Shizle

Francouzský vynálezce chronofotografické pušky Étienne-Jules Marey natočil třísekundový snímek vyobrazující vzlet mouchy. Pohyb zvířat už zaznamenávalo pár lidí před ním, Marey však mouchu natočil z velké blízky a navíc zpomaleně. I po více než 130 lety dýchá záběr až překvapivou hororovou atmosférou :)

Poslední Le Princeův filmový pokus, zároveň "oficiálně" třetí existující film. Snímek ukazuje muže, který tancuje a hraje na tahací harmoniku. Tohoto muzikanta ztvárnil Le Princeův syn Adolphe. Délka okolo 2 vteřin, natočeno na MkII. O dva roky později, roku 1890, Louis Le Prince za nejasných okolností zmizel a později byl vyhlášen za mrtvého.

V pořadí třetí Le Princeův filmový pokus, "oficiálně" druhý film. Tentokrát zachycuje daleko více než čtyři lidi, pohybující se na mostě v anglickém Leedsu. Délka 2-3 sekundy, natočeno na MkII, stejně jako předchozí Roundhay Garden Scene.

Film důležitý zejména pro ty, kteří doteď pochybovali o tom, zda vůbec můžeme Muybridgeovi sekvence fotografií a jim podobné označovat jako filmy. Snímky z Roundhay Garden Scene už totiž nejsou zachyceny na několik fotoaparátů, ale pouze na jednu kameru. Film se skládá z 20 snímků a ukazuje čtyři postavy pohybující se v anglické zahradě. Technologický pokrok obrovský, zachycen je ale pořád pouze pohyb lidí, podobně, jako u dřívějších sekvencí fotografií. Nasnímáno na kameru s jednou čočkou MkII (Single-Lens Camera MkII), kterou si opět Le Prince navrhnul a sestrojil sám a s kterou vytvořil i své další dva snímky.

Le Princův úplně první filmový pokus, který se ale bohužel dochoval pouze částečně. Nejedná se však úplně o film, ale spíš o sérii 16 fotografií, takže "oficiální" prvenství pořád zůstává o rok pozdější Roundhay Garden Scene. Snímky zachycují muže, vycházejícího z rohu domu. Délka je něco málo přes vteřinu. Nasnímáno na fotoaparát s 16 čočkami (16 lens camera), který Le Prince navrhnul a sestrojil.

Muybridge si po Koni v trysku připisuje další významné prvenství a to jest první "pohyblivý" polibek. Během čtyř sekund si dvě nahé ženy podají ruce a políbí se.

První film, i když ne tak úplně. Sekvence 24 snímků vyfocených na 24 individuálních fotoaparátů zachycujících osedlaného běžícího koně. Obsahově v tom nic víc není, historický význam má však Muybridgeův snímek nepopsatelný. Pohybová a obrazová studie s obrovským významem. Když připočtu milou historku se sázkou, zda má někdy při běhu kůň všechny nohy ve vzduchu, pět hvězd dát musím. Zároveň je dobré vědět, že všichni Avataři a všechny Duny mají pradědečka v podobě běžícího koně.

Pes Zachránce je důležitý hlavně po straně příběhu. Jako první totiž využívá zvíře, konkrétně psa, jako hlavního hrdinu filmu a zároveň bývá citován jako první snímek, který přinesl emotivní rozměr do kinematografie. Další ojedinělostí vzhledem ke své době, kterou Rover přináší, je typ střihu, který na sebe navazuje, a tak se tvůrci daří velice věrně popsat lehce repetitivní cestu živého stvoření z bodu A do bodu B.

Rok po francouzské Cestě na Měsíc přišla Amerika s Velkou Železniční loupeží. Obrovský hit a zároveň prapočátek westernu, který byl na svou dobu velice akční a lehce experimentoval s kamerou. Krásné kulisy, ucházející příběh a finální probourání čtvrté stěny v podobě střelby do kamery, dělají ze snímku další malý krůček v květnaté historii filmu.

Do roku 1902 se po skoro celém světě experimentuje s "filmem" jak jen se dá. Bratři Lumiérové a pár dalších nadšenců vytváří nekomerčně a s čistým úmyslem nejrůznější "pra-filmy" vyobrazující běžné činnosti (lidi vycházející z továren, běžící lidi, běžící zvířata, lidi v zahradách, přijíždějící vlaky,...), které ale postrádají veškeré aspekty toho, co my dnes nazýváme filmem. Tyto dokumentární snímky totiž nemají téměř žádný scénář, tudíž žádnou zápletku ani náznak jakéhokoliv děje. Právě proto pro mě osobně s největším pokrokem v kinematografii přichází až francouz Georges Méliès, a to právě v roce 1902 s prvním nedokumentárním sci-fi snímkem, Cestou na Měsíc. Já jsem viděl ručně barevnou verzi filmu, která byla v roce 1993 nalezena na jednom francouzském statku poté, co si všichni mysleli, že je nenávratně ztracená. Po nalezení byla deset let restaurována a následně slavnostně promítána na festivalu v Cannes. K mému překvapení jsem měl při sledování i po neuvěřitelných 122 letech od vzniku filmu husí kůži po celém těle, a to jsem ani nemusel vnímat onen minimalistický příběh. Surrealisticky a snově vypadající prostředí měsíce, které obklopují krásné dobové kulisy, výtečné masky a okouzlující ruční barevnost, je i po takové době zcela odzbrojující ať už svým čistým řemeslem, geniálním nápadem nebo nepředstavitelným historickým významem. A když vezmeme v potaz triky, které zde Méliès použil, nedá se ona zásadnost pro kinematografii popřít ani nijak zjednodušit. + Záběr na měsíc s raketou/patronou v oku je jedním z nejlepších, co jsem kdy viděl.