vypadám ještě jako chlapec!”, zde zazní z úst Fauna v plné naději a zároveň zoufalství. Život protéká mezi prsty tak rychle, že se člověk pomalu nestačí ani pořádně rozhlédnout. “Ještě jsem nic neudělal!” Výtvarná stránka filmu koresponduje s příběhem a smyslně ho doplňuje. Podzim života takový jaký je. Lidská vrásčitá kůže jako kůra stromu a k tomu šelestění žlutooranžových listů. "A já pořád co mi to tlení připomíná: Vůně mýho dětství!" Stáří zkrátka přijde rychle a život tak dostane zcela jinou barvu. Touha je však stále silnější. "Panebože, dej, ať se dneska zamiluju a ať je to ta pravá!" Jak říká jedna kritika: ´Věra Chytilová je režisérka, jež si nikdy neodpustí mísit psychologické podhoubí s filmovou hrou kamery, střídat komiku i tragiku s absurdnem tak, že vytváří nadpozemsky přízemní realitu v jejímž světle jsou fauni odhaleni jako šašci paběrkující s tím málem, co životu dali.´ A tak se jedná o film vyjadřující vše jak mluveným slovem, tak i obrazem. Jiří Suchařípa v hlavní roli předvedl vynikající herecký výkon. Takových příležitostí měl dostat víc.

Vnímání světa očima třicátníků na konci 80. let. Ale pozor, jedná se o postoj společenský přiklánějící se k přírodě a jejím obyvatelům. Kdo je více vězněm svého osudu? Zvířata v ZOO a nebo lidé vinou své neukotvenosti a nespolehlivosti? Ekologická moralizace o životě jako takovém. Každý ji má nějak nalinkovanou a je otázka je-li tomu tak dobře či nikoliv. Filozofie námětu se tak stává pro mnohé diváky spíše těžkopádným, neboť je přirozeně očekáváno se při filmu bavit. Svěží atmosféru má, avšak k lepšímu uchopení je potřeba u toho i krapet zapřemýšlet. Výborná Ivana Chýlková a Václav Koubek v hlavních rolích snímku neztrácející ani dnes na své působivosti. Jenomže si na něj už bohužel nikdo nějak nevzpomene, což je ponurý úděl většiny českých filmů.

Rok 1981 a máme tu další výrobní film a jak jinak, z odvětví těžkého průmyslu, tolik populární slévárny. A byť to tak na první pohled nevypadá, i tentokrát se jedná o budování. Ve své době byl politicky kladen ohromný důraz na zdokonalování výroby v rámci úspor a co nejmenšího odpadu. A protože se k propagandě daleko více hodí film než divadelní prkna, byla divadelní hra na toto téma přepsána pro zfilmování. Dějově se využila mladá generace, které se nepředhazovalo studování na školách, ale naopak pracovní proces v plné parádě. A toto je příběh jednoho z nich. Hlavní roli si střihl jako svůj debut Marek Brodský a vcelku přesvědčivě naivně jdoucího za svým cílem. Nevzali ho na školu a tak nastoupil do slévárny, kde si z něj zpočátku dělali přisluhovače. A když jednoho dne předvedl svůj inovativní návrh na určitý zlepšovák, který by podniku ušetřil miliony, začnou se okamžitě dít věci. Protože politické cíle byli jasné, z příběhu musela vyznívat kritika společnosti podkopávající takovým lidem nohy a neochota jim pomoct. A nedej bože, aby si na něm někdo přihřál polívčičku, když se to jako zázrakem prosadit povede. Ranný socialismus ze snímku doslova září, ale ruku na srdce, takové věci se dějí i dnes. Nebo snad někde někdo mladým pracovníkům v dílně vychází vstříc? Scénář je napsán svědomitě a zásadově k dané problematice. Jednání ve vedení podniku snad takhle napínavě ještě natočeno nebylo. Tvůrci si dali velice záležet a tak se film ve svém smyslu povedl. Cíle splňoval. O komedii ani o drama se v žádném případě nejedná. Film je sympaticky svěží a dobře odsýpá. Dnes již zapomenutý a je to škoda. Když se odmyslí ten socialismus, má co říct i v dnešní době.

Po roce 89´ se naskytli i pro filmový průmysl nové možnosti a tak se toho tvůrci chopili s vervou sobě vlastní a vrhli se na snímky v československých krajích nevídané. Detektivní žánr sice nevymizel, avšak tentokrát do toho byla vůle vsadit akční scény. Jenomže porevoluční doba přinesla jiné omezení a to byl finanční. Rozpočty zkrátka nedovolovaly upustit filmařskou uzdu jak by si mnozí přáli a tak to povětšinou podle toho také vypadalo. Příkladem je tento snímek natočený na základě skutečné události, která se měla stát někdy v roce 1986. Objevil se sériový vrah zaměřený na mladé ženy a policie po něm pátrala tak, jak jsme byli zvyklí vidět pouze v zahraničních filmech. Příběh se odehrává v prostředí učňovského internátu a tak je tu ještě stále vyznačena jistá moralita. Námět není nijak špatný a při řádném scenáristickém zpracování a dostatečného rozpočtu z toho mohl být i vcelku přijatelný snímek. To se však bohužel nestalo. Snaha sice je vidět, ale když je dějová linka napsána velice zmatečně, nemůže vzniknout nic jiného než brak. Na začátku během titulků máme ihned ukázanou vraždu mladé ženy z pohledu vraha a pak se už jen vše motá kolem učňů občas přerušené scénkami vyšetřujících policistů. Dohromady to vůbec nepasuje a spousta věcí je s námětem naprosto nesouvisející. Snaha přinést do porevolučních kin český thriller dle zahraničních vzorů prostě nevyšel. A to následně do kin přišel daleko větší kalibr a tím byl snímek ´Nahota na prodej´.

Strasti a slasti vychovatele na internátě hornického učiliště. Že právě hornického snad už nepřekvapí. V hlavní roli se blýsknul Jiří Hálek a velice dobře. Civilněji takového vychovatele snad už ani podat nešlo. Na snímku je také příznačné, že pro větší věrohodnost byli ve značné míře použiti neherci, což autenticitě hodně dopomohlo. Výchova mládeže musela být v souladu se socialistickou morálkou, ale když jsou výchovné metody mizerné, zákonitě je morálka také. A právě to se objeví v anonymním dopise, který byl doručen na ředitelství s úmyslem vychovatele očernit. Takový vychovatel byť se snaží sebevíc, vždy se někde najde něco, co je špatně. A to se týká i jeho kolegů, kterým se jeho metody také nelíbí. V příběhu je postavení z obou stran. Postoj jak vedení internátu, tak i mládeže. Tvůrci se nevyhnuli ani šikaně a řešení značně problematických jedinců. Námět je moralizující spojený s kritikou společnosti. Vyniká tu i jistá psychologie a hlavně filozofie problému. Snímek kupodivu působí až dokumentárním stylem, a tak je realičnost z každičké scény velice silná. O komedii či drama se v žádném případě nejedná. Jsou tu věci postaveny tak jak jsou a divák nechť si vezme to své a názor na danou problematiku udělá sám.

Josefa Beyvla v roli vrchního inspektora si asi málokdo umí představit, ale přeci jen se tak stalo a právě v tomto detektivního snímku. A vypadá v tom vskutku dobře. V době natáčení se psal rok 1949 a tak jasné, na co musel být zaměřen. Třídní nepřátelé byli ve své době ti největší záškodníci socialismu. A protože také byly populární tzv. výrobní filmy, nevyhnulo se to ani tomuto. Tentokrát se příběh odehrává v prostředí stavební firmy a jako v pořádné detektivce se jedná o vraždu. V rámci žánru nelze snímku nic vytknout. Byl nalezen mrtvý muž a tak probíhá vyšetřování. Poklidné až takřka literární vyprávění přináší ucelený a prostý. Snímek v ničem neuškodí ani dnes. A že je pachatel diletantsky označen jako třídní nepřítel? Inu, taková byla doba.