Shizle

Obrovský Scorseseho mafiánský epos, ukazující jak světlé tak primárně stinné stránky této nevšední "profese", a až strašidelně svižnou proměnu nejlepších přátel ve vaše vlastní vrahy. Samozřejmě je tu celá řada nestárnoucích scén a hlášek, ale to, co nejvíce odlišuje Goodfellas od obdobných filmů, je do nejmenších detailů vystižený vývoj od narození nemorálně přemýšlejících postav. De Niro je v průběhu filmu stejně jako Liotta čím dál tím víc paranoidní, oba se ke své paranoie ale staví úplně jinak. Jimmy zabíjí koho může, zatímco Henry lehce ukvapeně napráská celou "rodinu", a když k tomu připočtete výtečnou past na Tommyho (Joe Pesci), který se nikdy ničeho nebál a nad ničím moc nepřemýšlel, vyjde vám Scorseseho detailní zamyšlení se nad psychikou lidí, kteří jsou v mnohém podobní, ale ve finále životně důležité věci řeší naprosto odlišně, a to je ten unikát, který v žádném jiném mafiánském filmu nenajdete. Dohromady s vysokou technickou i hereckou úrovní se právem jedná o jeden z nejzásadnějších snímků všech dob. Filmy jako Goodfellas prostě nestárnou. NEVER RAT ON YOUR FRIENDS, AND ALWAY KEEP YOUR MOUTH SHUT.

Why can't we give love that one more chance? - This is our last dance. Mírně popřeházené lyrics skladby Under Pressure od Queen a Bowieho, které v naprosto geniálně upravené formě zaznívají při posledním tanci Sophie s Calumem. Tyto dva řádky textu popisují ten zdrcující příběh, který debutující režisérka Charlotte Wells v Aftersun vypráví, lépe, než bych sám kdy dokázal. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Každopádně mi to nedá, a musím se i trochu spoilěrově rozepsat. Aftersun vypráví o depresi 30-ti letého Caluma, který už svůj život prohrál, a své poslední finance a energii v přetvařování se investuje do dovolené v Turecku se svou 11-ti letou dcerou Sophie v naději, že si na něj udělá poslední veselé vzpomínky před jeho sebevraždou. Vyprávění nemá lineární schéma, a vlastně začíná samotným koncem, i když o tom v té době ještě nevíte. V tu chvíli již dospělá Sophie, která právě nejspíš „slaví“ své 30-té narozeniny, sleduje záznamy z VHS kamery, které tenkrát s otcem natočili, a zpětně na nich ve vší té čiré radosti a lásce hledá jakýkoliv náznak toho, co se vlastně jejímu otci tenkrát odehrávalo v hlavě. Když se přes spoustu nádherných záběrů, zážitků a konverzací dostane k onomu poslednímu společnému tanci, divákovi všechno začne docházet a společně se slovy Why can't we give love that one more chance? samotného Caluma jeho vlastní hlava stáhne do věčné nicoty a Sophie zůstává jen nekonečné dumání. + Scéna, kdy Calum vejde do moře, nemusí být chronologicky seřazena, a je možné, že se stala až po odletu Sophie, kdy on sám ve skutečnosti nikdy Turecko neopustil a ve finále svůj život skutečně takto ukončil. ++ Píseň Under Pressure je při posledním tanci Sophie s Calumem upravena tak, že Bowie nedoříkává své věty, to může symbolizovat všechny ty obrovské otázky, které po Calumově smrti zůstali Sophie znít v hlavě, a na které nikdy nebude znát přesnou odpověď. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Geniální film a obrovský praporek pro indie tvorbu. Charlotte Wells vypráví z části biografický příběh a jde poznat, že je pro ni výsledek nesmírně důležitý. Paul Mescal i Frankie Corio jsou neuvěřitelní, plynulá, experimentální kamera spolu s překrásnou hudbou také. A24 kraluje a já brečím. WHEN YOU WERE 11, WHAT DID YOU THINK YOU WOULD BE DOING NOW?

Už když jsem zjistil, že se jedná o 160 minutový snímek týkající se duchovní cesty Ježíše Krista, tak nějak jsem tušil, že to nebude pro mě. A bohužel jsem měl pravdu, dlouho jsem neviděl nic pro mě obdobně náročného. Značnou část filmu jsem se nudil, nebudu lhát, Kristovy monology a zdlouhavá myšlenková pouť, ve které prožívá nejedno pokušení a vnitřní souboj, mi prostě nic moc neříkaly, a neříkaly mi tak moc, že jsem měl pocit, jakoby mě ve finále ukřižovali po jeho boku. A že mě to dost mrzí. Musím ale uznat, že je mi takhle lidské vyobrazení Krista ze všech ostatních zdaleka nejsympatičtější. Výprava je výborná, Scorseseho režie jakbysmet, za mě však na plné čáře vyhrává casting. Dafoe je pro roli Krista jako stvořený. Nic obsáhlejšího však o filmu říct nedokážu.

Jeden z nejnovějších filmů od Netflixu, do jehož křesla zasedl tvůrce, režisér a scénárista mého milovaného Mr. Robota, Sam Esmail, dopadl daleko nad má očekávaní. Netradiční, velice přehledný a nápaditý film, který prozkoumává jednu z možných variant konce světa, nebo v tomto případě minimálně státu. Zde použitá varianta onoho rozpadu společnosti je hodně přízemní a přichází postupně v jednotlivých vlnách, to je taky asi hlavní důvod obecně nižšího hodnocení, za to je ale na rozdíl od většiny podobných scénářů poměrně "dost" reálná/možná. O to víc je taky film ve finále temnější, než se může na první dojem zdát. Hlavní postavy jsou za velmi krátký čas poměrně do hloubky vykresleny a všechny mají mezi sebou navzájem ukázkově vykreslenou atmosféru. Především dynamika a vývoj vztahu mezi Amandou (Julia Roberts) a G. H. (Mahershala Ali), přidává spoustu pointů a metafor, vůči v pozadí se dějícímu útoku. To platí ale i pro všechny ostatní dějové linky. Jednotlivé známky kolapsu společnosti viz pády letadel, náraz lodi, varování zvířat, mezi jazykové bariéry, selhání elektro aut a téměř závěrečná konfrontace dvou ozbrojených ex-přátel, krásně vykreslují závažnost a následky podobných katastrofických událostí a všechny z těchto scén si budu minimálně nějakou dobu přehrávat v hlavě. Výborné téma, které je aktuální víc než kdy jindy. Závěrečný ironický payoff s přáteli je výborný a jsem hrozně rád, že to končí takhle, i když chápu, že to je pro někoho neuspokojivé. Jako poslední musím zmínit jednotlivé gradující sekvence, kterých je ve filmu hned několik, a společně s ťukavou hudbou a skvělým vizuálem jsou ve výsledku na celém filmu asi tím vůbec nejpoutavějším. Esmail je rozhodně zajímavý tvůrce, a už od Mr. Robota jde vidět, že má podobná sociální témata v malíku, a to jak režijně, tak scénáristicky. A CONSPIRACY THEORY ABOUT A SHADOWY GROUP OF PEOPLE RUNNING THE WORLD IS FAR TO LAZY OF AN EXPLANATION... ESPECIALLY WHEN THE TRUTH IS MUCH SCARIER. NO ONE IS IN CONTROL. NO ONE IS PULLING THE STRINGS.

Ferrari je stejně jako Ford v Ferrari vysoce kvalitní a autorský film, které oba spojují závody a příběhy závodníků, nebo majitelů největších automobilek. Co se týče zpracování, Mann šel narozdíl od Mangolda úplně odlišnou cestou, a na příběh Enza Ferrariho kouká hodně osobní a pochmurnou rovinou, a než aby oslavoval výhry, do detailu rozebírá prohry, a k tomu zkoumá Enzovu psychiku z pohledu Enza samotného, jeho manželky, milenky, syna, závodníků Ferrari, novinářů i veřejnosti. Osobně mi Mannovo pojetí hrozně sedlo, jednotlivé záběry na závody, kdy červená auta Ferrari projíždí zelenou krajinou, nebo scéna s finální bouračkou, jsou výborné, a to i přes místy viditelnější CGI. Driver hraje po příšerné 65 více než obstojně a jeho italský přízvuk je stejně jako v House of Gucci výborný. Ženská dvojice, Penélope Cruz a Shailene Woodley, jsou taktéž super. Ferrari mě jako neautičkáře (ne)příjemně překvapilo a takhle intenzivní jízdu jsem vůbec nečekal. TWO OBJECTS CANNOT OCCUPY THE SAME POINT IN SPACE AT THE SAME MOMENT IN TIME.

Společně s The Holdovers kralují Minulé Životy letošním filmům, které bych popsal jako filmy "krásné". Příběh bez nějaké výrazné dramatické zápletky, soustředící se na životy pár lidí a jejich problémy, které jsou v obou zmíněných titulech naprosto přesvědčivě a lidsky podány. V recenzích ostatních uživatelů často nacházím výtky typu, že film neklade na diváka téměř žádné nároky, a jen ho nechává žasnout nad "uměle artovou" a "rádoby chytrou" korejskou formou. Nic z toho absolutně nechápu. Celovečerní debut Celine Song, která zvládá na pozadí filmu s na první pohled docela jednoduchým dějem, skrývat obrovské množství reálných mezilidských situací a pravd, a tak srdečně a autenticky je popsat, že by režiséři a režisérky s desítkami odvyprávěných příběhů mohli akorát závidět. A to říkám jako někdo, kdo vyloženě nevyhledává asijskou kinematografii a už vůbec ne romantické filmy. Nejspíš se opět ukazuje výtečná muška A24 na mladé tvůrce. Overall za největší machrovinu na Past Lives považuji charakter Arthura (John Magaro), protože takhle přirozeně vykreslit a napsat onu nepopulární romantickou postavu, která hlavní dvojici nějakým způsobem "stojí v cestě", zároveň z ní ale prvoplánově neudělat záporáka, ale chápavého a rozumného člověka, kterému i přesto zůstávají nějaké pochybnosti, musí být fuška jako blázen a nikde jinde jsem nic podobného neviděl. Minimálně ne takhle vydařeně. Ve finále se jedná o další obrovské překvapení, protože z projektů studia A24 za rok 2023 jsem Past Lives vyhlížel asi nejméně, a nakonec mi bezkonkurenčně sedl ze všech nejvíc (napsáno před zhlédnutím The Iron Claw, The Zone of Interest a Priscilla). Proklínal bych se, kdybych ještě nezmínil naprosto výborné herecké výkony hlavní trojice, jmenovitě Greta Lee, Yoo Teo a již zmíněný John Magaro, plus také mistrovskou kameru, která stejně jako scénář chytře využívá kontrastu rozdílných atmosfér Ameriky a Koreje, a film díky tomu zvládá naprosto přehledně odvyprávět širokou škálu myšlenek a emocí, a postavy k tomu nemusí ani nic moc říct. Vizuální vyprávění na jedničku. Nejlepší romantika a jeden z nejlepších filmů roku 2023. YOU DREAM IN A LANGUAGE I CAN'T UNDERSTAND. IT'S LIKE THERE'S THIS WHOLE PLACE INSIDE YOU I CAN'T GO.

Přiznám se, že mě napoprvé film svou přirozeností tak okouzlil, že jsem si ho dal hned po pár dnech znova, jenže podruhé už to úplně bezchybné nebylo. Po lehkém zvažování pořád ale zůstávám u pěti hvězd, jelikož jediné co můžu v rámci případné debaty o mínusech filmu tak nějak pochopit, je pomalejší a pro někoho zdlouhavé tempo. To ale já neberu jako čisté mínus, protože napoprvé jsem to ve špatném slova smyslu nevnímal. The Holdovers mapuje klasický příběh dvou naprostých protikladů, které dostanou možnost se poznat a následkem toho zjišťují, že si jsou v jádru podobnější, než čekali. Úzkoprsý, a v rámci možností přísný učitel Paul (Paul Giamatti) dostane za úkol hlídat pětici chlapců o zimních prázdninách. Díky otci jednoho z nich Paulovi na starost nakonec zbyde jen jeden žák, problémový, avšak citlivý a chytrý Angus (Dominic Sessa). Tyto dvě tvrdohlavé osobnosti spolu vedou intimní, charakterní boj, v rámci kterého jeden druhého vyvádějí z milných představ a navzájem si nastavují osobnostní zrcadlo. Jejich vzájemnému vztahu dělá rozhodčí zdrcená matka Marry (Da'Vine Joy Randolph), která v nedávné době přišla o syna, a díky své smutné situaci zvládá s přehledem Paula i Anguse usměrňovat, sama se však také bez jejich pomoci neobejde. Spojením takto intimního příběhu, minimalistického vizuálu, klasické a country hudby, technicky nádherných záběrů, skvělých herců, chytrých dialogů a bravurní režie, vzniká originální přírůstek do záložky vánočních klasik, který ve vás dokáže hodně věcí zanechat, pokud mu ale odpustíte lehce pomalejší tempo. Úžasné herecké výkony musím zmínit ještě jednou, protože Paul Giamatti a Da'Vine Joy Randolph jsou oba naprosto špičkoví a právem nominovaní na zlatý glóbus, zároveň Dominic Sessa je pro mě absolutním objevem roku a naprosto nechápu, že ho tvůrci našli mezi skutečnými studenty. Minimálně v tomhle je film opravdu kouzelný. MONET, MANET, PICASSO.

Na jednu stranu stylisticky zajímavý a i docela poutavý životopisný film, který hravě zvládá odvyprávět těžce uvěřitelný příběh vytrvalostní plavkyně tak, aby si neznalý divák dokázal přehledně představit tu "obtížnost a velikost" daného výkonu. Na druhou stranu ale taky místy lehce nezáživná dvouhodinová rutina, která propaguje ty nejvíce klišé a ohrané myšlenky, na které já už prostě nedokážu slyšet. Takže poté, co se po pátém pokusu doplahočí šedesáti letá Diana na pláž, potom co právě bez přestávky uplavala 160 kilometrů, a první věty které řekne jsou typu "nikdy se nevzdávej a nikdy nejsi starý na to abys šel za svými sny", snímek pro mě automaticky ztrácí podstatnou část sympatií. Jak už jsem napsal, technicky i herecky fajn, ten patos mě místy ale fakt srážel. Zároveň i ten značně viditelný chtíč tvůrců po všelijakých oceněních je mi bytostně nepříjemný.

Jeden z nejnovějších A24 filmů, který v zámoří sklízel vesměs pozitivní ohlasy, a zároveň se o něm mluví jako o velkém comebacku pro Nicholase Cage k rolím ve "kvalitnějších" filmech. Comeback pro Cage se určitě vyplnil, i když mám pocit, že je u něj docela běžné, že se jednou za rok objeví v podobně kvalitním snímku s výraznější rolí (2022 - TUWOMT, 2021 - Pig), takže mi Dream Scenario nijak zvlášť z téhle v posledních letech tvořící se škatulky nevybočuje, i když je tu Cage vážně výborný. Film jako takový má docela silný start a příběh o muži, který se zničehonic začne zjevovat lidem ve snech, ze začátku šikovně balancuje mezi komedií a thrillerem a divák si tak přemítá v hlavě všechny možné scénáře a situace, které mohou v takhle neobvyklé situaci nastat. Zejména snové sekvence jednotlivých lidí a Paulova (Nicholas Cage) monotónní role v nich zvládne pobavit skoro pokaždé. Bohužel mám ale pocit, že v jistém bodě ztratili tvůrci kontrolu nad zvoleným způsobem vyprávění a z krásně přehledného a důvtipného příběhu se stal dokola opakujicí žertík, ze kterého se film vymanil až ve chvíli, kdy se lidem začali zdát místo snů noční můry. Finále pak umí zaujmout co se vizuálu týče, bohužel už ale následkem předchozích událostí ztrácí téměř veškerou tíhu. Hudba také není nijak výrazná a ani myšlenky, které chvílemi haní korporace a chvílemi běžné lidi, nerezonují v divákovi po skončení příliš dlouho, nebo alespoň ve mně ne. Nakonec mi příjde, že film zněl na papíře lépe, než jako hotový produkt. Pokud jste ale fanouškem A24, Borgliho, Astera nebo Cage, směle do toho, očividně jsem tentokrát já tou výjimkou. Btw. to, že film z části produkoval Ari Aster, začne dávat po skončení filmu smysl.  WHY AM I ALWAYS JUST STANDING THERE?

!SPOILERY! Saltburn dělá výtečný první dojem. Dekadentní příběh vyprávěný prostřednictvím jedněch z nejtalentovanějších herců mladé generace v popředí s Barry Keoghanem, který jako obvykle hraje naprosto neskutečně. Největší předností Saltburnu je ale scénografie. Skoro každá scéna je pečlivě naplánovaná a film díky tomu vypadá neotřele a ojediněle (+ doslova si ho můžete kdekoli stopnout, vyscreenovat a máte novou tapetu). Příběh jako takový je skoro stejně nápaditý jako technická stránka filmu. Nenápadný a tichý student Oliver se díky "shodě náhod" dostane na obrovské panství bohaté rodiny a dostane možnost strávit tam letní prázdniny. Ze začátku film působí jako typický gay-romance příběh typu cmbyn, ke konci však přijde docela originální zvrat a z Olivera se vylíhne vychytralý "zlatokop", který se zvládne zbavit majitelů panství Saltburn a následně jej převezme do své moci. Veškeré čaro mi ale kazí finální potřeba tvůrců všechno vysvětlit do posledního puntíku a divák poté nemá skoro žádný prostor pro přemýšlení a vytvoření si svých vlastních poznatků. Bez finální retrospektivní sekvence by na mě film působil lépe, takhle mám pocit že se tvůrci chtěli na sílu zalíbit co největšímu počtu diváků, což je na jednu stranu logické, na druhou ale v rozporu s ujetým a pro řadu lidí nechutným předchozím rázem filmu. Až na tuhle výtku jsem ale ze Saltburnu nadšený a doufám, že se konečně jedná o tu break-out roli, kterou si Barry Keoghan tak moc zaslouží, jestli ne, je na stole pořád Joker. LOTS OF PEOPLE GET LOST IN SALTBURN.