Shizle

Baby Driver hned v prvních minutách zašlápne plyn, a až téměř do konce z něj nesundá nohu. Úvodní sekvence je v mích očích zapsaná jako jedna z nejlepších úvodních scén, které jsem měl tu možnost vidět, a jako vůbec ta nejlepší automobilová, filmová honička. Perfektní, s hudbou synchronizované, sestříhání každého šlápnutí na pedál, přeřazení, nebo jen naskočení oranžové na semaforu, dohromady se skvělou choreografií a téměř nulového použití vizuálních efektů. Tohle může být otravné jen pro ty, co do Baby Drivera neměli s Edgarem Wrightem co dočinění. Film však po hvězdném úvodu nezpomaluje a dodává hned několik dalších, obdobně kvalitních pasáží s vytříbeným smyslem pro detail (např. bezstarostná Babyho cesta pro kafe, když se vzdaluje od dokora (Kevin Spacey), ale když se k němu vrací, tak ho skoro přejede auto, srazí kolo a rozpozná konstábl). To samé platí pro scénu, kdy Baby přepíná televizi a slyší tam několik hlášek, které potom všechny použije v dialozích s jinými postavami. To ukazuje, že jeho vášeň pro vytváření hudby z vět, které slyší od ostatních, není jen koníček, ale že to má celé vrozené. Baby je odjakživa Sampler, který prostě remixuje co kde slyší. Zároveň pískot v uších, který slyší pokaždé, když zrovna neposlouchá hudbu, tento pískot jemně zní i v pozadí filmu skoro pokaždé, když zrovna nehraje žádná hudba. Podobně propracovaných pomrknutí je tady plno, a už jenom díky tomuhle, stojí za to vidět film víckrát, než jednou. A lidem, kteří tvrdí něco v tom smyslu, že je Baby Driver "lesklý na povrchu, ale prázdný uvnitř" říkám, ať se podívají znova. Wright totiž filmy, které jsou "prázdné uvnitř", fakt nedělá... Také chci podotknout herecké výkony. Skvělý je nejen představitel Babyho, Ansel Elgort, ale zejména představitelé vedlejších postav - Jamie Foxx, Lily James, Kevin Spacey, CJ Jones. Všichni jsou výborní. Overall je pro mě Baby Driver ukázkovou definicí feel good filmu, přinášejícího přesnou míru trochu jednodušší romance, která ale nikdy nesklouzne do úplného trapna. Zároveň také potvrzení faktu, že Wright umí originálně, a se značnou autorskou vizí, zpracovat i příběh, který má trošku banálnější zápletku. WHAT THE FUCK IS THIS MASK? - AUSTIN POWERS! - DOC SAID MICHAEL MYERS! - THIS IS MIKE MYERS! - IT SHOULD BE THE HALLOWEEN MASK! - THIS IS A HALLOWEEN MASK! - NO, THE KILLER DUDE FROM HALLOWEEN! - OH, YOU MEAN JASON. - NO!

Solidní závěr Cornetto trilogie, jenž sice může na první pohled působit jako bezduchá, britská komedie, pozorný divák ale ve výsledném filmu najde až nečekaně podrobnou, charakterovou pitvu toho jednoho člověka, kterého skoro každý alespoň jednou v životě potkal. Cynického nostalgika, kterému dělá problém dospět, anebo se o to v extrémnějším případě ani nesnaží, a který by dal cokoliv za to, aby se mohl alespoň na chvíli vrátit do té dávno ztracené, bezstarostné doby a do nekonečna popíjet pivka se starou partií. Díky tomuhle aspektu se jedná o ten podprahově vůbec nejsilnější díl z celé nezávislé trilogie... Wright s Peggem opět napsali výtečný příběh, který pro mě však na rozdíl od jejich dvou předešlých spoluprací, postrádá to množství scén, které bych si v hlavě do nekonečna přehrával. Jak Shaun tak Hot Fuzz měly takových pasáží spousty, tady si vybavím maximálně dvě. Zároveň si nemůžu pomoct, ale samotný Pegg, který mi příjde jindy hrozně přirozený, tady chvílemi tak zvláštně přehrává, a fakt mě to párkrát dokázalo ze sledování vytrhnout. Ostatně je to divné, protože Gary, kterého Pegg hraje, je mi z jeho tří corne-charakterů vlastně osobnostně nejblíž. Tudíž netuším, jestli je to prohozením charakterů s Nickem Frostem, který v předchozích dílech hrál postavy charakterově spíše podobné Garymu, a nebo jestli jsem si prostě už zvykl na Peggovo vážnější hraní, tady mi ale až na herecky výtečnou poslední půlhodinku, občas přišel lehce za hranou autentičnosti. Abych ale neříkal jen negativa, Wright opět následuje své jedinečné řemeslo, viz. plynulé přechody, svižný střih synchronizovaný s hudbou, hravé vyobrazení jinak běžných věcí, výtečný scénář, narážky na úplně cokoliv (Beauty and the Beast, King Arthur, Back To The Future II,...) a originální zasazení. Stejně jako v Shaunovi a Hot Fuzz je tu i přeskakování plotů a ze všech tří dílů asi moje vůbec nejoblíbenější Cornetto pomrknutí v podobě na obrazovku přilétající etikety. Dohromady by byl The World's End na slabší čtyři hvězdy, avšak jedno lehké zklamání přišlo ještě u úplného závěru filmu. Podání samotného „konce světa“, které si tvůrci zvolili, mě prostě minulo, a i když je mi jasné, že to takhle od začátku filmu směřovalo, osobně bych byl radši za nějaké komornější, více u země stojící zakončení. Takhle je to na silné tři hvězdy a žádné zklamaní se neděje, jen bych s těma čtyřma asi v klidu neusnul.  IT'S DIFFICULT TO PUT INTO WORDS, BUT IF I HAD TO CHOOSE THREE, I'D SAY 'REALLY, REALLY SAD.

Definice novodobých, britských komedií. A to není náhoda, že ji natočil zrovna můj chráněnec Edgar. Protože stejná jako v Shaun of the Dead, nezůstala jen herecká sestava, ale i extrémní kvalita scénáře. Opět tu není ani jediné slovo navíc. Během filmu se nám odhaluje spousta drobných vláken příběhu, a každé z těch vláken má do konce snímku alespoň minimální payoff. Tohle v kombinaci se svižným střihem a opět extrémně hravou a nápaditou kamerou, tvoří naprosto nezapomenutelnou jízdu. A ve výsledku je pro mě ta Edgarova přetrvávající kvalita scénáře, ve kterém funguje každý vtip, a každá věta má nějaký pozdější či dřívější význam, tím nejvíce signifikantním prvkem na celé COR NE TTO trilogii. Tentokrát mi kromě vynikající dvojce hlavních herců udělala radost i drobná camea Petera Jacksona a Cate Blanchett. Úplně nejvíc mě ale bavila postava Skinnera (Timothy Dalton), která je od začátku úplně jasná, a díky tomu si Timothy úlohu extrémně nápadného, ale zároveň sympatického ředitele obchodu užívá až do NEúplného konce. Příběhově je mi z trojice Cornetto filmů Hot Fuzz zcela nejblíž. Spojení zapadlého, ďábelského maloměsta, s nezastavitelným konstáblem Nicholasem, je hrozně svěží a Edgar se Simonem tu vykopávají spoustu skvělých nápadů, pomrknutí, referencí a running gagů (viz. pátrání po labuti a ve zbrojírně čekající mina). Jedna z mích nejoblíbenějších komedií vůbec. OY! WHEN'S YOUR BIRTHDAY? - 22ND OF FEBRUARY. - WHAT YEAR? - EVERY YEAR!

Shaun of the Dead, nebo taky mnou preferovaný alternativní název - Shaun vs. the World, protože tady stejně jako Scott, bojuje Shaun, proti úplně všem. Wrightova dnes už legendární zombie komedie, které postavy byli zombíci už dávno předtím, než vypukl nějaký virus, a ve které téma nemrtvých, slouží spíše jako vedlejší housle hlavnímu tématu problematických vztahů mezi rodinou, kamarády, a i partnery. Na tomhle filmu miluju fakt spoustu věcí, Edgar je hračička a tady to dává najevo nejen režií, ale hlavně naprosto vynikajícím scénářem, ve kterém žádná věta není navíc, všechno má nějaký význam a divákova stoprocentní pozornost je při sledování naprosto zásadní. Zároveň výborné herecké obsazení, které si hrozně užívá své problematické role, a zejména Simon Pegg, který každým svým výrazem vytváří miliardu legendárních scén. Moje nejoblíbenější scény jsou pak dvě TÉMĚŘ totožné, kdy jde Shaun před a po vypuknutí viru na nákup... Čirá genialita nejen díky Peggovi, ale hlavně díky výborné kameře a spoustě drobných nápadů v pozadí. Bohužel, potom co se partie přesune do Winchestrovky, pro mě film na chvíli tak trochu ztrácí dříve nastolené tempo, které se navrací, až když se hlavní postavy doškrábou do sklepa. Potom už genialita pokračuje až do úplného konce. Pořád je pro mě ale první díl Cornetto trilogie naprosto výborný a kdyby se mě někdo zeptal, co tak miluju na Edgarově stylu, odkázal bych ho asi právě sem. I OWE YOU ABOUT 15P.

Scott PIlgrim vs. The World sedmkrát jinak. Všichni podle trailerů asi čekali takového Nega Scotta původnímu komiksu a následnému filmu, který se bude lišit jen tím, že je animovaný. Nakonec je ale všechno (až na casting), úplně jinak. První epizoda vám docela věrně převypráví začátek klasického příběhu. Seznámení diváka se Scottem, Knives, Wallacem a kapelou, snění o Ramoně a následné zamilování se do ní, končící/začínající soubojem s Patelem... Najednou ale BOOM, CLIFFHANGER, a seriál vás hodí do alternativní, dosud neprozkoumané dějové linky o Scottovi, která však začíná úplně bez Scotta, tudíž stoprocentní focus na vedlejší charaktery v popředí s Ramonou a sedmi bývalými... Scott Pilgrim Takes Off je jinak celou svou stopáž dost zábavný, ke konci až překvapivě intimní příběh. To ale nemusí v kombinaci s meta-vyprávěním a asijskou animací všem sednout. Avšak já, jakožto fanoušek komiksů i filmu, jsem rád za úplně cokoliv ze Scottova světa a ještě o to víc, pokud se něco dozvím i o z předešlých děl zastíněných postavách, viz. dvojčata katayanagiova. Celkově jsem se u některých narážek či hlášek skvěle bavil, jen mi místy trochu přišlo, že příběh samotnou animací ztrácí, na jakési Scottovské atmosféře, kterou jsem jak u komiksu, tak i u filmu měl. Zkrátka, není tak cool. AND TO MY CONTINUED EMBARRASSMENT, SCOTT PILGRIM BECAME MY FIRST BOYFRIEND.

Pro všechny tří hvězdičkáře, kteří dodnes brečí, že komiksové filmy jsou furt to samé. Marvel, DC, a až na pár vyjímek nic nového, co by posunulo laťku zfilmovaných komiksů na další úroveň. Můžete si za to sami. Protože Scott Pilgrim, kterého slova originalita a nápaditost doslova definují, to v roce 2010 udělal, ale i přesto v kinech neuspěl... Pro mě se však dodnes jedná o definici kvalitních komiksových filmů. Špičková vizuální komedie, působící jako vystřižená z šestice Scottových sešitů, a hromada scén, které jsou dokonce nasnímány v měřítku téměř 1:1 vůči jednotlivým komiksovým panelům (viz. fight s #1 - Matthew Patelem). K tomu spousta dalších referencí (viz. pee bar, pac-man, několikrát v pozadí použití sedmi křížů, atd...), jenž doprovázejí vizuální efekty, nad kterýma se dodnes s úsměvem pozastavuju. Vždyť to vypadá tak dobře. Každý nápis KO, každá hudební bitva, nebo jen efekty, když si Scott oddechne… Na takové úrovni, a tak věrně zfilmovanou komiksárnu, jsem dodnes nikde jinde neviděl. Také je nutno podotknout, že přetvoření příběhu nevyšlo jen po vizuální stránce. Edgar Wright totiž dokonale pochopil předlohu a z filmu dokázal vypustit všechny nepotřebné situace. Naopak, veškeré pro příběh důležité scény tu zanechal, a to bez ohledu na to, jak složité či finančně nákladné to bylo na zfilmování. Fiktivní, alternativní rock hrající kapela Sex Bob-Omb, která tu s občasným proložením běžné, lehce arkádové hudby hraje, zapadá do atmosféry zimního Toronta z pohledu mladých lidí na výbornou, a nejeden track mi doteď zůstal v hlavě (+ geniální Black Sheep v podání Brie Larson, hrající  v do dnes legendární střihové sekvenci). A přes hudbu se rovnou dostávám ke castingu, který nemohl dopadnout lépe. Michael Cera jako Scott je naprosto riskantní volba, která se ale ve finále svojí přirozeností a komičností totálně vyplatila. Teď už si v úloze Scotta nikoho jiného představit nedokážu. A to platí i pro zbytek castu. Mary Elizabeth Winstead jako Ramona, Kieran Culkin jako Wallace, Ellen Wong jako Knives, atd... Každá postava je tu skvěle obsazena. Největší poklona ale patří samotnému Edgarovi, který je pro mě pořád jeden z nejvíce podceňovaných režisérů a mistr vizuální komedie. Jediná věc, kterou můžu s čistým svědomím vytknout, je rozdílné tempo obou polovin. Ta první, pomalejší půlka, mi prostě sedne o trochu víc a stojím si za tím, že druhou půlku mohli tvůrci klidně o pět až deset minut protáhnout. Bez téhle drobnosti je Scott Pilgrim vs. The World popkulturní masterpiece a pro mě pořád tak trochu zázrak, který můžu vidět milionkrát a stejně se u něj usmívám od ucha k uchu. SCOTT PILGRIM VS. THE WORLD RUINED A WHOLE GENERATION OF WOMEN!

Damien Chazelle ve filmování = Gene Kelly ve stepování, ani jeden nešlape vedle. A Damien nešlápl vedle ani v tomhle ambiciózním, vysoko rozpočtovém, tříhodinovém eposu. Óda na kinematografii, která jí vzdává poctu nejen významově, ale i technicky. Protože řemeslo, které v Babylonu celý štáb vykazuje, předčí nejednoho legendárního tvůrce. Film protíná osudy známého, prvoligového herce, jedné začínající a jedné známé herečky, nekompromisní filmové kritičky, nadaného černošského hudebníka, a začínajícího asistenta. Všechny postavy se během filmu poznávají, a okoušejí všechno zlé i dobré na Hollywoodu, který byl tenkrát ještě v plenkách. Psaní mezititulků, přechod z němého na zvukový film, více i méně noblesní večírky, přetvářka, rasová netolerance, úspěšné i neúspěšné natáčení, bolestivé premiéry, ale hlavně, proměnlivost a rychlý chod Hollywoodu, který nebere ohledy a na nikoho nečeká. Jack Conrad (Brad Pitt), jako ukázka vrcholového herce, který může za titěrný okamžik, dřív než vůbec přijde na to proč, spadnout až do nejbéčkovějšího zákoutí LA, a Elinor St. John (Jean Smart) jako pozorovatelka a kritička, která nejen Jackův pád, rozebírá do nejbolestivějších detailů. Lady Fay Zhu (Li Jun Li) jako všestranná, talentovaná performerka, která i přes svůj talent, skončila jen u psaní filmových mezititulků a Sidney Palmer (Jovan Adepo) jako černošský jazzový hudebník, který zjišťuje, jestli mu peníze a věhlas stojí za ponižování, postavené na barvě jeho pleti. A jako poslední, Manny (Diego Calva) a Nellie (Margot Robbie), jako neustále kolem sebe kroužící, místy ubohá, romantická dvojice, která je sama sobě hned tím druhým největším prokletím, které je v životě potkalo. Největší prokletí má totiž celá hlavní šestice společné, a tím je film. V průběhu filmu Chazelle plynule přebíhá mezi komedií a dramatem, jako by se nic nedělo, a kdykoliv může, tak vytáhne z rukávu nějakou popkulturní, nebo historickou referenci. Do toho mu opět hraje Hurwitz, a opět skvěle (dokonce tak skvěle, že jsem si pro jednou koupil i vinyl). Cirkusový, občas hodně agresivní soundtrack přesně atmosfericky sedí do jednotlivých lokací, ať už k nejrůznějším roztočeným setům, nebo k dekadentním večírkům, anebo do temného, podzemního sídla Tobeyho Maguira. Babylon tak úspěšně tři hodiny za pomocí hudby graduje, aby na konci dokázal vybouchnout, jako ohňostroj. Protože úplný závěr filmu, kdy Manny sedí v kině a sleduje Zpívání v dešti, to je scéna, kterou nikdy nebudu moct věrně popsat. Zdaleka mě to přesahuje, a pokaždé, když ji vidím, emoce ve mně lítají stejně jako v Mannym. Babylon naprosto a z celého srdce miluji, a má pro mě obrovský význam, který zvysoka zastiňuje pojem „film“, a spíš se přibližuje synonymu slova „kinematografie“. I ALWAYS WANTED TO BE PART OF SOMETHING BIGGER, SOMETHING THAT LASTS, THAT MEANS SOMETHING.

First Man je pro mě sice zatím jediný, neplnohodnotný Chazelle, pořád se ale jedná o moderní životopisný klenot, který stejně jako přecházející La La Land (2016), jasně ukazuje Chazellovu žánrovou versatilitu. Životopis prvního člověka, který kdy vkročil na měsíc, šel uchopit mnoha způsoby, akčně, dramaticky, poučně,... First Man ale vykazuje špetku z každého z těchto prvků, a tuhle výslednou směsici ještě výrazně doplňuje o motiv rodinných problému, které vznikají, když je jeden z rodičů astronaut a u každé další mise hrozí, že už se k rodině nikdy nevrátí. Právě vztah dvou hlavních partnerů (Ryan Gosling a Claire Foy) je pro mě na celém filmu to úplně nejzásadnější. Zároveň postupné prozkoumávání lehkých interních změn samotného Neila, pokaždé, když mu někdo z kolegů zemře, je pro mě fascinující, a je to jedna z věcí, nad kterou přemýšlím ještě dlouho po zhlédnutí filmu. Moc si Chazella a Singera vážím i za to, že Armstronga nevykreslili jako bezchybného člověka, ale právě jeho "chladným" chováním vůči manželce a dětem ukázali i negativní dopady, takhle nebezpečné a zodpovědné práce, na samotný charakter člověka. Jediná věc, u které si nejsem úplně jistý, je samotné vyobrazení vesmíru. Celá ta "vesmírná mise" filmu je u mě zdaleka zastíněna právě tou rodinnou, intimní částí. Což úplně nevím, jestli jsem od životopisu Armstronga chtěl. Každopádně ta veleznámá, dějiny píšící věta je tady použitá výborně, a to i přes to, jak přirozeně a neepicky je podaná. Technická stránka a autentičnost filmu jsou opět bez nejmenší chybky. Znova, se jedná o velkou frajeřinu a další skvělý Chazellův film... A opět až nečekaně smutný ;)

La La Land u mě ze čtyř Chazellových filmů, které jsem viděl, drží hned dvě fiktivní prvenství, a to i přesto, že Whiplash (2014) i Babylon (2022) stavím jako celistvé filmy ještě o trochu nad něj. Zaprvé, La La Land soundtrack mám ze všech Hurwitzových úplně nejradši, všechny písničky mi přijdou chytlavé a skvěle otextované, to je u muzikálů ve výsledku taky naprosto zásadní. Celá úvodní sekvence s písní Another Day Of Sun je naprosto geniální, a to i přesto, že se nejedná o ryzí one-take, na který to na první pohled může vypadat. Ale genialita choreografie zde zdaleka nekončí, scény se Someone In The Crowd, nebo A Lovely Night jsou toho příkladným důkazem. Svoji muzikálovou úlohu odvádí La La Land naprosto výtečně, a to jak hudebně, tak technicky. Příčinou je i to, že Chazelle má v muzikálové historii přehled a ve filmu to dává nejednou znát, například několika referencemi na legendární Singin' in the Rain (1952)... A kamera? u Whiplash jsem si ji nemohl vynachválit, ale tady je ještě o kus lepší, a finální close-up je opět naprosto zdrcující. Druhým "Chazellovským rekordem", který La La Land drží, je "Nejkrásnější film". Já nejsem na romantické filmy a ani jsem nikdy moc nebyl, ale to, jak intimní, lidský a hlavně uvěřitelný vztah tady Ryan Gosling s Emmou Stone prožívají, to je pro mě něco lidsky hrozně důležitého. A i když konec zabolí, je to život, a občas to bolet musí. Každopádně tímhle tvrdým koncem Chazelle opět ukazuje vyspělost jeho snímků, ve scéně v planetáriu zase odvahu stylisticky experimentovat a celým La La Landem odvahu experimentovat i na pomezí žánrů. Nezapomenutelná pocta muzikálům, kterou si chci pouštět znova a znova, a fakt se těším na dny, až La La Land bude pokládán za novodobého vůdce tohoto "vymírajícího" žánru.

Duo Chazelle a Hurwitz je pro mě asi to vůbec nejatraktivnější, co v moderním filmu znám. Jejich společné projekty pro mě představují něco jako perfektně fungující, ztělesněná umělecká média (Chazelle - film, Hurwitz - hudba), která když sdílejí stejnou vizi, dokážou vytvořit něco tak audiovizuálně svěžího a neotřelého, že by toho jeden bez druhého nebyli zdaleka schopni. Whiplash má sice atmosféricky od slova "svěží" dost daleko, film jako takový má hodně pochmurný nádech, často se odehrává v noci, nebo v temných, malých místnostech a použitá paleta barev se pohybuje někde od žluté, přes tmavě zelenou až po černou. Ale i přes tyto skutečnosti mi slovo "svěží" sedí k Whiplash jako ulité. Svěží je totiž všechno ostatní. Jedním z nejzapamatovatelnějších prvků celého filmu je tisíckrát omílané ztvárnění učitele Fletchera J.K. Simmonsem. Zmínku o něm si ale také neodpustím, protože je v celém filmu neskutečný a jsem si jistý, že nikdo jiný by to jako on nezahrál... Jako bonus za svůj výkon dostal Oskara, což to jen potvrzuje. Další obrovskou předností je kamera, Chazellovy veleznámé close-upy, finální desetiminutový Caravan, nebo hned úvodní sekvence ukazující Andrewa trénujícího double time swing... Prostě hrozně dobře se na Whiplash kouká a jde vidět, že technicky si Chazelle dokáže kameru perfektně pohlídat. To samé platí pro hudbu, Justin Hurwitz je vyloženě geniální tvůrce jazzových soundtracků. To ukazuje jak u tvrdšího a rychlejšího Babylonu (2022), tak u měkčího, muzikálového La La Landu (2016), nebo u  jemného, elegantního First Mana (2018). Svou hudbu dokáže úchvatně přizpůsobit náladě filmu a Chazellově režisérské vizi. Ve Whiplash zase logicky stojí skoro celý soundtrack na bubnech. Možná pro někoho maličkost, já jsem díky ní ale zjistil, že mě i čisté sólo na bicích dokáže bavit víc, než jiné "plnohodnotnější" tracky. Nejdůležitější věcí na Whiplash je však příběh. Popis vztahů nepopulárního, z počátku vyděšeného Andrewa k jeho rodině, přítelkyni a hlavně učiteli. Horská dráha jeho emocí, která se odvíjí od toho, jak se k němu zrovna Fletcher chová, např. když ho pochválí, Andrew dostane kuráž a pozve slečnu na rande, když ho ale Fletcher seřve, tak se s ní naopak rozejde, nebo, když se zrovna daří, chová se Andrew ke spoluhráčům povýšeně, ale když ne, tak jim spíše podlézá. Fletcherova manipulace a emoční nátlak, který na studenty vyvíjí, vychází jen z jednoho důvodu, a to, protože si je vědom skutečnosti, že i když jsou jeho učební metody daleko za nějakou pomyslnou "morální" hranicí, tak studenti jako je Andrew jsou schopni jeho chování přehlížet a ještě se o to víc snažit, aby na něj udělali dojem a dokázali, že jsou lepší než ostatní, za vidinou, že jednou budou opravdu dobří v tom, co od mala milují. Whiplash tímto krásně mapuje pro mě osobně hrozně děsivou realitu "běžných" postupů na uměleckých školách a časté naprosté zoufalství jejich studentů, kteří se kvůli nemožnosti konzistentního nastolení regulace vyučovacích metod u uměleckých předmětů a nemožnosti nějaké ustálené definice osnov, nemůžou proti často nesmyslnému nátlaku ani pořádně bránit. V tomhle směru nedokážu o Whiplash a jeho tvůrcích mluvit jinak, než v superlativech... Bohužel, stejně jako Andrew o Fletcherovi.