StaryMech

Jinotajnost "Hrátek s čertem" - ani ne tak pohádky jako spíš pohádkové veselohry na půdorysu třídně uvědomělé parodie - mě nenadchla, protože jsem ji vnímal jako zcela vstřícnou duchu doby. Teprve někteří zdejší přispěvatelé mi připomněli, v jakém ovzduší snímek vznikl a jak jím byl ovlivněn ; přesto se mi chce trvat na tom, že jinotaj, který lze číst tak i právě naopak, by měl vzbuzovat podezření. Pochvalu si zaslouží ladovská výprava a kostýmy : obojí dodává dílu roztomilost, jaké by bez těchto prvků nikdy nedosáhlo. Představuji si, oč lepší by "Hrátky" byly, kdyby tvůrci ještě popustili uzdu své fantazii - jak Mach na úrovni obrazu (zvolená stylizace přímo volá po dalších vtipných detailech), tak Drda ve svém plnokrevném jazyce. Z přítomných komentářů rozhodně stojí za přečtení ADAMa BERNAUa a MARTHOSův.

Na povrchní črtu náctileté duše týrané duševně chorou matkou a šikanou spolužaček autoři přilepili neúměrně rozrostlé, ale ve stopách Hitchcocka šikovně budované děsičové vyvrcholení a k němu ještě doušku, která dovede zaskočit. Nešetřili přitom ostrým kořením, jehož je trochu přes míru, počínaje fešandami v Carriině třídě a konče karikaturou mučednické smrti v kulisách ohně takřka pekelného. Kritice se líbil nápad postavit do role monstra nevinnou, citlivou, pochopení a lítost vzbuzující bytost. Blonďatý pihovatý Frankenstein v sukýnce.

Tragický příběh z rodného Irska režisér obrobil se sobě vlastní příchylností ke kýči a klišé - prostředkům, které spolehlivě oslovují cit kinodavu. Ateliérový Dublin přitom potopil do tmy a mlhy - to a nadlidsky tupý a ožralý McLaglen v titulní úloze, případně ještě tvář Margot Grahame, jsou jedinými důvody, proč "Udavače" jednou, dvakrát zhlédnout. Nichols ho napsal za šest dní, Ford natočil za dalších sedmnáct ; kritici nešetří chválou.

Řada kritiků viděla mistrovské dílo, já tvůrčí nezdar. Ford zploštil předlohu - Greeneovu "Moc a slávu" - do temnotně černobílého komiksu ve službách katolické propagandy. Jeho patos je zvlášť v symbolických odkazech tu nechtěně směšný, tam prostě zastaralý ; přesvědčuje málokde. Natáčelo se v Mexiku, za účasti velkých domácích jmen : Del Río, Figueroa, Fernández....

Už úvodní črtání manželského vztahu dává tušit : Vorlíček s Macourkem budou mít v budoucnu co dělat, aby tento společný výtvor co do úrovně překonali. Z časového odstupu a za sebe si troufám říci, že se jim to už nikdy nepovedlo. Prolínání skutečnosti a snu v "Jessii" se mi zdálo nápadité a roztomilé a na rozdíl od některých přispěvatelů jsem se během filmu, trvajícího rozumných jednaosmdesát minut, ani na chvíli necítil trapně.

"Poslední vůz" rozhodně stojí za zhlédnutí, a to kvůli krajině, kterou Wilfred M. Cline nasnímal tak, že průběžně odvádí pozornost od valem špatně vybraných i zahraných postav (u Widmarka v úloze míšence platí jen to první, zato tím víc), dějových vzorečků a hudební podpory bez tváře. Závěr by měl vyvolat pochybnosti i u otrlých příznivců žánru. Za zmínku stojí skutečnost, že ve výpravě osadníků se sešly hned tři krasavice.

Kvality pánů Menzela, Suchého a Šlitra, soudě podle jejich obecné oblíbenosti nesporné, mi zůstaly po celý dosavadní život utajeny, a "Zločin v šantánu" se mi přiměřeně jeví jako snůška omylů, počínaje nápadem obsadit do klíčových rolí jmenovanou dvojici a konče sympatickým, leč křiklavě neústrojným společenskokritickým závěrem.

Film nadmíru působivý jako umělecké dílo i jako svědectví o (skoro) naší národní minulosti. Kadár s Klosem zklidnili moderní jazyk "Smrt si říká Engelchen" ve prospěch tradičního realismu, skromnějšího, ale o to přesvědčivějšího - zvlášť když se pije pod obraz nebo padá pár facek. Necítím potřebu si ujasnit, který z obou snímků si zaslouží vyšší ocenění, ani jak je poměřit s "Tam na konečné" či "Třemi přáními". Někteří diváci, jak si tu lze přečíst, mají na Kadára a Klose pifku za jejich začátky. Nemohu soudit, neviděl jsem. Vím ale, že tvůrce, kteří v Československu přelomu 50. a 60. let natočili čtyři takhle dobrá díla po sobě, bych spočetl na prstech jedné ruky - a ještě ne na všech.

Maigret klade past takřka od začátku filmu, ten mě ale upoutal až ve scéně výslechu. Nemít nedůvěru k obecnému mínění, že co se týče Paříže, nelze než propadnout jejímu kouzlu, pochválil bych i malebné dějiště.

Ladislav Fuks mi nikdy nepřirostl k srdci a "Spalovač mrtvol" podle Herze mě přímo odpuzuje spojením absurdního obsahu a urputné kumštovnosti formy (ve znamení monstrcanců titulní postavy, ve své stylizovanosti pro mě sotva snesitelných, Milotova rybího oka a Janáčkova střihu). Pan Kopfrkingl nemá ke skutečnosti blíž než třeba Švejk, ale ten je vrstevnatý, zábavný a jak věřím v leckom z nás.