Jeoffrey

Opět jeden z tipů, které jsem dostal a po trefě do černého v podobě Gurren Lagannu jsem i od tohohle měl velká očekávání. Bohužel tady jsem se zklamal... Čekal jsem něco zábavného, ale dostal jsem pouze momenty, kdy jsem se jen lehce něčemu pousmál a i těch bylo velmi málo. Čekal jsem akci a je pravda, že té se zde najde docela hodně, ale takový ten pocit, že jsem opravdu napjatý jsem tady vlastně skoro vůbec nezažil. Co se romantiky týká tak ano, nějakou jsem zaregistroval, ale pocit nějakého silného jiskření, které by mě zaujalo, jsem opět nezaznamenal. Navíc jsem si ani po jedenácti dílech nenašel cestičku k hlavním hrdinům i když bylo patrné, že se pomalu vyvíjí a mění, ovšem ani tohle mě nějak nechytlo a z vedlejších postav mě také nikdo neoslovil. Když k tomu přidám i mecha řežby, které mi ale na rozdíl od výše zmíněného Gurren Lagannu nepřišli nijak strhující, tak zkrátka celkový dojem u mě je prostě podprůměr. Takže drop přesně v polovině (a to jsem to rozkoukával nadvakrát) a 4/10.

Přestože vím, že tohle anime na 5* prostě není, tak u mě je toto dílko opravdu přelomové a nezapomenutelné. Nikdy mi nebude žádná postava připadat tak tragická a nesnesitelná jako Orihime a nikdy nebudu žádnou anime dívku zbožňovat tak, jako Rukii. Navíc jsem měl rád tu akci a podle mě povedené souboje, dokonce i příběh (hlavní linie) se mi velice líbil. Co se fillerů týká, tak ty mě někdy štvali (třeba když se "spalšili" Zanpakuto a chudáci Šinigami je museli chytat, aby jim nezničili Seireitei), ale někdy i dobře bavili (Karakura raizer). Kromě výše zmíněných charakterů, které ve mě vyvolali emoce nejsilnější jsem si ještě neskutečně oblíbil Zaraki Kenpačiho, Ičimaru Gina, Hitsugaju, Uraharu a spoustu dalších. Zkrátka tohle byla taková moje první opravdová anime láska a i když není v mnoha ohledech dokonalá, přesto byla první a na tu se nezapomíná...

Během sledování filmu jsem si až příliš často připadal jak malé dítko, kterému babička vypráví unylým hlasem pohádku, jejíž příběh nebyl úplně marný, mělo to pár silnějších témat k zamyšlení, spoustu japonského folklóru, ale celkové podání nebylo ani z poloviny tak zajímavé, jak bych si přál a nedokázalo mě to náležitě vtáhnout a pohltit, spíš naopak, takže jsem chvílemi až ztrácel pozornost. Zkrátka ta celková atmosféra a to, jak mi byl příběh přednášen, působilo hodně rozvlekle, a tak nějak bez šťávy. Dokonce i ty nejzajímavější okamžiky na mě nepůsobily náležitě silně. Nenudil jsem se, jen jsem se prostě díval a nějak nic moc necítil. Ovšem není to špatný film, jak jsem psal, má pár dobrých momentů a silných témat, s kterými ale bohužel pracuje tak nějak – no řekněme že ne zrovna moc poutavě. Mnohé je tu naznačeno, něco je tu lehce rozebráno a vše se řeší tak nějak v jednolité notě, jako když vám někdo jen odříkává, co se děje, ale nepracuje s intonací a barvou hlasu, a tak tomu prostě chybí pořádná atmosféra. Moc tomu nepomáhá ani hudba a většina animace také jako by neměla jiskru, nebo kouzlo, snad kromě těch momentů, kdy stará paní Kiwa vypráví nějaký ten příběh a styl kresby se najednou podstatně změní. Tyhle pasáže byly překvapivě barvitější a povedenější, něž zbytek filmu, který u mě z vod průměru dál tahá už asi jen samotný konec, který se mi docela líbil. 6/10

Za mě slušná adaptace videohry, která dobře drží její myšlenku (aspoň co si z Tekken série pamatuji) a láká vizuálně slušnými souboji. K lepšímu dojmu to za mě chtělo víc prostoru pro příběh (jeho rozpracování), trošku víc místa pro většinu vedlejších postav (rozvést jejich motivace), zkrátka kdyby scénárista dostal tak 2-4 episody navíc, mohla to být zajímavější a silnější podívaná ve všech směrech. Takhle je to jen 6/10

Pro mě zatím asi nejsilnější dovětek k seriálu Aria (the Origination), který jsem si užil víc než všechny předchozí. Může to být způsobené mým současným špatným rozpoložením, že mě to zasáhlo a zahřálo u srdíčka víc, než Avvenire nebo Crepuscolo, protože jsem evidentně něco takhle příjemného dneska prostě potřeboval, ale nebude to jediný důvod, který mi nakonec leze na mysl. Kromě všech silných atributů, které série Aria má už od první seriálové části (Aria the Animation), mezi které počítám nádherné prostředí, úžasnou relaxační a atmosférickou hudbu, které dominují klavír, kytara a občas flétna, tu totiž byly tentokrát v centru dění ty postavy, které mám z celého seriálu asi nejradši, nebo minimálně patří Akira a Aika do mé Top 3. Tedy mě jejich příběh zajímal víc než story kolem Alice, Atheny a Anjy z Crepuscola a dokázal jsem si ho emocionálně daleko silněji prožít. Také vše bylo hezky ucelené, procítěné, zkrátka mám radši tento hodinový formát než tři dvacetiminutová OVA, kterými byla Avvenire. Sice to bylo zase jednou hodně silné slzavé údolí, ale prohřáté krásnými lidskými emocemi, nostalgií, symbolismem... Byly tu i chvíle, kdy jsem se pobaveně usmál, Kozue Amano pořád ví jak na mě a co pro pobavení potřebuji, stejně jako zná způsob, jak u mě navodit dobrou náladu i zájem, a to i v momentech, kdy mnozí z vás budou jen zírat a přemýšlet o tom, že se tu až příliš často vlastně nic moc neděje. Nenudil jsem se ani vteřinu a užil si to výborně, i když mi přišlo, že se tu tentokrát tak nějak šetří s těmi zábavnými signifikantními výrazy postav (asi poučení autorů z Amanchu, kde to s nimi bylo naopak občas přehnané). 9/10

Milé překvapení a příjemný zážitek. Příběh mě dokázal chytit, všechny postavy jsem si zvládl postupně oblíbit, animačně i hudebně se mi to líbilo, radost z létání mi to taky dokázalo prodat. Mělo to skoro pořád příjemnou atmosféru, ale zároveň to působilo i docela realisticky. Dokázal jsem se zasmát u některých situací a vtípků, a dokonce i ty dramatičtější pasáže byly dle mého povedené. Nebo spíš první rodinné drama se sestrou bylo vykreslené tak akorát, aby mě zaujalo a zároveň jsem měl dobrý pocit z toho, jak je mi vše servírováno, a i rozuzlení bylo sympatické. Druhé drama, které přišlo na samotném konci, bylo ze začátku taky docela zajímavé a povedené, ale samotné finále a to, jak se vše rozseklo, mi přišlo tak trošku přehnané a zároveň i nedotažené, zkrátka jsem skončil s dojmem, že kdyby vše bylo uzavřené trošku jinak, řekněme třeba jen v té hořkosladké a symbolické rovině, ke které to v určité chvíli směřovalo, a ne tímhle happy endem, že by to na mě zapůsobilo o něco líp. Přesto jsem si film užil, překvapilo mě, kolik toho dokázal obsáhnout, a i když jsem měl občas pocit, že mi tam chybí určité drobné střípky jako spojovací články mezi jednotlivými posuny (někdy skoro až skoky) v ději, stejně mi pořád dokázal servírovat hlavně ty pro příběh i pro mě jako pro diváka důležité momenty, a tak mi to narativně drželo hezky pohromadě. 7,5/10

Čekal jsem, že to bude mnohem zábavnější, že se tu najde hodně okamžiků a situací v kterých se najdu a v neposlední řadě jsem i předpokládal, že to bude další dabérský koncert Aoi Júki. Ve všech bodech jsem více méně zklamaný. 3/10

Ještě teď se nemůžu rozhodnout, jak moc se mi tahle poslední řada Doty líbila. Přeci jen rozřešení celého příběhu, obsáhlého v předchozích dvou sériích, přišlo hned po dvou dílech a zbytek už je jen takovou zvláštní etudou o boji jednoho tragického muže proti osudu. Říkal jsem si na konci druhého dílu „Co tu jako teď chcete ještě vymýšlet?“ a pořád si nejsem jistý, jestli jsem s předloženou odpovědí na tuhle otázku spokojený. Bylo to nutné? No asi ano, možná, nebo to alespoň v rámci jedné z postav celé dává docela smysl a seriálu to tak nakonec přidává i jednu další důležitou myšlenku o smyslu života a podstatě ideálního světa, která dle mého není úplně špatná. Bylo to zábavné? Po pravdě ani moc ne, nebo spíš jen v určitých momentech. Sice jsem během seriálu neztratil dojem, že se dívám na hodně dobrou fantasy, ale tahle závěrečná pasáž mě nechytla tolik, jako zbytek seriálu a pocit, že jde o něco důležitého, byl podstatně slabší než během sledování předchozích sérií. Zkrátka místo uspokojivého konce epické hrdinské ságy to bylo z velké části jen takové vztahové a rodinné drama. Navíc samotné finále, zkrátka to, jak to vlastně celé končí, jsem podvědomě tak nějak tušil na míle daleko. Zkrátka je to takové nepřesvědčivé, pořád dobré, ale nějak extra jsem si to neužil. Animačně opět skvělá podívaná, obsahově je to pro mě slabší. 6/10

Pro člověka, co viděl obě sezóny Kakegurui, tenhle spin off prequel asi nepřináší nic nového a ani překvapivého. Takže jediné, co se s tím dá dělat je si to trošku porovnat s původním seriálem a dostat se k nějakému hodnocení. Nejdřív asi největší rozdíl. Oproti Kakegurui je Twin zatím o něco méně intenzivní, přehnaný – prostě a jednoduše je tu méně těch orgasmických hráčských momentů. Což je pro všechny fanoušky, kteří se na sérii dívají hlavně proto, aby viděly rozrušené dívky na vrchu blaha z právě vyhraného gamblu, který je podávaný s intenzitou reálného vrcholného sexuálního uspokojení, asi docela špatná zpráva. Ale nezoufejte, nějaké ty silnější momenty tu pořád jsou, některé postavy jsou stejně pošahané, jako ty v Kakegurui a i nějaké to jiskření se tu objeví. Pro mě je však fakt, že trošku ubrali plyn, spíš dobře, líp se mi na to kouká a neměl jsem při sledování až tak blbý pocit, že mám otevřené okno, když venku sedí sousedi. Mary Saotome zatím není až takový blázen do her, jako byla od začátku Jumeko a celkově je mi tu zatím jako osobnost tak nějak sympatičtější. Neustále říkám zatím, protože každý prequel má jeden zásadní problém, jelikož víte, jak to nakonec celé dopadne a kam se postavy dostanou, což často ubírá na nějakém intenzivnějším zážitku. Chybí strach o výsledek, ten tu znáte dopředu, a tak jediné z čeho můžete mít požitek, je cesta k němu. No jo, ale po pravdě Twin zatím v tomto ohledu není moc nápaditý, protože během šesti dílů vlastně jen cca třikrát zopakuje naprosto identické schéma, které by se dalo shrnout zase jednou do mé oblíbené věty „já vím, že ty víš“. Takže i když jsou ty jednotlivé mind games občas docela zábavné, když se zamyslíte nad jejich průběhem a výsledkem, tak je to pokaždé až příliš identické. Animace je fajn, hudba spíš průměr. Celkově to pro mě ale není jeden z těch zbytečných prequelů, protože postava Mary je dostatečně zajímavá, abych o ní chtěl vědět víc a je to rozehrané tak, že jsem zvědavý, kde se vše pokazí a jak dopadnou některé vedlejší postavy. Ovšem vzhledem k již zmíněným nedostatkům končím na čistém průměru s tím, že na další díly se stejně podívám. 5/10

Na to, jak zajímavý koncept Šikimori má, je nakonec asi největším překvapení, že je to celé jen úplně obyčejná, trošku naivní a vcelku průměrná štěněčí romantika. A přitom by to mohlo být zajímavé, otočit klasické a klišé role z romantických seriálů naruby, kdy ona bude ta cool občas drsná hrdinka, zatímco on bude ten citlivý chlapec v nesnázích, co potřebuje sem tam zachránit, zní vlastně fajn, ale tady to stejně nějak extra dobře nefunguje. Ukazuje se, že opakování situací, kdy princ zachraňuje princeznu od nejrůznějších nebezpečí, dokáže nudit úplně stejně, i když je princem hrdinka a princeznou hrdina. Na rolích nezáleží, ohraje se to časem obojí stejně. Navíc má tenhle seriál podobný problém jako třeba Tonikawa, celé je to takové obyčejné, naivní a já mám během sledování pocit, že kromě pomalých krůčků k rozvíjení vztahu hlavní dvojice tu vlastně o nic nejde. Příjemné na relax, asi i fajn na sledování, ale bez nějaké hloubky a dramatu to docela slušně uspává. Napětí se tu nekoná, o vztah hrdinů se nebojíte ani na vteřinu a jakékoli ohrožení je vyřešeno během dvou dílu tak nějak příliš sluníčkově. Romantika docela funguje, roztomilé to taky občas umí být, ale stejně mám teď na konci dojem, že nejzajímavější linku měla s hlavním hrdinou vlastně Kamija, i když to všechno prostě jen vyšumělo. Ve výsledku je Shikimori's Not Just a Cutie pro mě jen lehce nadprůměrným seriálem, kde bych se určitě dokázal podívat na další díly, ale taky je dost pravděpodobné, že si na něj za měsíc ani nevzpomenu. 5,9/10