StaryMech

Rád bych v "Pieřině příběhu" našel to co JitkaCardova - nebylo mi přáno. Celou dobu jsem měl dojem, že se spíš než na ryzího Ferreriho dívám na ferreriovsky podaný životopis celebrity. Pravda jiného ražení než ten Haliny Pawlovské.

Neznalý Ferreriho starších děl jsem čekal jinotajnou postmoderní provokaci - a také ji dostal, ovšem ve vítané podobě takřka neorealisticky podaného příběhu, ozdobeného - nepletu-li se - dvojitým překvapením v závěru. Jako satira na mužské vykořisťování žen (doma, v šoubyznysu, v církvi atd. atd.) prvotřídní. Na žádost producenta Pontiho se pro festival v Cannes, kde pak film získal Zlatou palmu, prý dotočil happyend; neviděl jsem ho, ale dovedu si představit, že bych ho přijal bez výhrad.

Perelmanova lekce z životní absurdity mi nepřipadla ani zábavná, ani poučná a s obrazem skrznaskrz prohnilého německého národa se mi nechtělo ztotožnit. Citově nátlakový hudební doprovod mi dojem z celku nezlepšil.

Až do poslední čtvrhodiny "Kup si mě" jsem si říkal, že Perelman v emigraci očividně přišel o zdravý rozum; Chodasevičovy verše tu byly perlami v kadibudce. Nakonec ale režisér vyrukoval s konfrontací (životních i filmových) klišé a skutečnosti, na jakou jsem nebyl připraven. Závěr přinejmenším na tři hvězdičky tak zaslouží pochvalu, zatímco celek působí jako vratký efektní konstrukt, ke kterému se nehodlám vracet.

Nuda v časově rozházených obrazech, stejně lacině efektních jako onen nečekaný zvrat v závěru. Coppolové "Sebevraždy panen" jsou lepší.

Spielberg v kostce aneb recept na to, jak zaonačit, aby mě Amerika měla ráda, i když jí šlápnu na kuří oko - musím ji přitom futrovat zákusky, na nichž je závislá. Zamlada mě film bavil, dnes jsem si ho připomněl v českém dabingu, bohužel krátce poté, co jsem dočetl "Příběh tisící druhé noci" Josepha Rotha. Ta dvě díla by asi nikoho nenapadlo poměřovat, já v nich ale nebyl s to nevidět rozdíl mezi (bílou) kulturou Severní Ameriky a Evropy, mezi filmem a literaturou, mezi naším časem a těmi (byť zdaleka ne zlatými) starými...

Přečetl jsem si pár zdejších příspěvků (Tsunami-X, Radek99, Subjektiv) a nabyl dojmu, že je zbytečné cokoli dodávat. Přesto dvě stručné poznámky: 1) Obecně přeceňovaný Peckinpah tu po amerikánsku roubuje oslavu "chlapské soudržnosti" na Hollywoodem přežvýkaný kult romantického hrdiny; 2) Nepostradatelnou součástí jeho přiblblého novowesternu stejně jako nespočtu dalších zaoceánských akčňáků je ničení hmoty ve velkém - pro tamní obecenstvo "dechberoucí" obdoba tradičních ohňostrojů s následky.

Připomínat, co bledé kůže v minulosti natropily všude tam, kde se nezvány zabydlely, pokládám za záslužné; ne každý film na toto téma ale stojí za opakované zhlédnutí. Tak i "Kolonizátoři", předpověditelný příběh s modelovými postavami, místy nadbytečnými naturalismy, nezralými dialogy a sebedůležitým hudebním doprovodem. Že se odehrává v nápadně kumštovních obrazech (jak píše claudel, "pro milovníky koňských hlav z detailu"), z něj ještě nedělá kumšt.

V čilé konverzačce podle povídky Alberta Moravii (vyšla česky pod názvem "Zběsilec" a má spíš povahu smutné grotesky) je mladičká Lorenová pastvou pro oči a De Sica pastvou pro uši; Mastroianni přihrává.

Don Camillo kontra Peppone podruhé: z pohledu dnešního středoevropského diváka kvalitativně kolísavá směska tíhy života, filmové poezie, sentimentality, laciného humoru a nadbytečného voiceoveru.