StaryMech

Svého času údajně nejnákladnější francouzský film všech dob je romantickým kostýmním road movie, v lecčem srovnatelným s jiným dynamickým zpracováním literární klasiky, zámořským "Posledním Mohykánem". Máme tu pohromadě všechny stálé přívlastky špičkového komerčního kina : vybraně pohledné tváře (oč by byl film lepší, kdyby byly prostě jen sympatické !) ve velemalebně komponovaných a nasvícených obrazech (provensálských hor a vesnic), akce a emocí vrchovatě, tu a tam předlohou předepsaný škleb naturalismu (v záběrech obětí cholery), ilustrační hudbu bez tváře .... Vnějšího půvabu i akce je v "Husarovi" tolik, že jsem byl s to ho zhlédnout v mně víceméně nesrozumitelné francouzštině bez podtitulků . Kdoví, zda tento handicap nebyl k dobru věci ! Smířen s tím, že se nedočkám neuskutečněných verzí Clémenta, Buňuela a Malla, napříště bych alespoň uvítal, kdyby někdo pro moji soukromou potřebu rázně sestříhal druhou polovinu.

Kresba postav a chytré, svěží dialogy patří k podle mě nečetným kladům této nezávazné romantické komedie, která z ženského úhlu pohledu poznámkuje mně osobně málo blízká témata, jako je hašteření protikladů, sebehledačský turismus náctiletých či plážový flirt. Obě hlavní hrdinky (v roli Stefanie režisérova manželka a spoluscénáristka) mi navíc odpírají možnost se s nimi ztotožnit. Na druhou stranu jsem se u "Pověz mi to svými slovy" bavil víc než u (sebe)vážnější, ale o málo hlubší Medemovy "Lucíe a sexu".

Vývojový film v kulisách Itálie 6O.- 7O. let trochu schematicky, ale jinak přesvědčivě vypráví o tom, jaké to je mít otravné rodiče a za staršího bratra zářného frajera, napravovat svět a pořád přitom selhávat atakdál. Skvělý hlavní představitel, ruční kamera pasoucí se v krajinách lidských tváří, mussoliniovská Latina, jímavé ohlédnutí časem v závěru.

Většina zahraničních kritiků film nemilosrdně splachuje, mě v celém rozsahu bavil. Navzdory zahlcenosti počítačovými triky a okázalou hudbou má alespoň místy kouzlo skutečné pohádky a alespoň některé z jeho postmoderních vtípků jsou k zasmání. Hvězdný tým v čele s Michelle Pfeiffer a Robertem de Nirem dílu neškodí, vedle šlápl jen ten, koho napadlo obsadit Claire Danes s jejími tiky patřícími do ligy "Sexu ve městě".

Příběh začíná slibně, ale v druhé třetině začne věrohodnosti a zajímavosti ubývat a to, co mohlo být sympatickým, hezky vypraveným a poeticky snímaným antropologicko-filosofickým esejem na téma ztraceného ráje (od člověka přírodního přes osvíceného k romantickému - bez šance na návrat), případně zvířeckosti v člověku, stále víc vypadá jako naivně romantické fantazírování s erotickým podtextem, který prý v Balzacově předloze nenajdeme. Závěr je nevyhnutelný, provedením průměrný. (Skvostná novelka Jamajčana V.S. Reida "Levhart" podává téma nedobrovolného svazku muže a šelmy v divočině realisticky a krom toho nedostižně portrétuje africkou duši. Vřelé doporučení všem, kdo nečetli.)

Črta na téma pohlavních rolí v převleku za feministickou (?) upírskou alegorii (jeden z kritiků právem píše o "vpravdě znepokojivém zkoumání oné lidstvem navýsost blaženě schválené formy vampyrismu - totiž soužití muže a ženy") má rozhodně nárok na kultovní postavení. Část nemalého kouzla "Dcer temnoty" aneb "Krve na rtech" aneb "Rudých rtů" atd. vyzařuje z jejich formy : výprava, kamera, hudba a střih spolupracují na náměsíčné atmosféře, znepokojivé, smyslné a esteticky vybroušené. Byl bych ochoten uvěřit třeba i tomu, že některé detaily (nepletu-li se, v první třetině) ovlivnily takové dílo, jako je Roegovo "Teď se nedívejte". Co se týče herců, je film skrznaskrz protkán pavoučími osidly po dietrichovsku stylizované Delphine Seyrig coby Alžběty Báthoryové, vedle níž ostatní, režisérovi oktrojovaní představitelé působí jako průměrní (Karlen, Rau) až snesitelní (dřevěná Danielle Ouimet).

Tvůrci dobře vybrali hlavní představitelku, arci herecky průměrnou, hubené a děravé torzo příběhu přioděli všelijakými efekty převážně zvukovými a přivěsili Faurého "Rekviem" (na mě osobně zabírá spolehlivě); při promýšlení závěru se jim očividně nechtělo riskovat. Jistý kritik pochválil ponor do bouřlivého nevědomí dospívající dívky, realizovaný prostředky filmového hororu. Mně ale ona cesta do temných koutů duše pro všechno to strašení nějak mizela před očima.

Úvod slibuje příjemný thriller, nebo snad - díky postavě autistického dítěte - i něco víc, ale jediné, čeho se dočkáme, je preludování na klávesnici žánrových klišé. V děravém scénáři se přitom ignoruje mnohé z toho, co víme o zákonech fyziky, psychologii člověka a instinktech šelmy ; té autoři vnutili zchátralý čich, talent na vyrážení dveří a smolařský osud být v koncovkách vždy o chlup pozadu za svými protihráči. Být poctivější, o polovinu kratší a bohatší o závěrečnou pointu, mohl by se Brooksův snímek zařadit po bok povídkových miniatur takového Henryho Slesara, případně lepších televizních seriálů téhož žánru. Takto mě potěšil jen z Blakea vypůjčeným názvem a záběry šelmí nádhery korzující pod šachtou na prádlo.

Cooperův romantismus, nepříliš čtivý, v dvojrozměrné, zato širokoúhlé úpravě pro sentimentální odrůdu spotřebitele naší doby. Pod dozorem Michaela Manna se mírně zplošťovalo, erotizovalo (Sokolí oko se zapomněl a podlehl kouzlu druhého pohlaví, a tak na Uncase namísto přiměřenější míšenky zbyla blonďatá sestra), zrychlovalo a lakovalo : podívaná na hvozdy bez konce, místy zkrápěné krví přibližně v souladu s dějinami, zjemňované dvojprofilem krásného páru, přitvrzované jizvami Wese Studiho (Magua nad všechny ostatní!), násobené smyčci, žesti a tympány Trevora Jonese .... V nevýznamné roli francouzského markýze významný francouzský režisér Patrice Chéreau.

Hooperova dvojdílná televizní verze Kingovy variace na Nosferata má všechny nejčastější slabiny průměrných a podprůměrných ukázek žánru počínaje klišovitostí a nepravděpodobností příběhu (nad guatemalskou douškou, zbytečně předznamenanou už v prologu, lze leda nevěřícně kroutit hlavou) a konče podřadnými metodami zvyšování napětí, jako je toliko scénáristickými potřebami poháněné iracionální jednání postav nebo umělé brždění děje. Nečetné klady díla vidím v pomalu rozvíjené první části, tuatamnímu záblesku "lvího spáru" autora "Texaského masakru motorovou pilou" (třeba v onom chlapečkově ťuky ťuk na okénko) a v průběžně uspokojivé hudbě.