claudel

Mé první setkání s opěvovaným Mijazakim a v zásadě velmi dobrý dojem. Váhám, zda je to určeno spíše pro dospělé nebo pro všechny věkové kategorie. Jsem zvědavý na další, naštěstí Netflix disponuje několika Mijazakiho počiny.

Každý režisér má právo si rozhodnout, jak přistoupí k nějaké biografii. Bradley Cooper zvolil pro mě osobně naprosto nevhodné pojetí formou střípků ze života slavného dirigenta, které ale nepůsobí kompaktně, zas tak příliš na sebe nenavazují a vcelku působí prázdně. Nepoučený divák si ze snímku nic neodnese, nanejvýš informaci, že Leonard Bernstein bojoval celý život se svojí sexualitou. Odpověď na to, zda úspěšně či neúspěšně ale rovněž nedostane. Herecké výkony velmi dobré, nicméně mám obavu, že Carey Mulligan se ocitla ve škatulce, kterou vždy skvěle zvládne, vždy aspiruje na Oscara, ale zatím jej neproměňuje, protože konkurence ji vždy předčí. Mohl by jí pomoci Saltburn, resp. jeho režisérka, jež se pokouší Carey z těch škatulek vymanit. Bradley má pestřejší repertoár, ale ve výsledku je na tom stejně jako Carey. Z Maestra lze možná až moc cítit, jak po tom Oscarovi touží.

Neil Jordan zpracoval známou legendu spíše thrillerovým způsobem, zatímco Christian Petzold ji pojal výrazně komorněji coby romantické drama. Nevěděl jsem, do čeho jdu, nenapadla mě ta jazyková spojitost, a tak jsem byl překvapen, že jde zrovna o další adaptaci tohoto tématu. Snímek působí místy možná až příliš klidně a unyle, ale svojí krátkou stopáží dokáže vystihnout vše, co je potřeba a splnit to, co má. Paula Beer poměrně přesvědčivá. Zcela zásadní roli zde sehrává nádherná Bachova hudba.

Co se to děje ve Francii, že hlavní ženské role musí obstarat Ukrajinka a Skotka? :-) Olga se sice moc nepočítá, protože hrála už asi ve dvaceti francouzských filmech, ale i tak mě to překvapuje. Vidocq je postava, která filmaře asi dlouho neomrzí, vždy se někdo objeví, kdo sáhne po nějakém novém zpracování s novou tváří. V tomto případě jde bohužel spíše o smršť akce, násilí a neustálého mstění někoho za někoho nebo něco a příběh se někam vytratil. Nejvíce mě potěšilo obsazení Fabrice Luchiniho do role obávaného ministra vnitra Fouchého.

Benu Affleckovi a Mattu Damonovi to i po letech spolu pořád ladí. Přátelé a kolegové, kteří za sebou nechali pár povedených filmových kousků. Air není jednoduché co do tématu v celosvětovém rozsahu. Je to film primárně pro USA a diváky v USA, mají rádi tento typ příběhu, kde máte losery, outsidery, ponížené a uražené, z nichž se stanou hrdinové, černošskou rodinu, jíž vládne matka atd. atd. Samozřejmě nesmí chybět v jisté fázi filmu, ideálně na konci mohutný potlesk, bez něho bychom asi nemohli vidět téměř žádný americký film. Dost bylo negativ, teď ta pozitiva - navzdory celkem plochému tématu nenudí i při delší stopáži, Viola Davis září jako vždy, Chris Tucker hláškuje ostošest a košíková pro mě vždy byl a bude atraktivní sport. Tak silný Dream Team z Olympiády v Barceloně se ale už těžko někdy poskládá, bude mu vždy chybět ten výjimečný Michael Jordan...

Prazvláštní film, jejž od všudypřítomné nudy, nezáživnosti a divné ponurosti nezachrání ani Florence Pugh, přestože se hodně snaží. Jsem o to více překvapen, že film režíroval autor kvalitních a odvážných snímků.

I Francouzi se mohou utnout. Příšernost - dva kreténi s obrovskou mouchou potkají dvě divné holky a Adèle Exarchopoulos, která se chová jako retardovaná. Společně s bratrem jedné z nich tráví čas v prázdninovém domě a snaží se schovat tu obrovskou mouchu. To má být vtipné?! Pana Quentina Dupieux si znamenám velkým červeným písmem do kategorie PLUS JAMAIS.

Rozhodně vítám milostný příběh, kde s auty jezdí ona a ne on, to je příjemná změna. Navíc volba atraktivních a výborných herců, u nichž díky němu není poznat propastný věkový rozdíl, získává další body navíc. Vlastně první půlka pádí dobrým tempem, avšak v druhé půli a zvláště závěru se film promění v mix všeho možného a zbytečně si uškodí. Dalo se to vyřešit klasickými způsoby, které známe z jiných snímků anebo vytvořit něco neotřelého a zajímavého, nepovedlo se však ani jedno a potenciál zůstává nevyužit. O Velikonocích jsem neměl příliš šťastnou ruku ve volbě francouzských filmů, které mám přitom nejraději.

Obsazení atraktivní dvojice Stacy Martin - Pierre Niney a opuchlého, zestárlého Magimela bylo určitě tou správnou volbou. Rozdělení příběhu do tří částí podle místa působilo také dobře. Celkově mi ale ke spokojenosti něco chybělo - málo napětí, málo nápaditosti, málo sexu, málo povedených dialogů, více postav...? Nevím, proto jsou z toho čisté tři hvězdičky.

Emerald Fennell se zaskvěla již svým debutem, díky němuž posbírala řadu cen. A jak víme, potvrdit úspěch a dosažení nějakého cíle bývá mnohdy mnohem složitější. Jí se to evidentně povedlo, byť těch cen Saltburn neposbíral. Nabídl však neotřelý, nekonvenční, místy dekadentní filmový zážitek pro filmové fajnšmekry. V první polovině jsem se nestíhal smát nad salvou odzbrojujících vtipných hlášek. Film hlavně funguje jako perfektní celek - rafinovaný scénář, skvělá kombinace humoru i vážnosti, střih, kamera, kostýmy a v neposlední řadě bravurní herecké výkony. Barry Keoghan tyhle role umí a zvládá na výbornou, Jacob Elordi potvrzuje kvality silné party z Euforie, kde patřil hned k mým oblíbencům a Rosamund Pike opět září. Nerad bych samozřejmě opomenul většinou vždy distingovanou Carey Mulligan, již jsem tady téměř nepoznal. Možná časem zvýším na plný počet. A k závěru - nějak se nám s tím tancováním roztrhl pytel - začal to Mads v Chlastu, pokračovala Laia Costa v Un amor a Barry Keoghan laťku zase zvedl a povýšil na jinou úroveň...