Jeoffrey

Animační studio Doga Kobo je v současné době známe hlavně ze dvou důvodů. Tím prvním je spousta poměrně kvalitních anime s příjemnou atmosférou, často jde o roztomilé dívčiny, co dělají roztomilé věci, ale není to jen to. Doga Kobo umí solidně animovat a umí divákovi předat silnou atmosféru a navodit u něj příjemné pocity ze sledování. Tím druhým, co vám spousta anime fanoušků řekne, když před nimi vyslovíte jméno Doga Kobo, bude „to je to studio, co dělá Oši no Ko“. Dramatické nahlédnutí do světa showbyznysu, které se nebojí silných témat, bylo tímto studiem výborně zpracováno, podařilo se jim zatím předat všechny nosné linky, drama, emoce. Proč o tom všem ale mluvím? Protože Jellyfish Can’t Swim in the Night je povedenou kombinací od obojího. Seriál o čtveřici sympatických dívek s problémy, které chtějí prorazit v různých kreativních odvětvích (hudba a zpěv, kresba a animace, streaming…). Můžete tvrdit, že variací na tohle téma najdete v anime spousty, ale tady se vše podařilo skvěle skombinovat – drama s komedií, tíživost s příjemnou atmosférou, zoufalství s odhodláním. Tvůrci úžasně pracují s velkými a silnými tématy, které tento na první pohled jednoduchý příběh prostupují a dávají mu hloubku. Málokdy se stane, aby se mnou silně rezonovala v rámci anime třeba jen jedna linka (a je i velmi těžké mě rozbrečet), tady mě však emocionálně dokázalo dostat hned několik částí (příběh Kiui, věčně mladá idolka a její dcera…). Bylo tu krásně ukázané, že někdy je nutné se postavit svému strachu, nebo že by člověk neměl vzdávat své sny, i když mu v jejich uskutečnění stojí mnoho překážek, že věk je jenom číslo, záleží na tom, jak se cítíme, že důležité názory jsou vždy od těch, kteří nám jsou nejblíž a že ti jsou zároveň i osobami, které nám dokáží nejvíc ublížit… Mám pokračovat? Jak chcete! Je tu mnoho zajímavých problémů, které pozná každý, kdo se někdy o něco snažil, chtěl byl kreativní. Uvidíte strach a nedůvěru z toho, co na vaše dílo řekne okolí, pochyby o sobě samotném, závist, žárlivost, profesionální odtažitost a mnohem, mnohem víc. Přesto je ale vyznění seriálu a většiny jeho částí spíš pozitivní, co víc, je dost pravděpodobné, že dostane v určitých chvílích sami chuť něco vytvářet, nebo vás možná i dokáže seriál motivovat i v osobnějších problémech... Vše se povedlo zabalit do náramně líbivého, barvami hrajícího kabátku – animačně je to občas vskutku nádherné! No a když i někdo, kdo nemá rád idolky a (nejen) japonský showbyznys obecně, stejně jako většinu hudebních výtvorů, co se k němu z tohoto prostředí dostane (nevyhledávám J-POP), si nepokrytě užívá skoro každý JELEE videoklip jak po hudební, tak i po umělecké stránce, tak už je co říct. Postavy zde byly velmi zajímavé, ustředí kvartet si mě velmi rychle získal, byly dobře zapamatovatelné, měli hloubku, uvěřitelné emoce a já je díky tomu všemu měl hodně rád, nejvíc asi Kiui, protože s ní jsem soucítil nejvíc. Nějaké nedostatky? Asi jen to, že samotný konec, ten poslední díl, byl v rozřešení všeho hodně rychlý, v rámci dramatičnosti bych některé části trošku víc rozvedl, ale i tak mě v téhle podobě nakonec dostal. Pokud to ještě někomu nedošlo, tak já si tohle anime sakra užil, když dám stranou všechna pokračování a remaky, tak se nebojím prohlásit, že jde o mé „nejlepší nové anime“ téhle jarní sezóny a klidně hod doporučím každému, kdo je nějak kreativní, nebo má jen rád kreativní lidi, také těm, kdo mají prostě jenom rádi hezké rozpohybované obrázky, zajímavé příběhy ze života a roztomilé holčiny co dělají roztomilé věci. 9/10

Nové originální anime Astro Note je vlastně strašné retro! Styl animace a kresby, design postav, humor, zápletka – pokud jste viděli nějaké starší romantické anime anime z 80. a 90. let, tak vám to tu bude připadat hodně povědomé. Astro Note totiž působí jako dílo nějakého skalního fanouška Rumiko Takahaši. Osobně jsem viděl sice jen pár dílů původní Urusei Yartsury, pak kousek z remaku, který tento týden skončil a pár dílů z Maison Ikkoku a ačkoli mi nepřijde, že bych viděl tolik, abych mohl tyto seriály náležitě ohodnotit (na rozdíl třeba od Ranma ½, Inujaši, Rinneho, které jsem viděl celé), přesto jsem viděl dost, abych mohl s klidným svědomím říct, že tu vidím jisté paralely právě s těmito dvěma díly Rumiko Takahaši. Přeci jen je Astro Note o tom, že se nový nájemník zamiluje do své paní domácí (Maison Ikkoku) a ta je navíc mimozemšťanka, kolem které se dějí různé šílenosti (Urusei Yatsura). Jediné, co Astro Note oproti dílům paní Takahaši úplně vynechalo je fanservis! Jako pozitivum musím asi přičíst i to, že je seriál uzavřený, a tedy na rozdíl od výše vyjmenovaných anime podstatně kratší. Důležitým aspektem výsledné známky je tu však především humor (je to primárně komedie) a ten pro mě zde hodně kolísá. Zkrátka občas jsem se zasmál, jindy mi to přišlo pitomé, párkrát i tak nějak trapné. To samé postavy, snad každý tu měl nějaký moment, kdy mi přišel fajn, ale také pár momentů, kdy jsem si říkal, co to sakra dělají a na co se to koukám. Příběh byl sice hodně přímočarý, ale měl i několik podle mě hluchých míst, a naopak na samém konci zase strašně rychle eskaloval – zkrátka měl rozhárané tempo. Dalším velmi důležitým aspektem, který musím vzít do úvahy, je zhodnocení zdejší romantiky. Bylo jí tu docela málo, chyběly mi především nějaké hlubší momenty mezi ústřední dvojicí. Na druhou stranu zde byly aspoň nějací zajímavý romantičtí rivalové, takže nemůžu říct, že by se tomuto tématu seriál nevěnoval. Každopádně pokud jste se dočetli až sem, možná už vám došlo, že můj dojem z Astro Note byl takový – hodně rozlítaný - občas jsem se bavil, občas zase nudil, zkrátka hodnocení kolísalo nahoru a dolů až mi z toho vyšel v průměru skoro čistý střed. 5,1/10

Tahle sociální komedie sice asi do vínku nedostala příliš velký finanční rozpočet, na animaci je to občas docela vidět, tvůrci si však pomáhali, jak mohli, takže jsem v anime snad poprvé viděl zakomponovaný reálný (vý)herní automat, na druhou stranu měla i tak něco do sebe. Dokonce bych řekl, že mi svým stylem humoru, zvláštními, ale sympatickými postavami a vůbec celkovou atmosférou hodně připomínala Hinamacuri, což je rozhodně kompliment. Dalo by se říct, že seriál měl dvě hlavní dějové linky, jednu o mladé princezně, která se z fantasy světa dostala do toho našeho a zde nečekaně našla rodinu, druhá o ctné rytířce, která sem přišla s již zmíněnou princeznou a jejích životních eskapádách. Linie s princeznou Sarou byla milá, zábavná, většinou i velmi sympatická. Ta druhá o Livii byla plná oné sociální komedie, takže jsem dostal nahlédnutí do života bezdomovců, placených společnic, podvodníků, překupníků, dostihů, náboženských kultů – zkrátka někam, kam se příliš často nepodívám (kam se vlastně skoro nikdo radši nedívá), vše podávané zábavnou a odlehčenou formou, ovšem pořád tak nějak hořkosladce, když člověk viděl, nebo si jen domýšlel, některé důsledky. K tomu všemu jsem dostal spoustu unikátních postav, jak již název s „mísou plnou excentriků“ slibuje, každá tu byla nějak ujetá, zapamatovatelná, divná, ale i tak na mě většina působila tak nějak sympaticky. Co jsem si odnesl? Že když je někdo exot, tak by se měl odstěhovat do Gifu, protože tam zapadne a možná i najde trochu štěstí, nebo aspoň most, pod kterým se dá hlava složit… Když si k tomu všemu přihodím fakt, že jak opening, tak i ending si mě postupně získaly (což ale nelze říct o doprovodné hudbě v samotném anime, ta byla maximálně průměrná), tak můžu seriálu asi dát s klidným svědomím takových 7/10 a další kousek z tohohle „salátu“ by mě nejspíš i potěšil.

A Condition Called Love v tom nejdůležitějším aspektu, v romantice, vlastně i docela funguje. Seriál umí vystavět a prodat romantické scény, které dokáží s někým, kdo má pro tohle slabost, docela slušně rezonovat. Ústřední pár má ke konci série i funkční chemii. Dokonce i ta jejich společná minulost a to, jak s ní autor pracuje, se mi zde líbí. Co pro mě však byl docela velký problém a díky čemu nechci dát seriálu nějaké výrazněji nadprůměrné hodnocení, byly samotné ústřední postavy. Obě mají nějaké své silné nedostatky, což je vždy pozitivum, ale... Hotaru je absolutně nezkušená ohledně romancí, a tak zde dostáváme v rámci anime již docela ohranou linku o tom, že nesmělá dívka hledá význam lásky (What Is Love?). Je to takové to štěně, co se rozkoukává, a i když vím, že spoustě diváků to přijde roztomilé, pro mě to tady tentokrát bohužel nefungovalo. Hůř však na mě působil Saki. Nemám rád lidi, co se v rámci vztahů na svůj protějšek až nezdravě upnou, žárlí na všechno a všechny a smyslem jejich života se stane trávit každou vteřinu se svojí vyvolenou/vyvoleným. Zažil jsem někoho takového IRL, není to příjemné, a tak mi bylo zkrátka proti srsti občas sledovat hlavního hrdinu. Jistě, je zde vysvětleno, proč tomu tak je, vše se dá pochopit. Navíc hlavní hrdina i hrdinka o těchto věcech ví, v rámci příběhu se svými problémy bojují, mění se, a tak jsem jim nakonec dokázal postupně alespoň fandit (když na nějakou oblibu nedošlo). Také bych v rámci příběhu ocenil nějaké větší drama, počítal jsem, že v minulosti obou budou zakopaní nějací horší kostlivci, kteří by mohli do děje výrazněji zasáhnout, nebo že se některý z romantických rivalů třeba o něco pokusí, ale tím, že postavy v tuto chvíli spíš bojovali sami se sebou, tak na to asi zatím nebyl prostor. Stále si však dovedu třeba představit situaci, kdy by se objevila na scéně kamarádka Hotaru ze základky, nebo něco podobného, co by tu růžovou romantiku na chvíli narušilo a prověřilo sílu jejich vztahu, ale tak je to teprve začátek… Když si to shrnu, tak jsem viděl docela fajn anime, co romantickou duši asi neurazí, mě osobně však ani nijak extra nepotěšilo. 5,7/10

Co říct k třetí sezóně „Comfy Campu“? Asi jen to, že atmosféra je podle mě pořád stejně příjemná, jako v minulých sezónách, humor je opět takový ten lehký, milý, občas trochu bláznivý, zkrátka přesně to, co člověk od roztomilých dívek, co dělají roztomilé věci, čeká, hudebně je to velmi povedené, relaxační, plné jemných motivů s flétnami, kytarou, houslemi... Opening s endingem jsou také dobře zvolené, mají ten správný vibe, který ladí s celým seriálem a ani jednou jsem je nepřeskočil. Animace je fajn, zachycení nejrůznějších malebností japonské krajiny je stále velmi povedené, tvůrci umí prodat různé lokace, ale třeba i „jen“ kvetoucí sakury. Místo objevování japonských „geospotů“ jsme se tentokrát vydali v první půlce za lanovými mosty různých typů a konstrukcí, opět jsou zde rozličné druhy kempování, ale i cestování, pár užitečných rad pro ty, kteří by si chtěli kempování sami vyzkoušet a také spousta jídla a ukázek jeho přípravy v přírodě. Hlavní postavy jsou stále ty stejné, sympatické, zábavné, milé… Takže když je to pro mě pořád stejné, proč tentokrát dávám o tu jednu hvězdu navíc? Protože v minulých sezónách jsem furt nadával na 3DCG auta, skútr, vlastně jakýkoli zdejší dopravní prostředek a na to, jak mi to do těch nádherných malovaných 2D pozadí vůbec nesedly, kazilo mi to dojem, ale v téhle sérii se něco změnilo. Buď se zlepšily ty 3D modely, nebo se zlepšil/změnil ten, kdo je vytváří, možná se lépe sladila vzájemná kompozice, nebo (ale tomu moc nevěřím) jsem si na ně už zvykl – každopádně mě tu ten Rinnin skútr nebo auto Nadešiko sestry tentokrát nevadily – ty modely prostě byly konečně OK, nerušily mi imerzi do příběhu, nevytrhávaly mě z celkové atmosféry a já si tak mohl seriál naplno užít, kochat se krajinou a její atmosférou. Mám Juru Camp zkrátka rád, baví mě, umí mi přivodit takový ten blbý úsměv od ucha k uchu během každého dílu, a tak se těším na každé další pokračování. 8,8/10

Jakožto někdo, kdo měl zhruba od osmnácti do třiceti velmi kladný vztah k alkoholu (a moje játra mi to dnes vrací) a někdy v tomto období začal opět sledovat ve velkém anime, jsem samozřejmě viděl původní adaptaci Bartendera z roku 2006. Pamatuju si ten seriál, jeho sympatickou atmosféru plnou filozofování o životě, faktů o nejrůznějších drincích a se spoustou poměrně milých, zajímavých a uvěřitelných postav. Byl to takový ten seriál, kterému tu jeho atmosféru buď uvěříte a svezete se na celé té vlně až do konce, nebo vám nesedne vůbec a přijde vám třeba až hloupý. Já měl to štěstí, že mě oslovil, dokonce jsem z něj nabyl dojmu, že dát si někde na baru několik drinků je vlastně super! A zrovna v té samé době, kdy jsem na původního Bartendera koukal, v mojí oblíbené hospodě zkoušeli otevřít koktejlový bar. No není to neskutečná náhoda! Přesně taková, jaké byly občas i v tomhle seriálu… Nebo že by to byl osud a mě čekal nezapomenutelný večer s šarmantním barmanem, který se o mě bude start jako o vlastního? Skončilo to tehdy akorát tak s velkou opicí a následně i s tou nejhorší kocovinou, jakou jsem kdy v životě zažil, protože jedno z prvních pravidel, které by vám měl barman v určitou chvíli sdělit, je fakt, že míchané drinky není dobré míchat dohromady. Moudro, které mi už v sedmnácti udělil můj otec a na které jsem byl nucen si nyní vzpomenout. Zároveň jsem však získal zážitek, něco, na co si dodnes vzpomenu, a tak ani nezapomenu na anime Bartender z roku 2006 - které bylo hodně fajn, jen já byl prostě trouba… Nyní již mnohem zkušenější a poslední tři roky vlastně i plus mínus abstinent, a také jako někdo se spoustou vlastních životních mouder, jsem byl zvědavý, jestli se dokážu opět naladit na stejnou vlnu jako kdysi, zda si mě tento nový remake získá. A i když jsem si místo panáka ke každému dílu vzal půllitr džusu, stejně mě to celé bavilo. I tenhle Bartender má své kouzlo, atmosféru, která umí být někdy hloubavá až filozofující, jindy milá a skoro vždy tak nějak příjemná. Člověk se tu i něco dozví, postavy jsou fajn a bavilo mě je po těch letech znovu poznávat. Zkrátka i tahle adaptace se docela povedla, příprava drinků byla kvalitně animovaná, jednotlivé bary tu měly svoji osobnost, stejně jako barmani za nimi. Byl to fajn Večerníček, příjemné zakončení dne, skoro jak takový ten panák na dobrou noc před spaním, co jsem si dřív docela rád dopřál. K alkoholismu mě to už asi nepřivede, jsem za ty roky přeci jen už někde úplně jinde, ale žízeň jsem u seriálu měl stejně. Nějaké výraznější nedostatky? Animaci přípravy koktejlů jsem tu chválil, ale v dnešním posledním díle, když si náš barman šel zaházet s míčkem, jsem si všiml, že plynulé pohyby těla (to házení) tomuhle týmu, na rozdíl od míchaní drinků s shakerem, moc nejdou… 7,5/10

Nebudu lhát, po Megumin spin-offu jsem měl trochu strach, že už si Konosubu nedokážu pořádně užít. Jako největší problém, který jsem s tím spin-offem měl, si hned vybavím, že mi to prostě nepřišlo nijak extra vtipné. Co když už mi ani Konosuba nepřijde tak vtipná, jako si to pamatuju? Co když se nebudu smát každý díl, jako u předchozích sezón? Stačil jeden díl, aby všechny moje obavy rozptýlil! Konousba je zpět, Kazuma a spol. jsou v té samé skvělé formě jako kdysi, jejich vzájemná chemie stále funguje na výbornou, seriál mě opět uměl překvapovat, ale především – pořád je to neskutečně vtipné! Nebyl díl, kdy bych se nesmál. Navíc tvůrci umí tuhle zábavnost naprosto lehce kombinovat s dramatickými momenty, dokáží udělat hlavní hrdiny v určitých chvílích i reálně cool a pak to zase celé klidně a s grácií otočit do dalšího vtipu – zkrátka je to přesně ta Konosuba, kterou očekáváte, kterou znáte. Dál si k tomu přidám neskutečně nakažlivý ending, který je na jednu stranu tou nejobyčejnější "country odrhovačkou" zpívanou hlavními hrdinkami (stejně jako ending druhé série, který si pouštím dodneška), jenže v jednoduchosti je síla a stačí tu píseň jednou slyšet a nějak se vám usadí v hlavě a už jí nemůžete dostat ven, dokonce se na ní i každý díl vysloveně těšíte. Jenže tenhle ending není jen ta píseň, ale i skvělý krátký příběh o tom, jak si hlavní hrdinové adoptovali žabího pulce a stejně jako všechno, k čemu se Kazuma a spol. nachomýtnou, to nedopadlo… Strašně to tam celé sedí! Animačně tahle řada taky vypadá dobře, studio Drive tu dostálo svému jménu, obzvlášť jsem si užíval magické efekty v těch pár případech, kdy došlo na milované „Explosion!“. Co se příběhu týká, první linka s nápravou rozmazlené princezny Kazumou (nebo to bylo obráceně?) se mi líbila o chloupek víc než ta druhá kolem Darkness, ale obě části měly hodně legendárních momentů, na které nejspíš zase hned tak nezapomenu... Ve výsledku jsem dostal přesně to, co jsem si přál, jsem spokojený, bavil jsem se královsky, za mě Konosuba i tentokrát na těch 5* zkrátka má. 8,9/10

Řekl bych, že pan režisér Júiči Abe (v rámci produkce vedený také jako režisér akčních scén) má buď tuhle novelu opravdu hodně rád (nebo možná jen služebnou Sylfu), nebo se tu prostě jen chtěl za každou cenu předvést. Jinak si nedokážu vysvětlit, kde se vzaly ty šílené, dynamické, dechberoucí a skvěle choreograficky i esteticky zvládnuté akční sekvence kdykoli se do boje tahle služebná a zároveň šermířka pustila. Už u jejího tréninku s Lloydem mi spadla čelist, takový souboj jsem tu opravdu nečekal, ale desátý díl, kdy kamera dívčinu v jednu chvíli nejprve ladně obkrouží, pak proběhne vteřinový souboj s parádním střihem a krásným esteticky poutavým finále – tohle jsem si hodně užil a musel si to pustil znovu a pak ještě jednou… Navíc i magické souboje nebyly vůbec marné, většinou působily náležitě epicky (především ten mezi Lloydem a tím, co už nebylo Jadem), na vizuální efekty se mi taky dobře dívalo. Ale nebyly to jen souboje, co mě tu chytlo, i ten hlavní hrdina mi přišel svým způsobem zajímavý. Psychicky narušený? No řekl bych spíš, že je to někdo, kdo má magii opravdu rád, takovým tím nezdravým způsobem, který může vést až k sebepoškozování. Ale že by byl kvůli tomu nějak extra vadný? Nedávno jsem viděl jednu lékárnici, která měla hodně ráda jedy, takovým tím nezdravým způsobem, který může vést k sebepoškozování… Mě Lloyd zkrátka vůbec nevadil, spíš naopak, v těch opravdu důležitých momentech mi dokonce byl i sympatický. Byl jsem rád za tento jeho zvláštní povahový rys, díky kterému mi přišel prostě tak nějak svěží. Bavil mě i příběh, dokonce mi nevadilo, že si Lloyd z prvního poraženého démona udělal svojí vlastní satanistickou Paimon. Dokonce bych řekl, že mě v určitých pasážích dokázal příběh i správně zabrnkat na emoce, především ta závěrečná linka s „cechem zabijáků“ pro mě v té vážnější rovině fungovala. Co tu pro mě ale celkově nefungovalo, byl humor – většinou hodně dětinský, občas až pitomý se všemi těmi přechody na zjednodušenou čibi animaci postav – pro mě příliš nebyl, málokdy jsem se něčemu zasmál a celková atmosféra seriálu mi tak díky vší té snaze o legraci podivně kolísala, což celkovému zážitku vůbec nepomáhalo. Co také beru jako validní výtku je ten divný fanservis kolem Lloyda, nebo spíš to, že po něm nejenom již zmíněná služebná lační, takovým tím nezdravým způsobem, když vezmu v potaz, že je mu 10 let. Jako poslední pozitivum, na které jsem si vzpomněl až teď, bych rád uvedl fakt, že i když tu je hrdina opět (jako v mnoha podobných anime o reinkarnaci) vlastně absurdně OP, přesto jsem o něj měl v rámci posledního souboje chvílemi i strach, tak dobře se podle mě podařilo vystavět zdejšího "finálního bosse".  Za mě 6,4/10.

Ano, těch 6/10 je vskutku asi adekvátních, a dokonce zde již zazněly i ty největší problémy, které seriál má. Produkční hodnoty, především animace, jsou maximálně průměrné, je to vidět hodně v soubojích, které nemají příliš razance, spoří se na pohybu postav a ani efekty nejsou zrovna oslnivé. Největší problém je však zvolené tempo, díky kterému se tu osekává předloha, často se o tom, co se děje, víc mluví, než že by se to ukazovalo a celý příběh díky tomu působí hodně sterilně a ani z poloviny ne tak zajímavě, jak by mohl. Další věc, co tím trpí, je celý systém levlování, je sice jasné, že hrdina získává nové schopnosti tím, že zabije a pozře nepřítele, ale to samotné získávání nových schopností tu působí jen dojmem nic neříkajícího vyjmenovávání všemožných skillů a když dojde na použití některého z nich v boji, tak je to tak nepřehledné, že netušíte, kterou schopnost, nebo kombinaci schopností hrdina zrovna používá. Koukal jsem do mangy a tam je to celé mnohem přehledněji a detailněji popsané, tady na to ale asi nebyl prostor, maximálně je to občas odbyté formou nějakého drobného komentáře. Stejně tak dostává na prdel i hlubší rozkreslení jednotlivých charakterů a jejich vztahů. Přitom jsou v mnoha ohledech hodně komplexní a třeba u celého hrdinova harému je zajímavé sledovat, jak se původní pud sebezáchovy postupně mísí s přirozenou biologickou snahou chtít zplodit potomka s nejsilnějším samcem v okolí až se to vše nakonec dostane i do nějaké té romantické roviny. Ale abych si jen nestěžoval, pojďme se na chvíli zaměřit na to, co je na Re:Monster povedené. Každé dílo, kde není hlavní postava generický člověk, má u mě hned plusové body a začínat jako goblin, tu ještě nebylo. Hlavní hrdina je navíc hodně fajn, baví mě, zajímá mě, fandím mu. Najde se tu i pár dalších postav, včetně členů jeho harému, ale i mimo něj, které mě zaujaly. Líbí se mi styl vyprávění vedený skoro až formou deníčku, zkrátka hezky den po dni, krůček po krůčku. Přijde mi i hodně povedená rozmanitost zdejších druhů, zkrátka v co všechno se tu dá vyvinout a že to vždy má nějaká svoje pravidla. Stejně tak jsem si užíval to postupné rozvíjení hrdinovi družiny a budování vlastního postavení ve světě. Sice mě příliš nenadchl směr, který se vše později vydalo, linka s transportem princezny a vlastně vůbec celé to rozhodnutí stát se partou žoldáku, mě moc neoslovilo a raději bych tu viděl nějaké budování rozmanité společnosti monster a boj s okolními národy, jako to třeba dělá Rimuru (nebo jako tomu bylo v první polovině seriálu). Co dodat, možná už jen to, že mi openning přišel naprosto otřesný, nejspíš jedna z nejhorších písní, kterou jsem v této sezóně slyšel (a od druhého dílu přeskakoval). Tohle dílo zkrátka má potenciál, je tu hned několik originálních aspektů, kvůli kterým má smysl si tenhle příběh projít, ale pro lepší zážitek bych tentokrát doporučil spíš asi mangu (ta je za mě, z toho co jsem z ní viděl, tak 7,5/10).

„Dědečku, v televizi říkali, že má Japonsko problém s porodností, lidé nechtějí zakládat rodiny!“ „Babičko, to je ale škoda, asi je na čase všem ukázat ty pravé rodinné hodnoty!“ „Máš pravdu dědečku, máme přeci vnoučata, musíme jim jít příkladem a ukázat jim, že pravá láska je na celý život.“ „Přesně tak babičko a případně je i malinko popostrčit!“ „Dědečku a víš co ještě říkali v té televizi? Že se mladí stěhují ve velkém z venkova!“ „To je nemilé babičko, vždyť přece není nic lepšího, než klidný život na venkově.“ „Máš pravdu dědečku, kdo bude pěstovat jablka, je to na nás, ukázat všem, že není nic lepšího, než péče o sad!“ „Ještě že jsme díky vší té práci tak čiperní babičko, je potřeba předvést mladým, že důchodci jsou cool!“ „A hele dědečku, vidíš támhleto zlaté jablíčko…“ Teda dát si panáka za každého „dží-sama“ a každou „bá-sama“ tak by byly moje neděle hodně veselé a léta bych se asi taky nedožil. Vím, co mi chtěl seriál sdělit, jistý hlásek mi neustále do kolečka našeptával, že důchodci jsou se všemi těmi zkušenostmi obdivuhodní a měl bych si jich vážit, jindy zase že bych si měl najít manželku, založit rodinu, odstěhovat se na venkov a pěstovat jablka! Dokonce jsem málem i podlehl touze pozorovat naše dvě jabloně, jestli náhodou taky někde nemají zlaté jablko a snil o tom, jaké by to bylo být o takových dvacet let mladší – ale mráz letos celou úrodu zničil… Blbé je, že s tím, jak moc seriál na mě tyhle myšlenky tlačil (takže kolikrát skoro až působil jak nějaká agrární agitka, nebo reklama na podporu porodnosti…), jsem se absolutně nedokázal naladit na tu správnou vlnu, uvolnit se a vše si jen jednoduše užívat. A přitom mám rád tyhle osudové romance, obdivuju labutě, protože mají jen jednoho partnera na celý život a do dneška si pamatuju příběh Filémona a Baucis, kteří toho měli s našimi dědečkem a babičkou vlastně docela dost společného. Ale tady jsem jen seděl a tu atmosféru nedokázal tvůrcům uvěřit, nebo spíš jsem si podvědomě maloval onen již zmíněný narativ, kterého jsem se pak nedokázal zbavit, a tak mi celé to snažení, prodat mi nějaké ty milé rodinné hodnoty, přišlo tak nějak až moc účelové. Každopádně ať už to byla agitka nebo ne, musím říct, že po animační stránce nebyla příliš vydařená, bylo to zkrátka spíchnuté tak akorát, aby to drželo pohromadě, ale s nějakými detaily a prokreslováním si tu nikdo hlavu nelámal, přeci jen tu asi není důležitá forma, ale obsah… Bohužel jsem si tenhle příběh zkrátka moc neužil, nejspíš jsem v něm jen viděl něco, co tam možná ani nebylo, ale celkově mě seriál o ničem nepřesvědčil, rodina teď nebude, důchodců jsem si vážil už dřív a pěstování jablek ve velkém přenechám jiným, mě bude stačit těch pár ze zahrady do štrůdlu... 4,8/10