walsidal

Dříve než Joseph Gordon-Levitt a Zooey Deschanel vytvořili v roce 2009 nezapomenutelnou dvojici Toma a Summer, vytvořili osm let předtím ještě jednu dvojici – méně známou a taky podstatně méně romantickou, ostatně jako celý film. "Bláznivý" se odehrává na soukromé psychiatrické klinice pro mladistvé, kde se sejde snůška typů s nejrůznějšími problémy, často s nezvladatelnou agresivitou, u kterých se kostlivci sypou ze skříní jen to chrastí. Syrovost prostředí má posílit dokumentaristiky těkavá kamera, ovšem ponechávám na zvážení každého, zda filmu prospěla či ne.

Působivé drama o vztahu matky a dcery. Zvláští uznání zaslouží bezesporu Michelle Pfeiffer, která dokázala vytvořit velice rozporuplnou, egocentrickou a manipulativní postavu matky. Filmů o matkách s opičí láskou byla již natočena celá řada, Michelle Pfeiffer byla ale v této roli jednou z nejlepších. Ovšem stejně dobře se své role zhostila i Alison Lohman. Přes všechny těžkosti, které Astrid potkaly, se vlastně prostředí, ve kterém právě žila, projevovalo pouze na jejím vzhledu, uvnitř zůstávala zdánlivě stále stejná, kromě toho, že v ní postupně zrálo přesvědčení, že její matka není ten člověk, který by měl určovat její budoucnost. Možná diváka mimoděk napadne, jak neuvěřitlnou smůlu Astrid měla, když jí sociální péče nebyla schopna vybrat ani jednu nedisfunkční pěstounskou rodinu. Jenže o to právě jde: Pod povrchem navenek zdánlivě funkčních rodin se mnohdy skrývají nešťastní jednotlivci, které Astrid objevuje, až když mezi nimi začne žít.

Na Tima Burtona nezvykle „obyčejný“ film, ale Christoph Waltz a Amy Adams z něho udělali celkem přitažlivou podívanou.

Bezva ženská na krku je jednou z mála vkusných českých komedií posledních let a vkusná česká komedie je tak trochu jako balzám na duši uprostřed všech těch Padesátek, Instalatérů z Tuchlovic a Wilsonovů. Tedy nic proti absurdnímu humoru, jenom mi někdy připadá, že scénáristé si myslí, že „absurdní“ a „vtipný“ znamená totéž. (Mimochodem, ty tři filmy jsem uvedl, protože mě právě napadly; to ale neznamená, že by se nenašlo nic horšího.) Ale zpět k Ženské na krku. Téma, kdy žena z města přichází na venkov, aby tam začala nový život a rozpor mezi očekáváním a skutečností je zdrojem komických situací, není jistě originální, ovšem tady je to ještě posíleno tím, že její dočasný spolubydlící je i na místní poměry docela podivín – už tím, že je hrobík a Eliška musí dočasně bydlet v bývalé márnici. Ale na postavě Elišky je dobře vidět, co je největší motivací, aby člověk překonával překážky: Když nechce, aby někdo věděl, že je na dně... Postupné sbližování dvou zdánlivě naprosto odlišných lidí nepůsobí nijak násilně, ale spíš mile a úsměvně, stejně jako třeba věnec s nápisem Spi sladce. To samozřejmě neznamená, že by tu nebyla nadsázka (například v podobě díry ve zdi mezi třídou a sousedním bytem nebo kamuflování počtu dětí ve třídě). Takže pokud bych to měl shrnout: Ondřej Vetchý ani Miroslav Táborský nezklamali a Petra Hřebíčková dokázala, že má rozhodně na víc, než jsou televizní seriály.

Ghosts of Girlfriends Past (Duchové milenek) je určeno pro nenáročný večer, při kterém, kdo chce, může se nechat bavit tím, jak se Matthew McConaughey napraví během svatebních příprav svého bratra. Kdo má rád Jennifer Garden, určitě také není zklamaný. Mně se tady ale nejvíce líbila v jednom ze svých prvních filmů Emma Stone v roli jednoho z duchů.

Problémem tohoto filmu je už samotná postava Neda. Těžko říct, jestli je tak špatně napsaná nebo zahraná. Asi obojí. Nic proti nadsázce, problém je ale v tom, že Ned se v některých momentech skutečně chová jako idiot, ovšem v jiných má naopak působit jako sympaťák. To ale nejde dohromady. Sympatičtí idioti neexistují ani ve filmech… Tenhle rozpor nejlépe dokumentuje skutečnost, že scénárista či režisér raději vynechali scény, kdy Ted svěřuje své sestře novinářce tajemství „o noži“ a následně ho nepotvrdí před právníkem. Možná si tvůrci uvědomili, jak „nevěrohodně“ (chápej jako synonymum „blbě“) by obě scény ve skutečnosti vypadaly, kdyby se měly divákovi opravdu předestřít, a raději mu je proto sdělili pouze zprostředkovaně. Zooey Deschanel, Elizabeth Banks, Emily Mortimer a Rashida Jones byly podstatně lepší, ovšem celkově trapnému vyznění filmu už příliš nezabránili. Pro mě jeden z nejslabších film se Zooey (hned po Gygantic).

Lidé většinou neumírají ve chvílích, když jim na životě nezáleží… chtělo by se říct nad tímhle romantickým dramatem, odekrávajícím se v Číně na počátku 20.století, na pozadí střetů tuzemských obyvatel s anglickými kolonizátory. Film má řadu plusů: Především exotické prostředí, které je exotické nejen přírodou, ale i lidmi, jejich životem, hodnotami, uvažováním a vlastně svým způsobem i epidemií cholery, která kosí lidi tak rychle, že už to nikoho ani nepřekvapuje. Do tohoto prostředí přichází bakteriolog doktor Walter se svou ženou Kitty uprostřed manželské krize, způsobené její nevěrou, aby pomohl zvládnout epidemii cholery a taky aby se tak pomstil své ženě. V tomto dějovém rámci se pak rozvíjí pestrá mozaika životních situací, ve kterých Naomi Watts a Edward Norton dokážou bravurně vtáhnout diváka do tohohle exotického i nebezpečného světa.

"Všechno se nakonec v dobré obrátí. A když to není dobré, no tak to ještě není konec." Tohle údajně indické přísloví v podání Deva Patela si z Báječného hotelu Marigold pamatuji dodnes. Stejně tak jako osudy těch, kteří sem přijedou strávit podzim života. Optimiticky laděný Douglas se svojí pesimisticky laděnou manžekou, soudce Graham, který by to chtěl najít svoji lásku z mládí, Norman, který si chce ještě něco užít podobně jako Magde, Muriel s rasovými předsudky a Evelyn, která po smrti manžela musela prodat byt, aby zaplatila jeho dluhy. Tahle sešlost tu spoluvytváří úsměvný příběh o lidech, kteří našli odvahu změnit s nastupujícím stářím svůj život.

Zdecimovaný psychickými útrapami první světové války přijme Tom Sherbourne službu strážce majáku na ostrově Janus u západního pobřeží Austrálie, aby si tady o samotě mohl srovnat své myšlenky. Jeho původně tříměsíční služba se prodlouží na tři roky a do jeho samoty vstoupí žena Isabel. Malý ostrov lásky, na kterém spolu žijí, se však postupně začíná proměňovat, když Isabel dvakrát potratí. A právě v těch dnech moře přinese k jejich ostrovu loďku… Tak začíná melodramatický příběh o lásce, samotě, odpovědnosti, zradě, touze po dítěti i o tom, že nelze vlastní štěstí postavit na neštěstí jiného. Ve filmu hraje důležitou roli svým způsobem fascinující prostředí samoty ostrova strážce majáku, kdy velká vzdálenost od lidí jakoby evokovala představu, že činy, které nikdo nevidí, se také nikdo nedozví. Čas se tu rozlévá stejně konstantně jako oceán kolem. Jenže i v poklidném toku času lze udělat rozhodnutí, které všem změní od základu život… Ve skutečnosti je ostrov Janus v souostroví Palmer, které je součástí Antarktidy a má podstatně chladnější podnebí než ve filmu, navíc od pobřeží Austrálie je velice vzdálený; podstatně blíže je odtud k pobřeží Jižní Ameriky. Jméno tohoto ostrova bylo tedy ve filmu zvoleno spíše symbolicky, neboť jak je v něm i zmíněno, Janus je v římské mytologii bůh začátků a konců…

Tak trochu smutno mi bylo po zhlédnutí českého filmu „Bába z ledu", den po udělování Českých lvů. Ne snad že by to byl tak špatný film. Jenom mě rozesmutnilo, když jsem si uvědomil, že tohle je to nejlepší, co u nás v roce 2017 vzniklo… Nechci Bábu z ledu nijak překotně kritizovat, je to možná opravdu nejlepší český film roku 2017. A Zuzana Kronerová mu určitě herecky dala hodně. Bohužel, i přesto, je to ale pořád jenom průměrný film. I když vím, že filmy se nemají srovnávat, protože každé takové srovnání kulhá, nemůžu v tomhle případě jinak a musím vzpomenout na jiný, tematicky příbuzný film a přece na hony vzdálený. A to přitom „Babí léto" Českého lva za nejlepší film roku 2001 vlastně nezískalo. Při porovnání obou filmů jsem si uvědomil jak velký rozdíl to je. A není to jenom tím, že Pavel Nový není Vlastimil Brodský. Mezi oběma filmy je hlavní rozdíl v tom, že Babí léto bylo O NĚČEM, kdežto Bába z ledu je o něčem…