Enšpígl

S těma ženskejma byl Bartoška jak nepříčetnej a tím si samozřejmě zcela získal moje smypatie. Za holčinama jezdil Bartoška vlakem a na jednu z nich měl čas jenom tři minuty, protože mu už zpátky nejel žádný vlak, tak otevřel okýnko ve vlaku a prej "Ahoj já jsem Petr, nemůžu vystoupit, protože mě to za tři minuty jede zpátky." A samice na péroně "Ahoj já jsem Lenka a tady jsem ti upekla buchty." Bartoška po nich hrábnul z okýnka a vlak už se začal pomalu rozjíždět. Tomu se říká RANDE a ne ty nechutný dlouhý romantický cancy někde v přírodě při západu slunce. Ne, né, hezky přijedu, vezmu si od holky jídlo a zase jedu zpátky. BARTOŠKA NA HRAD !!!!!!!

Zajímalo by mě, jakej pračůrák promítal v Cinema city v Praze na Flóře, 14.2. film Valkyra ?? Ten degen, totiž pustil film normálně jen na prostředek plátna v jakýmsi rámečku, nejspíš ve formátu 4:3 nebo spíše ve formátu mini : mini. Zbytek plátna, no zbytek, většina plátna byla "mrtvá". Za tohle jsem Vám, milá společnosti Cinema city dal prachy naposled, to si je příště radši strčím do prdele, pak je vytáhnu a sežeru, než abych je dal takovejm sračům jako jsou promítači v Cinema City. Mimochodem jestli je tady ještě někdo komu se tohle v Cinema city stalo, tak ať dá vědět, zavolám partu zfetovanejch uživatelů CSFD s kleštěma a letlampou, tady pro pana promítače a jeho prdel pozná středověk. K samotnýmu filmu nemám moc výhrad, možná kdyby byla věnována pozornost vývoji ve vlčím doupěti krátce po atentátu, přispělo by to na větší dramatičnosti, ale těžko říci, protože pidi prostor na kterej nám ta cvičená opice z promítací kabiny pustila Valkyru, umožňoval dobře si vychutnat leda tak tu černou pásku přes Cruisovo kukadlo, ta se na ten flusanec, na kterým se promítalo, totiž jako jediná vešla celá.

Před rokem jsem se díval na předávání Českých lvů a málem jsem se poblil, když jsem o této mega ubohosti vyprávěl kamarádovi, řekl a teď se pro srovnávání koukni na předávání Oscarů. No a rok se s rokem sešel a já vidím na HBO v programu záznam s předávání těchto cen. Musím se přiznat, že mě to moc nelákalo, protože mě je úplně jedno co kdo vyhraje, ale řekl jsem si, inu co, buď pochopím co mě kámoš chtěl říci a nebo alespoň uvidím všechny ty krásné herečky v nádherných šatech. Brzo jsem, ale pochopil ten zásadní rozdíl mezi Lvem a Oscarem. Je to v lidech. Zatímco u nás přijdou do sálu polootravený český celebrity s výrazem "tak co předvedeš moderátore, když jsme se sem uráčili přijít" v Americe přijdou herecký celebrity s jiskrou v očích s cílem si ten "svůj" večer co nejvíce užít. Rozhodně je mě milejší spontální potlesk při vyhlašování nominací než potlesk z povinnosti pro vítěze, rozhodně jsou mě milejší slzy v očích než děkování sponozrům, rozhodně je mě milejší nenucenost a přirozenost v moderování než humor za každou cenu, rozhodně jě mě milejší americké spontální děkování svým blízkým či pracovním kolegům než ono české děkovaní, parodující ono americké děkování. Ovšem především a hlavně jsem viděl v očích zahraničních herců respekt a úctu ke svým kolegům a ne českou závist a nepřejícnost, kterou jsem viděl v mnoha očích na loňském Českém lvu. Možná je to jen náhoda těchto dvou přenosů, možná našim celebritám ve srovnání s těmi americkými křivdím, ale píšu o tom, co jsem viděl a jak jsem to cítil a ne o možná. Bylo nádherné vidět ty upřimné pohledy, když ti z podia mluvili o konkrétním herci v podiu a přitom si celou dobu vzájmně hleděli do očí, bylo překrásné slyšet DeNira "Dneska je možná důležité být velkým hercem, ale v životě je důležité být hlavně velkým člověkem, slyšet Seana Penna "Ať lidé odsuzující homosexuály se nad sebou zamyslí, aby se za ně jednou jejich děti nemuseli styděť." Nepamatuji si sice kdo co vyhrál a je mě to vlastně úplně šumák, ale budu si pamatovat, že jsem strávil svůj čas ve společností lidí, kteří se umí bavit, dokážou říci svoje názory, ale především, kteří se nestydí za svoje city. Za tuhle dávku zábavy a upřimnosti moc dík.

Super i velká romantika může být ohromná legranda. Ostatně my romantici o tom víme své aneb romantická diskuze na téma: Kytka pro přítelkyni. TOM: Já tady s váma dneska nebudu chlastat do noci. JÁ: A proč by si nemohl ? TOM: Protože jsem s váma dělal to samý včera a to jsem původně chtěl koupit Lence kytku, jenže v 11h večer jsem nenašel žádný otevřený květinářství. JÁ: A zkusil si hřbitov ? ONDRA: Ty si vůl, proč jí chceš kupovat kytku v úterý ? TOM: A proč ne ? ONDRA: Přemejšlej, vole. Ty jí koupíš kytku v úterý, doma se sejdete někdy večer, to dostane od tebe tu kytku a co dál ? Nic, řekne ti, že jsi miláček, plyšáček, šmoulínek, medvídek a podobný laciný zdrobněliny, dá ti pusu v lepším případě frantíka, namaže ti chleba a protože jste z práce utahaný jak krávy, usnete. Ráno se vzbudíte, maximálně ti při pohledu na ty kytky dá přednost do koupelny a na hajzl, ale jak známe holky tak spíš nedá a tím to končí. Tome, vole, kytky dávej holce zásadně v pátek, nehraje se žádnej fotbal čili nehrozí, že jí rozněžníš v nevhodnej moment a naopak, ta kytka by jí mohla uchlácholit na celej víkend. No, při troše šikovnosti se z páteční kytky dají vytřískat dva vynikajicí obědy, spousty sexu a ještě klid a mír. A co máš z úterní kytky? Řekne ti, že jsi miláček. Tome přemejšlej. TOM: No jo, něco na tom je, pane vrchní ještě tři piva a tři panáčky. Jo tak to dopadá když romantik potká romantika.

Pshimi nemá rád Elišku.

Svět fanoušků můžou chápat zase jen fanoušci. Onehdá jsem ve fanshopu Bohemians 1905 řešil z prodavčem dámská tanga. Byli užásný, buď zelený nebo bílý, přesně v klubových barvách a vepředu logo Bohemky - klokan s nápisem Bohemians 1905. Já, protože se v životě zabývám výhradně důležitejma věcma, jsem však navrhnul tuto změnu: Šňůrku kolem pasu udělat bílou a šňůrku co si strkají holky do prdele udělat zelenou a samozřejmě kulatý logo se zlatým klokanem v přední části tang ponechat. No, jestli se někdy dočkám slečny co se slíkne a bude mít na sobě zelenobílý tanga s logem klokana mezi nohama, tak to bude hotovej megarajc a takovou slečnu si vezmu za ženu. To jsou hold mé pověstné velké nároky na holky. Jo a ještě něco, kdyby snad nebylo jasno komu fandím -- Fuck em' all, fuck em' all, United, West Ham, Liverpool, Coz we are the Arsenal and we are the best, We are the Arsenal so fuck off the rest !!!

Jeden takový typicky volný den uživatele pshimi. Ráno vstanu a pomazlím se svou sbírkou vláčků. Vyhodím z postele slečnu, aby nepřekážela protože se chystám začít stavět železniční trasy v ložnici. Během stavby kolejí zjištuji, že mě v ložnici překáží nábytek a já tak nemůžu stavět okolí vlakových tras, nádrážím počínaje a panďuláčkama - vlakovýma dělníkama konče. Začnu vyhazovat nábytek z ložnice. Skříň postavím před dveře koupelny, čímž zabarikáduji slečnu, která se v ní zaručeně nachází, což se ve finále ukáže jako geniální tah, protože uvězněná holka v koupelně má dostatek času, aby se nalíčíla, nabarvila, odbarvila a znovu nabarvila, ale už tou správnou barvou, stačila si udělat řasy, učesat, přesat, vyfenovat, a ještě jednou učesat a přečesat a já tak neriskuju, že náhodou vyleze a zeptá se mě jestli může použít můj parfém, protože ona všech svých pět parfémů vypotřebovala včera večer. Stavba železničních tras trvá hodiny, protože se nemůžu rozhodnout zda postavím trasu Praha - Ostrava od okna ke dvěřím nebo ode zdi ke zdi. Hodně času taky zabere rozmýšlení kam umístím Vídeň a kam Bratislavu. Když jsou všechny tratě, koleje, města i vlakový dělníci rozmístěni v mé ložnici, přichází velmi důežitá chvíle, musím určit kolik vlaků kam bude jezdit a jakou jim přidělím lokomotivu. Pak zapínám ve svém magnetofonu zvuky, které si už pět let nahrávám po různých nádražích a okolí železničních tratí. A konečně přichází ten nejslastnější pocit co jsem kdy zažil, zmačknutí čudlíku !!! Vláčky v mé ložnici se rozjíždějí. Bohužel jen na chvíli, protože můj železniční systém jsem vybudoval tak důkladně, že vyhazuju pojistky v celým baráku. Na chodbě slyším rozhořčené hlasy sousedů. Dělám že nejsem doma. Koukám na hodinky a zjištuju, že je čas k jídlu. Vypouštím slečnu uvěznou v koupelně . Vychází krásně upravená princezna, leč také viditelně nasráná samice. Na mou žádost zda by mě neuvařila svíčkovou reaguje negativně a já zjištuju že facka umí pořád pěkně štípat. Místo do kuchyně, otevírá dveře na chodbu a odchází. Nevadí ještě jsou tu vlaková nádraží se svou levnou stravou. Utíkám na nádráží, vbíhám do restaurace a objedávám si guláš. Během čekání na jídlo vyřizuji žádosti vousatých pánů, kteří používají parfém z velmi nepovednou vůni o cigarety. Stíhám ještě vyřídit žádost chlapců s kohoutem na hlavě a krysou na rameni, kteří mají tu smůlu a každej den jim ujíždí mezinárodní rychlík do Japonska za který dali svoje poslední peníze a teď nemají na novou jízdenku. Říkám si, že taková smůla se může přece stát každýmu a tak jim dávám peníze na další jízdenku. To už, ale přichází čísnice s gulášem. Během vteřiny je u mého prázdného stolu plno lidí. Začíná psychologická válka o jídlo. Já prohrávám, platím, nechávám guláš na pospas lidské smečce a opouštím restaurant. Je 14:45, za 5 minut mě jede vlak do Lužné u Rakovníka, kde je muzeum vlaků a skutečně v 17:18 vlak přijíždí a já odjíždím za svými vláčky. Cestou si říkám, že až se vrátím ze železničního muzea v Lužné, pokusím se zprovoznit svou železnici v ložnici.

Film má význam pro určitou skupinu lidí, jenže právě tahle určitá skupina lidí filmy zřejmě vůbec nesleduje. Pak má film význam ještě pro lidi, kteří milujou Ellen Page tak moc, že by jí klidně nechali vysmrkat do svýho kapesníku, aby tak získali něco krásného, něco osobního a něco velmi intimního.

Stejně je hezký, že se v týhle uspěchaný době najde ještě někdo, kdo se umí odprostit od materialistického způsobu života a vystačit si s číslem 23.

Škoda, že v tom kurzu, jak na všechno odpovídat ANO, nebyla ta slečna ze sobotní noci z Lucerna music baru, která mě řekla NE.