Recenze (1 053)
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/120/456/120456545_45f73d.jpg)
La Fille de Keltoum (2001)
Příběh o zasvěcovací cestě s nenadálým koncem mísí věrohodný odraz skutečnosti a průhledné scénáristické tahy. K vidění a slyšení je Atlas, pěkná místní hudba, tváře žen a jejich strasti. V projevu představitelky jedné z obou klíčových postav, duševně postižené horalky, mi něco skřípalo, a nebyla to jen její plynná francouzština.
Veselý cirkus (1951)
Cirkus se mi na sklonku dětství bůhvíproč zprotivil, takže dodnes nejsem schopen se nadchnout pro poklony Chagalla, Tichého a dalších včetně Trnky. Při sledování "Veselého cirkusu" mě pronásledoval příměr : zatímco forma (spíš zajímavá než krásná) se předvádí jako artista na visuté hrazdě, obsah podoben onomu davu diváků sedí a přihlíží.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/160/871/160871651_c89cd7.jpg)
Císařův slavík (1948)
Na snímku je co obdivovat : zvážení svobody a zlaté klece, z určitého pohledu vlastně přírody a kultury (stále záslužnější ve věku, kdy na ose od živého zpěváka přes gramodesky a cédéčka k rozmanitým zkratkám po síti dochází k postupnému odosobňování/odhmotňování hudby)... trnkovský šerosvit... kroky vstříc výtvarnému projevu cizokrajných kultur ... a nesmím zapomenout na Smrt, věnující se - s hravým odkazem na Candida ?? - své zahrádce ! (I mě stejně jako FRAGREho v dětství zmíněný obrázek zasáhl.) Trnka je obrem v českém umění i světovém animovaném filmu, podle mého názoru však neudělal dobře, když příběh nafoukl do celovečerních rozměrů, a navíc jej vsadil do rámce, z jehož třeskuté "aktuálnosti" by se autor malé básně v próze "Hračka chudiny" pravděpodobně osypal.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/159/444/159444967_fb667e.jpg)
Pixote: A Lei do Mais Fraco (1980)
Ne vše v tomto sympatickém a záslužném dílku přesvědčuje, dokumentaristickému rázu se tu a tam vzpírá až příliš zjevný tvůrčí záměr. Kritici právem zavzpomínali na neorealismus, Buňuelovy "Zapomenuté" a Truffautovo "Nikdo mě nemá rád" : vybraná společnost. V závěru Babenco cituje gesto ze Steinbeckových "Hroznů hněvu", aby je vzápětí zrušil a navázal na ně (ironicky) ikonickým pohledem na Tuláka mizejícího v dál. Co je za obzorem, si lze domyslet. Sám představitel titulního hrdiny prý o pět (jinde se uvádí sedm) let později nepřežil přestřelku s policií.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/164/132/164132871_6de918.jpg)
Chi l'ha vista morire? (1972)
Sekvence úvodních titulků slibuje víc, než kolik Ladův žlutovzrušoun úhrnem poskytne : proti Benátkám snímaným s citem pro atmosféru a detail a v projevu sympaticky střídmému Lazenbymu (jedinému jednorázovému z filmových Jamesů Bondů) stojí slabiny scénáře, citová nezúčastněnost tvůrců (tedy pokud neslouží společenskokritickému záměru, mně uniknuvšímu) a nakonec i Morriconeho dětský sbor, který mi potřetí už nezněl tak účinně jako poprvé a pošesté mi obracel oči v sloup. Tím nejpozoruhodnějším na "Kdo viděl, jak umřela ?" pro mě nebyl některý z kladů snímku, nýbrž skutečnost, že se hned v několika podrobnostech shoduje s (o rok mladším !) "Teď se nedívej". Nejde o prvky zásadní, a přece... U režiséra Roegovy velikosti mě něco takového zaskočilo.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/160/865/160865700_bbee1c.jpg)
Pásla kone na betóne (1982)
Z šesti režisérových snímků, s nimiž jsem se díky pěkné řadě DVD Slovenského filmového ústavu v posledních letech seznámil, je "Pásla kone na betóne" tím nejmladším a umělecky nejméně výrazným. Uher tu hraje (cituji ANDERTONa :) "na l´udovejšiu notu, ako sme zvyknutí" a ne všechno působí zrale, ústrojně a přesvědčivě. Úroveň i tak nadprůměrné tragikomedie ovšem neurčují ani takřečené hlášky, ve kterých si libují četní strávníci filmového umění i neumění, ani nějaká východňárská osobitost (ať už povahová, nebo jazyková) - obojí jen koření obecně platnou uměleckou výpověď, srozumitelnou na východě jako na západě. Poslední tvrzení si dovoluji podepřít spokojeností pisatele těchto řádek, čehúna jako poleno.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/168/418/168418284_q6atfq.jpg)
A Fei zheng zhuan (1990)
Počínaje "Divokými časy" (původní název zní zhruba "Pravdivý příběh mladíka na scestí") Wong Kar-wai jako by točil pořád znovu jeden film - ani ne tak příběh jako náladovou črtu odcizení a nenaplněné touhy, album momentek ze života bytostí, proplouvajících akváriem nočního velkoměsta mezi bludičkami neonů, přístav v nedohlednu.... Styl je - zčásti zásluhou Australana Doylea za kamerou - vždy o krok před obsahem, vždy šik a sexy, svůdný na způsob reklamy. Ale lze v něm nalézt i něco z takového Fitzgeralda a podobných, kteří nám upřímně a jímavě připomínají ztracený Ráj, klesnuvší kamsi na dno moderní duše.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/159/314/159314804_ce3f14.jpg)
Komedie nevinnosti (2000)
Malý Ruiz taky Ruiz. Detektivní zápletka s podtóny nadpřirozena kryje (slovy samotného režiséra) příběh dětství Dona Juana. S přispěním dvou výborných hereček (Isabelle Hupert tradičně neprůhledné a Jeanne Balibar zásadně kočičí) a štábu (co Jacques Bouquin natočil v rozmezí od střízlivého popisu přes pochůzky podél metafyzických zátiší až po amatérské videozáznamy, věrný Jorge Arriagada svěže napínavě ilustroval) Ruiz ve stopách Chabrola a ještě spíš Buňuela předvádí krizi měšťácké rodiny a zklamání, nudu a protiútok dětí do ní bez viny vržených. Dílo, které sotva koho nadchne, a ctitele filmařské osobitosti neurazí.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/159/513/159513792_3fb64e.jpg)
Major Dundee (1965)
Rozbujelí, ostří zbavení "Hledači" ; obrazy ze života vojenského, v nichž Američané, jakkoli rozpolcení na Sever a Jih, převálcují původní obyvatele i vetřelce z Evropy (přinejmenším ty, kteří nemají tvář a křivky Senty Berger, její ve Vídni získaný diplom a lidumilný koníček nepříčící se zájmům hrdinů). Sláva vítězům, smrt poraženým. Ve prospěch díla mluví temné kouty v nitru titulní postavy, realistický detail, akce, krajina a pár herců ve vedlejších rolích.
![plakát](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w80h113/files/images/film/posters/167/395/167395813_d601ff.jpg)
Yankee (1966)
Pestřejší blíženec "Djanga" tíhne přiznaně ke komiksu a tu a tam maně (?) k "Limonádovému Joeovi" - bez jeho osvobodivého čtveráctví . Tvůrci obětují lecos (v rámci žánru) nevšednímu záběru / symbolu / výroku ; pilíře jejich snůšky nesmyslů obsahových i formálních tvoří přestřelka na pokračování, jízdní přesuny v malebném terénu (za zvuků převážně protivné hudby včetně povinného Hvízdání) a bezbřehé tlachy všech v záběru. Vzorek z rozmluvy, kterou vedou zlý mexický psanec (Adolfo Celi s přelivem) a dobrý americký lovec hlav (nezodpovědně obsazený Philippe Leroy) během závěrečného střetu : "Jenomže mně zbývá ještě pár nábojů... (pauza) ... zatímco ty máš v revolveru už jen jediný, jeden ubohý poslední náboj ..." (pauza) "Jediný náboj je víc než dost pro někoho, kdo s ním umí zacházet. Ale hry, v nichž jde o život, bohužel netrvají dlouho. A živý hráč je pořád ještě hráč ; mrtvý hráč není nic víc než mrtvola. (....) Ostatně hra se hraje pro pobavení, ne proto, abys vyhrál ...." Dva výjevy stojí za pozornost filmových dějepisců : hrátky se štírem v ohnivém kruhu tři roky před "Divokou bandou" a věšení ženy stojící na ramenou manžela dvě léta před "Tenkrát na Západě".