Shizle

Filmové překvapení roku. Dvou a půl hodinové, těžkotonážní drama, odehrávající se převážně na dvou lokacích, ve kterém hrají docela neznámí herci a překypuje dialogy, může zprvu působit jako náročný kousek, pro mě se však jedná o pravý opak a film mi utekl jako voda. Věcné dialogy, které uvěřitelně popisují úskalí vztahu dvou kreativních a komplikovaných charakterů. Zároveň film staví diváka do atraktivní a docela nezvyklé situace, kdy v průběhu celého soudního procesu nezná skutečnou pravdu a pouze se na základě nově prokázaných skutečností přiklání k jedné z několika možných verzí. Samotný soudní proces poukazuje nejen na problémy tří hlavních postav, ale také na řadu společenských stigmat, zejména - nerovnost pohlaví, tíhu viny a následné vypořádávání se s ní, obezřetnost společnosti před silnou a emancipovanou ženou a zároveň souznění té samé společnosti se slabým a nevyváženým mužem, význam psychologů, atd. Onu emancipovanou ženu v Anatomii pádu naprosto výtečně hraje Sandra Hüller, letos jsem rozhodně neviděl lepší ženský herecký výkon. Dost podobně bych ale mohl mluvit i o zbytku herců. Samotná zápletka je bezchybná, hrozně lidsky odvyprávěna a díky tomu i uvěřitelná. Scénáristům tleskám a všem lidem kterým nevadí absence akce výměnou za pár životních pravd a řadu výborných hereckých výkonů doporučuji. SOMETIMES WE FIGHT TOGETHER AND SOMETIMES WE FIGHT ALONE, AND SOMETIMES WE FIGHT AGAINST EACH OTHER, THAT HAPPENS.

Volné a ne tak vážné pokračování k filmu The Hustler (1961), do kterého se vrátil Paul Newman jako Rychlý Eddie Felson, tentokrát však ne v roli hráče biliáru, ale primárně v roli učitele. Protipól mu tu dělá mladý Tom Cruise v roli rozštěkaného, ale zato talentovaného kulečníkového hráče. I když na sebe filmy volně navazují, díky dvoum rozdílným režisérským vizím ve finále vyznívají úplně jinak. Scorseseho film datuje o něco delší časový úsek, tudíž se i značně mění celé tempo a film díky tomu působí svižněji. Zároveň je tu použita rozmanitější škála lokací a bohatší, uvolněnější soundtrack. To dohromady dělá z The Color of Money hořkosladký souboj dvou z počátku přátel, později rivalů, kteří si všechno vyříkávají s tágy v ruce. Na rozdíl od předchozího filmu nemá Barva peněz takřka žádný dějový přesah a ani skryté poselství, zato ale zdaleka vyniká po té zábavní a sportovní stránce, a to zejména díky režii, hercům, kameře a hudbě. Na jednu stranu jednodušší, pořád ale kvalitativně velmi podobný film. Jen toho Oskara bych Newmanovi dal radši za již zmíněného Hustlera. MONEY WON IS TWICE AS SWEET AS MONEY EARNED.

Podobně jako Scorseseho Raging Bull, The Hustler spadá primárně do dramatu, než do zajeté škatulky sportovních filmů, pořád je ale ona hra poolu jeden z hlavních motivů filmu a díky výtečné kameře funguje skvěle minimálně jako nějaký cool faktor. Žánrové zasazení není ale jediné, co mají tyto dva filmy podobné, hlavní postava v obou snímcích je totiž docela podobně napsaná. Silně nesympatický, arogantní hrdina, který má ohromný talent, s kterým ale neumí pracovat, a kromě toho má řadu dalších problému. Eddie Felson (výtečně zahraný Paulem Newmanem) není sice takový extrém jako zuřící býk LaMotta, zato ale neumí normálně mluvit s ostatními lidmi a taky neví, kdy má s čímkoliv přestat, ať už jde o alkohol, hraní nebo sázení. Takto nevyspělý charakter se ocitne u biliárového stolu proti přesnému opaku sebe samého, vyrovnanému a uvědomělému Minnesotovi (Jackie Gleason). Ten však i přes veškerou rivalitu není jeho hlavním nepřítelem. Z už tak zajímavé premisy vzniká výborný film o neférové hře, které veškerá faleš odcestuje z kulečníkového stolu mezi aktéry samotné. Konec je už čistá genialita. K pěti hvězdám mi chybí jen silnější cca. druhá třetina filmu a lehce výraznější hudba, s kterou se v průběhu filmu jaksi šetří. SO I GOT TALENT. SO WHAT BEAT ME? - CHARACTER.

After Hours je v rámci dosavadní Scorseseho tvorby rozhodně tím nejunikátnějším filmem, zároveň ale i těžce žánrově definovatelný. Samotná zápletka je docela banální, samotářský úředník Paul (Griffin Dunne) se vydává na noční výlet do okresu SoHo v New Yorku za vidinou nezávazného sexu s dívkou, s kterou se dříve náhodně seznámil v kavárně. Když ale zjistí, že slečna tak úplně o sex nestojí, a že je mentálně nevyrovnaná a zničená, rozhodne se Paul utéct do nočního centra SoHa. Na neštěstí pro něj se ale všechno vyvrbí tím nejbizarnějším způsobem, a až do rána musí Paul překonat nejednu léčku osudu. Film jako takový je od začátku do konce poutavý, a stopáž 96 minut mu sedí jako ulitá. Scorsese ukazuje že dokáže krásně balancovat na pomezí absurdní komedie, a nikdy nespadnout do úplného nonsensu bez hlavy a paty. Také je zde užito spousty chytrých payoffů, viz taxikář, těžítko, nebo samotná socha, které mají největší zásluhu na té komediální stránce. Zároveň film dýchá silným surrealistickým dojmem, a od cca půlky působí jako čistě snová snůška několika ztřeštěných událostí. K tomuto snovému dojmu skvěle dopomáhá práce se světli a kamerou. Noční, dekadentní, ale vcelku klidné ulice Manhattanu, jsou autenticky vyobrazené, a osvětlení zejména pouličními lampami a různými LED panely doplňuje vizuální stránku a elegantně dopomáhá onomu surrealistickému a dekadentnímu nádechu. V pozadí hrající lehce znepokojivé, tlumené tóny v kombinaci s rychlou autorskou hudbou, ozývající se z jukeboxů a nočních klubů, už jen podtrhují finální atmosféru filmu. Pro mě se jedná zatím o největší překvapení v řadě skvělých Scorseseho filmů, a rozhodnout se mezi čtyřkou a pětkou mi dalo celkem zabrat. Nechám to ale minimálně do dalšího zhlédnutí na té nižší hranici. GOOD MORNING, PAUL.

U Krále Komedie mě jen udivuje, jak pestrá je De Nirova herecká paleta. V každém Scorseseho filmu hraje tak složitou, špatnými vlastnostmi prošitou postavu, ale vždycky s naprostým přehledem. Rupert Pumpkin, kterého De Niro hraje zde, je naivní, natvrdlý, ale hlavně vytrvalý začínající komik, pro kterého ne není odpověď a věří v sama sebe víc, než kdokoliv jiný. Díky těmto Papkinovým vlastnostem vyeskaluje chtíč po úspěchu začínajícího komika až do naprosto absurdního, na jednu stranu ale geniálního konce. The King of Comedy je prostě další De Nirova one-man show podtržená skvělou Scorseseho režií. K pěti hvězdám mi chybí jen trochu ucelenější příběh, minimálně ze začátku, konec je brilantní a řeč, kterou Pipkin celý večer uzavře, krásně poodkrývá krásu i ošklivost Putkinova charakteru, tím pádem i celou podstatu představeného příběhu. Bohužel, často a neprávem přehlížený film z rozsáhlé Martinovi filmografie. BETTER TO BE KING FOR A NIGHT THAN SCHMUCK FOR A LIFETIME.

Raging Bull není primárně filmem o boxerovi, ale o nepoučitelném a žárlivém člověku, který se v běžných životních situacích neumí ovládat, a tudíž se nejpřirozeněji chová když je zavřený v kleci, jako zvíře, jako býk. A stejně jako býk se Jake Lamotta neumí ovládnout, kdykoliv vidí červenou... Raging Bull je čtvrtou spoluprací mezi Scorsesem a De Nirem, ve které však Robert všechny své předešlé role včetně Travise z Taxi Drivera (1976) zastínil, a nasazení, s jakým se přímo převtělil do Jakea LaMotty, by se mělo studovat. Zároveň se jedná o takové malé vykoupení pro Scorseseho, jelikož jeho předešlý film New York, New York (1977), byl obrovským finančním propadákem, a chvíli to vypadalo, že Martin už nikdy nic dalšího nenatočí... Jak už jsem předtím napsal, Zuřící Býk není film primárně o boxerovi, scény z ringu jsou tu pojaté spíše jako prostředek k mapování průběhu času v Jakeovém životě, jednotlivé zápasy jsou občas nasnímány velmi krátce, jedná se pouze o pár střihů, ze kterých však jasně vyplyne, kdo je vítěz. Což je důležité pro divákovu orientaci v tom, kdy a jak se Jake cítí a jaké chování v běžném životě se od něj dá očekávat. Jakeovi nejbližší, bratr (Joe Pesci) a manželka (Cathy Moriarty), jsou nejen skvěle zahraní, ale v příběhu mají podobně velký význam jako LaMotta samotný, prostřednictvím těchto dvou postav je totiž zaznamenávána postupná změna Jakeova chování, protože veškerý neúspěch si na nich vylije hned při té nejmenší možné příležitosti. Konec konců Raging Bulla neskutečně obdivuji za spoustu věcí, a ze všech Scorseseho filmů, které jsem zatím viděl, je podle mě vůbec tím nejintimnějším, což je trochu paradox, když vezmeme v potaz, že ho původně Martin nechtěl ani točit. Celkové pojetí mi hrozně sedí, a to i přes to, že sport není ve výsledku tím hlavním tématem. Pro mě o to líp. Černobílá kamera a brilantní úvodní záběr na stínujícího Jakea to jenom završují. Geniální dílo a pro milovníky De Nira, Scorseseho nebo LaMotty povinnost. HE AIN'T PRETTY NO MORE.

Příběh dvou zamilovaných umělců, kterým kvůli neutuchajícímu zápalu pro umění, začala unikat podstata lásky jednoho k druhému, a zároveň snímek, který finančně tak moc propadl, že si kvůli němu málem Martin sáhl na vlastní život... Tématika lásky a umění je pro mě jako dělaná, film však doplácí na své místy až moc umělecké pojetí. Dlouhé hudební pasáže nezestárly zrovna nejlíp, a díky téměř tří hodinové stopáži film začne rychle nudit. Herecké obsazení v čele s De Nirem a Lizou Minnelli je solidní, a je fakt, že hlavní pár má slušnou dávku chemie, která se ukazuje zejména ve scénách, kdy to mezi něma vře. Dále také oceňuji realistický, neidealizovaný konec. Herci, kamera, ani pár skvělých scén ale bohužel nezachrání tento na mladého Scorseseho, asi až moc ambiciózní projekt, a kdykoliv budu mít náladu na podobné téma filmu, sáhnu radši po Chazellově La La Landu. Silnější dvě hvězdy. DO I LOOK LIKE A GENTLEMAN TO YOU IN THIS SHIRT AND THESE PANTS?

Scorseseho výlet na dekadentní a špinavé ulice osmdesátkového Manhattanu, očima málo chápavého a nezpůsobilého sociopata Travise, který po návratu z Vietnamu pracuje jako noční taxikář a zároveň se snaží začlenit zpátky do společnosti. Travis má díky vojenské službě pevně nastolené hodnoty v popředí se smyslem pro řád a pořádek, proto je pro něj také složité zkousnout situaci, v jaké se tehdejší New York nachází. Kriminalita na vzestupu a na každém rohu stojící vrah, pasák, děvka nebo násilník. Zmatený Travis, kterému vojenská služba sebrala veškerý kulturní přehled (do kina chodí jen na porno, neposlouchá hudbu, nezná programy tamních politiků, atd.), se rozhodne vzít situaci do vlastních rukou... Osobně beru Taxikáře jako vůbec ten nejdospělejší film, ze všech podobných obrazů nezpůsobilých sociopatů. Pomalé tempo a táhlé záběry mohou být pro někoho sice obtížné na strávení, film však v průběhu veškerý divákův investovaný čas zúročí v nevšedně náročný zážitek. Spousta nestárnoucích záběrů a hlášek, v čele s naprosto autentickým De Nirem, který prostřednictvím Travise kreslí až děsivě věrohodný portrét, na první pohled jednoduché, ve svém jádru však nesmírně složité a společností zničené postavy. Tíhu snímku zároveň nepodtrhuje jen skvělá kamera a nenápadná paleta barev, ale hlavně naprosto geniální hudba Bernarda Herrmanna, která i po více než padesáti letech dokáže v člověku hravě rozeznít husí kůži. Závěrečná msta třem z milionu manhattanských zvířat působí díky svižnému střihu hrozně osobně, surově a uvěřitelně. Finální dodatky jsou už jen třešničkou na tomhle nehezkém, ale chutném dortu. Jeden z nejlepších filmů všech dob a Scorseseho vůbec ten nejlepší. ALL THE ANIMALS COME OUT AT NIGHT - WHORES, SKUNK PUSSIES, BUGGERS, QUEENS, FAIRIES, DOPERS, JUNKIES, SICK, VENAL. SOMEDAY A REAL RAIN WILL COME AND WASH ALL THIS SCUM OFF THE STREETS.

Podle doby vydání první Scorseseho film, který jsem viděl, a zároveň jedna z vlajkových lodí tehdy nastávající éry nového Hollywoodu. Studia, která chtěla zapůsobit na studenty, začala dávat prostor mladým, dosud neznámým tvůrcům, přicházejících z všemožných filmových škol. Jedním z těchto filmařů byl právě Američan s italskými kořeny Scorsese, na kterém byla už tehdy vidět naprostá nekonvenčnost natáčení, zároveň však respekt pro historii a cit pro detail. Jeho specifickou filmařinu ukazuje už ve Špinavých ulicích, a to i s relativně malým rozpočtem. Atmosferická gangsterka v hlavní roli se začínajícím De Nirem a Keitelem, prozkoumávající denní starosti "menších" pouličních gangsterů. Na první Scorsese/De Niro spolupráci velice solidní a na rozdíl od pozdějšího New York, New York (1977), i po padesáti letech působí velmi svižným dojmem. Skvělá věc. YOU DON'T MAKE UP FOR YOUR SINS IN CHURCH. YOU DO IT IN THE STREETS. YOU DO IT AT HOME. 

Je fakt, že jsem byl po prvním zhlédnutí trochu moc emotivní. Last Night in Soho není až tak bezchybný film a ve Wrightově filmografii patří dokonce k těm slabším. Pořád ale ukazuje rozsáhlou škálu kvalit v popředí se zasazením v Londýně, v 60. letech minulého století. S tímto si tvůrci náramně vyhráli, a na každém záběru můžete nalézt hromadu dobové krásy. Mou oblíbenou drobností je tříbarevný neonový panel, který přeblikává Eloise (Thomasin McKenzie) do pokoje... Ten dodává všem scénám odehrávajících se v něm, obrovské množství atmosféry, a jedná se zkrátka o skvěle působící a lehce zapamatovatelnou maličkost. Edgar si standardně udržuje kvalitu i na všech technických frontách... Kamera, nasvícení, hudba, casting, všechno do sebe krásně zapadá, díky tomu taky film uběhne jako voda a ještě se na něj skvěle kouká. Jenže po stránce rozmanitosti postav, je celé Soho až překvapivě banální. Eloisina spolubydlící Jocasta (Synnove Karlsen) je čistě zlá, John (Michael Ajao) zase bezchybný... Na to u Edgara nejsem zvyklý a jeho postavy jsou obvykle o dost vyváženější a přirozenější. V tomhle směru trpí Poslední noc v Soho na autenticitě, a celý tady vyobrazený svět tak působí místy strojeně, což dokáže zamrzet hlavně díky faktu, že hlavní příběhová linka odehrávající se v minulosti je naprosto výborná, a kdyby ve filmu nebyly tyto okolní nedostatky, mohlo by z výsledného filmu být něco opravdu speciálního. K tomu ještě musím přičíst zcela patetický happy end, který už radši v hlavě vytěsňuji. Takhle je to na slabší čtyři hvězdy, pořád ale díky hlavnímu příběhovému archu a skvělému vizuálu jedná o zcela jedinečný film, který stojí minimálně za zkoušku. IT’S MORE SINGULAR TO BE KNOWN ONLY BY YOUR CHRISTIAN NAME. SO FAMOUS IN YOUR WORK THAT YOU CAN LITERALLY JUST GO BY... "KYLIE" - OH, MINOGUE? - NO, JENNER.